Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2166/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. září 2004, č.j. -44, v prvním odstavci výroku zamítl žalobu, aby žalovaná uveřejnila v souvislosti s reportáží o exekutorech odvysílanou dne 21. ledna 2004 na programu TV N.

v pořadu „O. j.“ odpověď žalobce ve smyslu , o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále jen „“), v tomto znění: „V lednu 2004 se na požádání jednatelky společnosti P. spol. s r.o. ing. M. S. uskutečnilo jednání se soudním exekutorem pro Prahu 9 JUDr. M. U., za účelem projednání jeho reklamace programu pro exekutory a zápočtu z roku 2001 a došlo k dohodě o narovnání, kdy společnost P. spol. s r.o. uznala reklamaci soudního exekutora jako oprávněnou, poskytla mu slevu ve výši 5.000,- Kč a dále přidělila soudnímu exekutorovi zpětně zdarma jednu síťovou licenci na sporný program, jako kompenzaci za problémy vzniklé při uvádění programu do provozu. Při jednání vyšlo navíc najevo, že exekutor předtím nikdy neobdržel jednu z faktur, kterou společnost P. spol. s r.o. uváděla jako nezaplacenou. Oprávněná reklamace soudního exekutora byla tak po dvou letech vyřízena ještě před vysíláním naší reportáže. Veškeré nároky společnosti P. spol. s r.o. vůči exekutorovi JUDr. U. byly přede dnem vysílání naší reportáže dne

21. ledna 2004 vyrovnány. Exekutor z P., doktor U., tedy nebyl a není dlužícím exekutorem ani zarputilým neplatičem, jak bylo nedopatřením uvedeno v naší reportáži.“

Ve druhém odstavci výroku soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná uveřejnila v souvislosti s reportáží o exekutorech odvysílanou na programu TV N. dne 21. ledna 2004 v pořadu „O. j.“ odpověď žalobce ve smyslu Zákona,

v pořadu „O. j.“, v tomto znění: „ V lednu 2004 se na požádání jednatelky společnosti P. spol. s r.o. ing. M. S. uskutečnilo jednání se soudním exekutorem pro P. JUDr. M. U., za účelem projednání jeho reklamace programu pro exekutory a zápočtu z roku 2001 a došlo k dohodě

o narovnání, kdy společnost P. spol. s r.o. uznala reklamaci soudního exekutora jako oprávněnou, poskytla mu slevu ve výši 5.000,- Kč a dále přidělila soudnímu exekutorovi zpětně zdarma jednu síťovou licenci na sporný program, jako kompenzaci za problémy vzniklé při uvádění programu do provozu. Při jednání vyšlo navíc najevo, že exekutor předtím nikdy neobdržel jednu z faktur, kterou společnost P. spol. s r.o. uváděla jako nezaplacenou. Oprávněná reklamace soudního exekutora byla tak

po dvou letech vyřízena ještě před vysíláním naší reportáže.“ Bylo též rozhodnuto

o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel mimo jiné ze zjištění, že po odvysílání reportáže žalobce požádal žalovanou o uveřejnění odpovědi, přičemž žádost jí byla doručena dne 27. ledna 2004. Žádost (však) neobsahovala text požadované odpovědi. Nesplňovala tak požadavky obsažené v ustanovení § 35 odst. 1 Zákona.

Pokud žalobce tvrdil, že žalované zaslal dne 2. února 2004 a dne 5. února téhož roku další žádost o odpověď, soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by byla žalované doručena. Soud však současně poukázal na to, že ani tato žádost nesplňuje požadavky kladené Zákonem na text odpovědi. Nadto odpověď požadovaná žalobcem se neomezuje na skutková tvrzení, kterými se tvrzení, uvedená v pořadu, uvádějí na pravou míru. Žalobce též netvrdil, jak se konkrétní skutková tvrzení dotkla jeho cti. Bylo současně prokázáno, že v době, kdy byl pořad odvysílán, žalobce skutečně distributorské firmě finanční prostředky dlužil. Dohoda o narovnání sice byla uzavřena již před odvysíláním pořadu, avšak peníze na účet (distributorské firmy) došly až po odvysílání reportáže. Sama reportáž pojednávala o exekutorech

a jejich problémech obecně, přičemž se tak dělo ve veřejném zájmu.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. dubna 2005, č.j. -75, podle ustanovení (dále jen \"\") rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud především uvedl, že předmětná reportáž byla odvysílána dne

21. 1. 2004 v rámci pořadu „O. j.“. S odkazem na ustanovení § 35 odst. 1, 2

a § 37 odst. 2 Zákona a po doplnění řízení se především neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal doručení žádosti žalované o uveřejnění odpovědi ze dne 2. 2. 2004. Tuto žádost obdrželi jak TV N., tak žalovaná dne

5. 2. 2004. Žádost je shodného znění jako žalobní návrh, vyjma absence posledních dvou vět. Podle názoru odvolacího soudu tak z hlediska lhůt daných zákonem byla žádost o uveřejnění odpovědi doručena žalované včas.

Se soudem prvního stupně se však odvolací soud ztotožnil v závěru, že žádost

o uveřejnění odpovědi ze dne 27.1.2004, nesplňuje náležitosti ustanovení § 35 odst. 1

a § 37 odst. 2 Zákona. Především neobsahuje návrh znění požadované odpovědi. Nadto tato žádost nebyla doručena žalované jako provozovateli televizního vysílání.

Ani žádost o uveřejnění odpovědi ze dne 2. února 2004 nesplňuje podle odvolacího soudu náležitosti ustanovení § 35 odst. 2 Zákona. Její znění je sice,

s výjimkou toho, že v ní nejsou obsaženy poslední dvě věty obsažené v petitu žaloby, shodné se žalobním návrhem. Protože však soud s odkazem na § 39 Zákona může rozhodovat pouze o znění odpovědi obsaženém v žádosti o její uveřejnění, nelze žalobnímu návrhu z tohoto důvodu vyhovět. Ze zbývajícího textu navrhovaného znění odpovědi však není současně zřejmé, v čem se skutkové tvrzení obsažené v uveřejněném sdělení dotýká cti nebo důstojnosti žalobce a o jaké tvrzení vůbec jde, kdy a za jakých okolností bylo uveřejněno, a není z něho ani patrné, kdo je činí. Proto ani tato žádost nesplňuje náležitosti stanovené ustanovením § 35 odst. 2 Zákona.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 19. května 2005

a právní moci nabyl téhož dne.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 19. července 2005 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z tvrzeného naplnění předpokladů ustanovení a odst. 3 s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku obsahu návrhu znění odpovědi podle ustanovení Zákona, jakož i podmínek, za kterých lze vyhovět žalobě o uveřejnění odpovědi, v rozporu s hmotným právem. Současně se domnívá, že dovolání je přípustné i podle ustanovení , neboť odvolací soud sice formálně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, avšak po obsahové stránce se u rozsudku odvolacího soudu jedná o rozsudek měnící. Uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení a b) s odůvodněním, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí soudu spočívá

na nesprávném právním posouzení věci.

Žalobce se domnívá, že odvolací soud při posuzování obsahu žádosti o odpověď ze dne 2. 2. 2005 došel k nesprávným závěrům, vycházel z formalizmu a přehnaných nároků, které však v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu ČR nelze akceptovat.

Dále vytýká, že odvolací soud nevzal při posuzování předmětné věci na vědomí skutečnost, že ke vzniku povinnosti provozovatele vysílání uveřejnit odpověď na žádost osoby, která byla dotčena uveřejněným tvrzením ve smyslu ustanovení zákona, nemusí dojít k vlastní poruše chráněného zájmu. Na rozdíl od ochrany osobnosti podle se pak v takovém případě jedná o ohrožovací delikt.

Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu

a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání se žalovaná nevyjádřila.

Při posuzování dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (se současným přihlédnutím i k bodu 2) , jímž byl změněn , podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle (dále opět již jen „“)

ve znění účinném do 31. března 2005.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou v dovolacím řízení advokátem podle ustanovení , stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením Je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to připouští.

Dovolání je podle ustanovení přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237

odst. 1 písm. a/ ),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil

( ),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ).

V souzené věci nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a b) , protože napadeným rozsudkem byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, přičemž rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem následně zrušený rozsudek téhož soudu.

Při úvaze o přípustnosti dovolání podle pak toto ustanovení předpokládá, že není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle , je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku

v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.

Podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení se

od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení a b) nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle a b) , může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů ( a 3 ), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle , lze napadnout jen z důvodu vad řízení

a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)

a b) To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení může být založena jedině v případě, že

v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení

Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení , není ve většině případů (tak je tomu i v souzené věci) z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné. Dovolací přezkum předjímaný ustanovením

ve spojení s je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. jde o důvod podle (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne

26. května 2005, sp.zn. ).

Protože je dovolací soud vázán uplatněným odvolacím důvodem ( věta první ), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

O případ, kdy by bylo možno napadené rozhodnutí posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam,však v posuzované věci nejde.

Dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení se týká případů, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, který se projevuje především tím, že soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 35 a § 37 Zákona. Podle § 35 odst. 1 Zákona jestliže bylo v rozhlasovém nebo televizním vysílání uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na provozovateli vysílání uveřejnění odpovědi. Provozovatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit.

Odpověď se musí omezit pouze na skutkové tvrzení, kterým se tvrzení podle

§ 35 odst. 1 Zákona uvádí na pravou míru, anebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí (§ 35 odst. 2 Zákona).

Podle § 37 odst. 2 věty druhé Zákona musí být součástí žádosti o odpověď též návrh jejího znění nebo dodatečného sdělení.

Již soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že jak žádost žalobce o odpověď ze dne 27. ledna 2004, tak další takové jeho žádosti ze dne 2. února 2004 a 5. února téhož roku (u nichž ovšem soud současně neměl za prokázáno, zda byly žalované doručeny), nesplňovaly předpoklady podle ustanovení § 35 odst. 2 Zákona. Především odpověď požadovaná žalobcem se neomezovala na tvrzení, kterými by se skutková tvrzení, uvedená v pořadu, uváděla na pravou míru. Nadto žalobce v době vysílání pořadu distributorské firmě skutečně peníze dlužil, když na účet jí došly až

po odvysílání reportáže, byť dohoda o narovnání byla uzavřena již před jejím vysíláním. Odvolací soud současně poukázal i na skutečnost, že žádost žalobce o uveřejnění odpovědi neobsahovala ani údaj o tom, kdo odpověď činí. Jak vyplývá z obsahu spisu, jsou tyto závěry soudů obou stupňů, pokud poukazují na to, že žádost (žádosti) žalobce o uveřejnění odpovědi v této věci nesplňovala (nesplňovaly) zákonné předpoklady (§ 35 odst. 2 Zákona), vzájemně konformní a současně i přiléhavé ve vztahu k právní úpravě týkající se dané věci i zjištěnému skutkovému stavu.

Z uvedeného je zřejmé, že nelze učinit závěr, že by napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení Není tak dán žádný z případů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud České republiky proto jako soud dovolací ( ) dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl ( ve spojení s téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání ( věta první ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta prvá ve spojení s , a , když dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. srpna 2006

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu