Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 1391/2004

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 10. září 2003, č. j. - 74, Městský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se žalobce vůči žalovanému bytovému družstvu domáhal určení, že rozhodnutí představenstva žalovaného ze dne 28. ledna 1997, potvrzené shromážděním delegátů žalovaného ze dne 12. listopadu 1997, o vyloučení žalobce ze žalovaného družstva, je neplatné. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že vyloučení žalobce z bytového družstva bylo opodstatněné, jelikož ten porušil povinnosti upravené článkem 20 odst. 1 Stanov bytového družstva. Dále s odkazem na úpravu obsaženou v ustanoveních § 231 odst. 3 a 4 a § 242 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák.) uzavřel, že žaloba je opožděná. Mohla totiž být podána do 1 měsíce od konání schůze delegátů, soudu však došla až 28. prosince 1998, tj. více než rok poté.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. května 2004, č. j. - 98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud - jenž v rozsudku výslovně ohlásil, že věc projednal a rozhodl podle (dále též jen „“) ve znění účinném před 1. lednem 2001 - vyloučil možnost aplikace ustanovení obch. zák. na daný případ; jinak přitakal skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně o neopodstatněnosti žaloby. K tomu uvedl, že i při zohlednění skutečností uváděných žalobcem činí žalobcův dluh na nájemném a úhradách za služby spojené s užíváním družstevního bytu za dobu od srpna 1992 do listopadu 1996 celkem 15.000,- Kč. Poznamenal dále, že k posouzení platnosti vyloučení postačuje období roku 1996, když výši nájemného (192,- Kč měsíčně) určilo bytové družstvo s platností od 1. ledna 1996 dle článku 37 odst. 5 Stanov bytového družstva. Žalobce však nájemné neplatil, ač na to byl upozorněn výstrahou z 25. listopadu 1996. Žalobce, ač vyzván (pod sankcí vyloučení z bytového družstva) k doplacení dlužného nájemného do 31. prosince 1996, dluh na nájemném za rok 1996 ve výši 2.112,- Kč nezaplatil. Rozhodnutí představenstva žalovaného a shromáždění delegátů žalovaného jsou proto v souladu se zákonem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, ve kterém podrobně popisuje skutkové okolnosti případu, vytýkaje odvolacímu soudu, že pominul jeho odvolací námitku, že neexistuje žádné pravomocné soudní rozhodnutí o tom, že dluží bytovému družstvu peníze na nájemném nebo jiných poplatcích a naopak je zde rozhodnutí (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. března 1996, č. j. -40), podle něhož bytové družstvo právo vybírat od něj nájemné a jiné poplatky neprokázalo. Neoprávněně vybírané poplatky mu přitom družstvo nevrátilo. Nebylo rovněž vzato v úvahu, že žalovaný nepředložil finanční vypořádání stavby K. s bankou a z něj stanoveného nájemného. Jakékoli narovnání mezi dovolatelem a žalovaným přitom dosud nebylo realizováno. Dovolatel je názoru, že důvodnost jeho vyloučení z bytového družstva je nutné posuzovat pod zorným úhlem šetření bývalé Obvodní prokuratury pro Prahu 4, Českého svazu bytových družstev i soudních sporů, z nichž vyplynulo, že při vypořádání stavby K. postupoval žalovaný chybně, takže došel k chybnému určení dovolatelova členského podílu, jenž je podkladem pro další vyčíslení nájemného a má vliv na tvorbu měsíční platby družstevníkem. Odtud dovolatel usuzuje na problematičnost deklarovaného porušení členských povinností z jeho strany. V dosavadním soudním jednání tedy nebyly - s ohledem na prokázaný skutkový stav věci - zohledněny dovolatelem navržené důkazy, odpovídající zásadnímu řešení dané problematiky. Dovolatel tak pokládá „za vadu řízení, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci“. Skutková zjištění soudů nižších stupňů podle něj pomíjejí rozhodné skutečnosti, které mohly ovlivnit výsledek řízení v jeho prospěch. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Odvolací soud - jak uvedeno výše - věc projednal a rozhodl podle ve znění účinném před 1. lednem 2001, zjevně pokládaje za rozhodné, že řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno před 1. lednem 2001 a vycházeje z toho, že na věc dopadá ustanovení bodu 13., hlavy první, části dvanácté , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud však již v usnesení ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2005, pod číslem 15, vysvětlil, že řízení o návrhu člena družstva na zrušení rozhodnutí členské schůze o vyloučení z družstva bylo řízením podle bodu jj/ ve znění účinném před 1. lednem 2001 a proto se ustanovení bodu 13., hlavy první, části dvanácté na ně nevztahuje. Přípustnost dovolání je tak nutno posuzovat podle ustanovení ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení a c/ O případ uvedený pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Ustanovení určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. ). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle a b/ , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( a ). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.

Dovolatel uplatněné argumenty výslovně nepřipíná k žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v ustanovení a 3

Námitkou, že soud v řízení pominul rozhodné skutečnosti (které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo), však dovolatel z obsahového hlediska uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2005, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2005, pod číslem 74 nebo mutatis mutandis i důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu však (jak vysvětleno výše) na přípustnost dovolání podle usuzovat nelze.

Námitka dovolatele, že soud neprovedl jím navržené důkazy, pak může představovat jen poukaz na vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a tím uplatnění dovolacího důvodu dle , na jehož základě dovolání podle rovněž přípustné být nemůže (i v podobě obsažené v dovolání tomuto argumentu zjevně chybí judikatorní přesah).

Dovolání tedy není přípustné ani podle

Vzhledem k nesprávné úvaze odvolacího soudu o aplikaci ve znění účinném před 1. ledna 2001 (jež by neměla jít k tíži dovolatele), zkoumal Nejvyšší soud přípustnost dovolání i podle ustanovení ve znění účinném před uvedeným datem. I zde však uzavřel, že dovolání přípustné není.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení , a a 2 (ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Zmatečnostní vady uvedené v (ve znění účinném před 1. lednem 2001), které (s výjimkami uvedenými v odstavci druhém) zakládají přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti, dovoláním namítány nejsou a ze spisu se nepodávají a o případ podle nejde. Podle ustanovení (ve znění účinném před 1. lednem 2001) dovolání též přípustné není, jelikož odvolací soud tuto přípustnost výrokem svého rozhodnutí nevyslovil. Dovolání nemůže být přípustné ani podle (ve znění účinném před 1. lednem 2001), když dovolatel jednak před vyhlášením potvrzujícího rozsudku návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nevznesl, jednak neuplatnil způsobilý dovolací důvod (dle ve znění účinném před 1. lednem 2001), jehož prostřednictvím jedině lze na přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení usuzovat.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je tudíž, aniž nařizoval jednání ( věta první ), odmítl (, ).

Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolateli právo na jejich náhradu nevzniklo (, a ) a u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.

V Brně 31. srpna 2006

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu