Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Tdo 839/2006

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. , byl obviněný Ing. V. H. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že (stručně uvedeno) v období od 19. 10. 1999 do poloviny listopadu roku 2002 jako vyšetřovatel Okresního úřadu vyšetřování Okresního ředitelství Policie ČR v P., pověřený prováděním úkonů směřujících k objasnění náhlého úmrtí nezletilého L. K., k němuž došlo dne 18. 10. 1999, v rozporu s ustanovením § 2 odst. 4, 5, 6 tehdy platného trestního řádu, úmyslně s vědomím možných následků v období nejméně od začátku roku 2000 do poloviny listopadu roku 2002 nečinil v trestní věci žádných úkonů, ačkoli byl srozuměn s tím, že tato nečinnost může způsobit promlčení skutku podezřelé osoby a rovněž znemožňuje výkon práv poškozených, trestní věc vědomě neodůvodněně pomíjejíc vyjádření nezletilého L. H., které řádně nezadokumentoval a které odůvodňovalo spolu s dalšími písemnými materiály sdělení obvinění pachateli J. P., s datem 5. 12. 1999 podle § 159 odst. 1 tehdy platného trestního řádu odložil, toto své rozhodnutí předal poškozené matce zesnulého nezletilého až dne 19. 11. 2002, kdy v důsledku jeho jednání došlo k promlčení trestního stíhání skutku J. P. a k závažnému zásahu do práv poškozených garantovaných dy a ustanoveními trestního řádu.

Za to byl obviněný soudem I. stupně odsouzen podle § 158 odst. 1, § 53 odst. 2 písm. b) a § 54 odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 40.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. K. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. , byl k odvolání obviněného rozsudek soudu I. stupně podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a z důvodů uvedených v § 223 odst. 2 a § 172 odst. 2 písm. b) tr. ř. bylo trestní stíhání obviněného pro výše uvedený skutek zastaveno.

Z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného, Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. , usnesení odvolacího soudu zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Důvodem zrušení usnesení o zastavení trestního stíhání byla skutečnost, že právní posouzení skutku odvolacím soudem jako trestný čin maření úkolu veřejného činitel z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák., je nesprávné, a dovolatelka toto nesprávné posouzení skutku také učinila předmětem dovolání v rámci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací soud shledal i existenci uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., když s ohledem na nesprávné právní posouzení skutku nebyly splněny podmínky pro zastavení trestního stíhání obviněného a s ohledem na popis skutku ohledně něhož bylo trestní stíhání zastaveno, nebylo možno ani kázeňské rozhodnutí o skutku považovat za postačující.

Usnesením ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. , pak odvolací soud opět ve věci rozhodl tak, že z podnětu odvolání obviněného podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a trestní stíhání pro trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. zastavil z důvodů uvedených v § 223 odst. 2 a § 172 odst. 2 písm. b) tr. ř., neboť o skutku obviněného již bylo rozhodnuto kázeňsky jeho nadřízeným a toto rozhodnutí lze považovat za postačující. Tohoto trestného činu se obviněný měl dopustit (stručně řečeno) tím, že za stejných výše uvedených časových a místních okolností jako vyšetřovatel při provádění úkonů trestního řízení směřujících k objasnění usmrcení nezletilého L. K., poté, kdy usnesením datovaným 5. 12. 1999 podle § 159 odst. 1 tehdy platného trestního řádu trestní věc odložil, ponechal spis po dobu několika let ve své kanceláři a neodevzdal ho k dalšímu administrativnímu opatření a nezajistil řádné oznámení tohoto usnesení dotčeným osobám a neověřil si, zda bylo zákonným způsobem doručeno rodičům zemřelého, ale předal toto usnesení matce nezletilého M. K. až dne 19. 11. 2002, když v mezidobí došlo k promlčení trestního stíhání pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. podezřelého J. P., řidiče kombajnu, kterým byl nezletilý L. K. zachycen.

Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně řádně a včas dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. Po rekapitulaci celého dosavadního řízení ve věci před soudem nejvyšší státní zástupkyně namítá, že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o zastavení trestního stíhání a ve skutku je nutno spatřovat úmyslný trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák. a nikoli maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. Ze zjištěné skutkové okolnosti, že svědci L. V. a J. K. měli již k 31. 12. 1999 k dispozici rozhodnutí obviněného o odložení předmětné věci podle tehdy účinného § 159 odst. 1 tr. ř., dovozuje volní složku zavinění u obviněného ve formě srozumění s následkem, když obviněný v době po rozhodnutí o skutku, úmyslně poskytoval poškozené M. K. nepravdivé údaje o stavu řízení. Jako orgán činný v trestním řízení musel být přitom alespoň srozuměn s tím, že plyne promlčecí doba trestního stíhání pachatele, jehož osoba mu byla známa a jednal tak s vědomím jejího plynutí. V poskytnutí pravdivé informace M. K. nemohl obviněnému bránit ani administrativní nepořádek, zejména když návštěva této poškozené byla obviněnému v dostatečné době avizována. U nepřímého úmyslu není způsobení určitého následku obvykle přímým záměrem pachatele, ale vznik takového následku pachatel chápe jako vedlejší efekt, je si vědom možnosti jeho vzniku a nepočítá se žádnou konkrétní okolností, která by tomu mohla zabránit. Srozumění pachatele s následkem v tomto smyslu naplňuje potřebnou formu volní složky nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák.

I v případě, že by se dovolací soud ztotožnil s názorem o neexistenci úmyslné formy zavinění a právním posouzením jednání obviněného jako nedbalostní trestný čin podle § 159 odst. 1 tr. zák., je nejvyšší státní zástupkyně toho názoru, že je naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., protože kázeňské potrestání obviněného nelze ve smyslu § 172 odst. 2 písm. b) tr. ř. považovat za postačující. V souvislosti s tím namítá, že odvolací soud výrazně podcenil význam chráněného zájmu narušeného jednáním obviněného a následek jeho činu, když vycházel pouze z kladného hodnocení a bezúhonnosti jeho osoby, jakož i doby uplynulé od spáchání skutku. Zcela však pominul zejména způsobený následek spočívající v závažném porušení občanských práv poškozené M. K. a ve vážné ztrátě důvěryhodnosti státního orgánu v očích veřejnosti. Ani skutečná výše uloženého kázeňského trestu (10 % z platu na dobu tří měsíců) nebyla odvolacím soudem vůbec zjišťována a lze toliko dovodit, že obviněný byl za své jednání finančně postižen celkovou částkou nepřevyšující 8.000,- Kč.

Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., s ohledem na § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil napadené usnesení krajského soudu jak ve výroku podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. o zrušení rozsudku soudu I. stupně, tak i ve výroku o zastavení trestního stíhání, včetně obsahově navazujících rozhodnutí jež by tak pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1, 3 tr. ř. přikázal krajskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu.

K dovolání se písemně vyjádřil obviněný Ing. V. H. Uvedl, že dovolatelka, stejně jako soud I. stupně, vychází z vadného hodnocení důkazů. Závěr o jeho úmyslu porušit zákonem chráněné zájmy na řádném průběhu trestního procesu, včetně zájmu poškozené M. K., že činí z rozporuplných výpovědí této poškozené a manželů Š. Napadá tak hodnocení důkazů odvolacím soudem a zčásti i jeho skutková zjištění. Žádný podklad v dokazování, že nemá ani excesivní argumentace dovolatelky o vážné ztrátě důvěryhodnosti státního orgánu v očích veřejnosti, což svědčí o snaze dosáhnout jeho odsouzení za každou cenu. Je toho názoru, že pokud podle odvolacího soudu pochybil pouze při doručování usnesení o odložení věci rodičům zemřelého, nelze dospět k závěru o nedostatečnosti kázeňského postihu. Tento byl vzhledem k odstupu času a jeho bezvadnou občanskou i profesionální pověst, naopak zcela postačující. V podrobnostech pak poukázal na procesní vady týkající se zahájení jeho trestního stíhání, vyjádřil pochybnost, zda pouze fakultativní zastavení trestního stíhání nebylo v jeho neprospěch a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto jako podané z jiného důvodu, než je uveden § 265b tr. ř., nebo jako zjevně neopodstatněné /§ 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř./, popřípadě podle § 265j tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.

Nejvyšší soud se předně zabýval otázkou existence důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když otázka správnosti právního posouzení skutku je zásadní i pro posouzení existence dalšího uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.

Z výše citovaných skutkových zjištění odvolacího soudu, jimiž je dovolací soud vázán, je zřejmá podstata jednání obviněného spočívající v tom, že po rozhodnutí o odložení věci dne 5. 12. 1999 neodevzdal spis k dalšímu administrativnímu opatření, nezajistil a neověřil oznámení usnesení o odložení věci dotčeným osobám včetně rodičů zemřelého nezletilého a jeho matce M. K. jej předal až dne 19. 11. 2002, když v mezidobí došlo k promlčení trestního stíhání podezřelého J. P. pro trestný čin podle § 224 odst. 1 tr. zák.

Odvolací soud přitom změnu ve skutkových zjištěních a v následném právním posouzení oproti rozsudku soudu I. stupně založil na tom, že nebyl zjištěn žádný motiv obviněného cíleně postupovat ve prospěch podezřelého a se záměrem způsobit promlčení trestního stíhání, ani prvotní šetření orgány Policie ČR ke zjištění relevantních skutečností nezaznamenalo, že by nezletilý L. H. k věci sděloval významné skutečnosti a k postupu při šetření události byl vypracován plán operativně pátracích úkonů, který ukládal konkrétní úkoly nejen tehdejšímu vyšetřovateli ale i složkám kriminální policie a příslušnému obvodnímu oddělení Policie ČR. Odložení věci vyšetřovatelem podle § 159 odst. 1 tr. ř. se tedy týkalo věci šetřené i dalšími útvary policie a známé většímu počtu vyšších funkcionářů Policie ČR, takže postup obviněného bylo možné kdykoliv prověřit a rozhodnutí o odložení věci vyznačené v deníku vyšetřovacích spisů kdykoliv zkontrolovat.

Vedle uvedených okolností odvolací soud nedostatek úmyslného zavinění obviněného odůvodnil i tím, že v deníku vyšetřovacích spisů byla věc vedena jako podezření z trestného činu podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., tj. trestného činu s pětiletou promlčecí dobou, a po zjištění, že usnesení o odložení věci nebylo doručeno poškozené, sám obviněný ji toto doručil ještě před uplynutím této promlčecí doby. Samotnou změnu právní kvalifikace (jednání J. P.) na trestný čin s kratší promlčecí dobou (3 léta - § 224 odst. 1 tr. zák.) nemohl obviněný nijak ovlivnit, když k ní došlo až v řízení před soudem.

Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o neexistenci úmyslné formy zavinění na straně obviněného, když skutkové okolnosti ke kterým odvolací soud dospěl a které se zásadně liší od skutkových zjištění, ze kterých při právním posouzení skutku vycházel soud I. stupně, spolehlivý a nezvratný závěr o existenci úmyslu (byť nepřímého) obviněného neumožňují.

Jak vyplývá z trestního spisu, obviněný po přidělení věci dne 19. 10. 1999 zpracoval plán operativně vyšetřovacích úkonů, který byl schválen jeho nadřízeným a v rámci prověřování rozhodných skutečností postupoval v souladu s tímto plánem. Vedle podkladů opatřených již jinými orgány policie tak obviněný provedl dne 19. 10. 1999 ohledání místa nálezu těla poškozeného s nákresem místa ohledání a fotodokumentací, po bezprostředně provedené pitvě (19. 10. 1999 od 7:00 hod.) opatřil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, za účelem zjištění mechanismu poranění a příčiny smrti poškozeného, dále prohlídku sklízecích mlátiček dne 19. 10. 1999, kterou nebyla zjištěna žádná stopa svědčící o střetu některého z předmětných strojů s poškozeným, dne 8. 11. 1999 opatřil vysvětlení od matky poškozeného M. K., která tři týdny po události neuvedla nic, co by nasvědčovalo zavinění smrti poškozeného konkrétní osobou. Dne 19. a 20. 10. 1999 obviněný provedl v ZŠ M. šetření k pohybu poškozeného v den události. Jak vyplývá z úředního záznamu obviněného ze dne 20. 10. 1999, žádné z dětí neuvedlo nic podstatného k pohybu poškozeného po poli, některými z nich byl pouze viděn na jeho okraji a také samotný L. H. v dané době pouze uvedl, že poškozený byl u okraje pole, když se k němu blížili se strojem (kombajn řízený J. P.) poškozený mu mával, na konci pole se stroj otočil a pokračoval v jízdě. Poté se již neotáčel a nevěděl zda po projetí kombajnu tam poškozený ještě stál. Uvedl také, že při otočce se stroj trochu zadrhnul, což však s ohledem na obsah vysvětlení řidičů kombajnů byla běžná záležitost. Obviněný měl k dispozici také vyjádření J. P. o požívání piva v den události a také při řízení kombajnu a negativní výsledek jeho vyšetření na ovlivnění alkoholem.

Na základě těchto skutečností obviněný rozhodl o odložení věci podle § 159 odst. 1 tr. ř. když dospěl k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu, resp. jak v průběhu trestního stíhání upřesnil ve své výpovědi, neshledal příčinnou souvislost mezi jednáním řidiče kombajnu a smrtí poškozeného.

S ohledem na uvedené se Nejvyšší soud neztotožnil s tvrzením dovolatelky, že obviněnému byla známá totožnost pachatele, protože v dané době se jednalo pouze o podezřelého ze spáchání trestného činu a toto podezření obviněný prověřoval prostředky uvedenými v § 158 tr. ř. Protože však obviněný na základě podkladů, které měl v dané době k dispozici, přičemž je nutno zcela abstrahovat zejména od výpovědi L. H. učiněné v období po stížnosti M. K. na postup obviněného, dospěl k závěru, že nejde o podezření z trestného činu, nemohl na J. P. již nahlížet jako na podezřelého, když podezření se v dané době nepotvrdilo, ani jako na pachatele. Nic na tom nemění ani skutečnost, že v deníku vyšetřovacích spisů byl při zaevidování této věci dne 19. 10. 1999 J. P. jako pachatel označen.

Neshledal-li obviněný ve věci podezření z trestného činu, nemohl být, a to ani jako s vedlejším efektem, srozuměn s tím, že plyne promlčecí doba trestního stíhání pachatele a jednat tak v nepřímém úmyslu způsobit promlčení trestního stíhání. V opačném případě by takovýto úmysl bylo možno dovozovat u všech orgánů činných v trestním řízení, které by takovéto rozhodnutí učinily a dodatečně by vyšly najevo nové skutečnosti, jako v případě obviněného.

Pokud tedy odvolací soud po skutkové stránce zjistil, že obviněný po odložení věci usnesením datovaným dnem 5. 12. 1999 podle § 159 odst. 1 tr. ř. pouze ponechal spis po dobu několika let ve své kanceláři, neodevzdal ho k dalšímu administrativnímu opatření, nezajistil řádné oznámení a neověřil doručení tohoto usnesení rodičům zemřelého nezletilého, a předal ho matce nezletilého M. K. až dne 19. 11. 2002, když v mezidobí došlo k promlčení trestního stíhání podezřelého J. P. pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., nelze v tomto jednání obviněného spatřovat úmyslný trestný čin podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák., protože pro takovýto závěr neexistují nezvratné důkazy.

Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu tak nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jak se toho s poukazem na existenci úmyslné formy zavinění domáhala nejvyšší státní zástupkyně a její dovolací námitky shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.

Ke stejnému závěru pak dovolací soud dospěl i ohledně námitek dovolatelky ve vztahu k dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Naplnění tohoto důvodu spatřuje dovolatelka v nedostatku podmínek pro zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. b) tr. ř., a to konkrétně, že nelze kázeňské potrestání za stíhaný skutek považovat za postačující, a to s ohledem na význam chráněného zájmu narušeného jednáním obviněného a následek jeho činu, které odvolací soud podcenil. Také výši uloženého kázeňského trestu nepovažuje dovolatelka za postačující.

Z hlediska stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněného je porušení práva poškozeného na podání opravného prostředku podle zákona jistě významnou skutečností. Nelze ale přehlédnout, že z hlediska míry zavinění obviněný toto porušení způsobil toliko svým nedbalým administrativním postupem, dodatečně se poškozená, byť sama podala stížnost opožděně, domohla přezkoumání předmětného rozhodnutí obviněného a následně celého případu usmrcení jejího syna, přičemž k promlčení trestního stíhání J. P. došlo s ohledem na změnu právní kvalifikace jednání J. P. v řízení před soudem. Jak uvedl již soud odvolací, obviněný usnesení o odložení věci dodatečně doručil poškozené ještě dříve, než uplynula promlčecí doba ve vztahu k vykazovanému trestnému činu podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. (s promlčecí dobou pěti let) a změnu právní kvalifikace na trestný čin (podle § 224 odst. 1 tr. zák.) s kratší promlčecí dobou, k níž došlo až v řízení před soudem, nemohl nijak ovlivnit. S ohledem na jinak kladné hodnocení osoby obviněného, jeho předchozí bezúhonnost a dobu uplynulou od spáchání skutku, pak ani ztráta důvěryhodnosti státního orgánu v očích veřejnosti, kterou ale rovněž nelze přeceňovat, nemůže natolik zvýšit stupeň společenské nebezpečnosti, aby to vylučovalo postup podle § 172 odst. 2 písm. b) tr. ř.

Rovněž z hlediska kázeňského trestu uloženého obviněnému je Nejvyšší soud toho názoru, že toto rozhodnutí jiného orgánu o skutku obviněného lze považovat za postačující ve smyslu tr. ř. Podle o služebním poměru příslušníků Policie ČR, může příslušný služební funkcionář po vytknutí méně závažného jednání rozhodnout o neuložení kázeňského trestu ( cit. zákona). Podle cit. zákona pak kázeňskými tresty jsou:

a) písemná důtka,

b) snížení funkčního platu až o 15 % na dobu nejvýše tří měsíců,

c) snížení hodnosti o jeden stupeň až na dobu jednoho roku,

d) zákaz činnosti,

e) propadnutí věci.

S ohledem na skutečnost, že v daném případě přicházely v úvahu pouze druhy trestů podle § 33 písm. a) až c), lze vzhledem k povaze zjištěného jednání a osobě obviněného považovat použití přísnějšího druhu trestu ve 2/3 percentuální sazby snížení funkčního platu, a to na maximální možnou dobu tří měsíců, za rozhodnutí postačující.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že také námitky dovolatelky ohledně důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné a dovolání proto odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. srpna 2006

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš