Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 1129/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání směřující proti části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2004, č. j. -145, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 43.412,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 23. 7. 2003 do zaplacení, se zamítá.

II. Dovolání směřující proti části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2004, č. j. -145, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 36.956,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 23. 7. 2003 do zaplacení, a proti výroku III. tohoto rozsudku, se odmítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.355,- Kč k rukám advokáta JUDr. PhDr. O. Ch. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. října 2003, č. j. -123, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 36.956,- Kč s 23% úrokem z prodlení z částky 16.456,- Kč od 1. 9. 1998, s 12% úrokem z prodlení z částky 14.250,- Kč od 1. 2. 1999 a s 3,5% úrokem z prodlení z částky 6.250,- Kč od 1. 8. 2003, vždy do zaplacení, zamítl žalobu „v části uplatněného nároku ve výši 45.588,- Kč s požadovaným příslušenstvím“ a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že Ing. K. K., zemřelý manžel žalobkyně a otec žalovaného (dále jen „zůstavitel), poskytl za svého života třem osobám půjčky, jejichž převážná část byla splacena až po jeho smrti k rukám žalovaného. V rámci dědického řízení i v rámci následného sporného řízení u soudu bylo rozhodnuto, že pohledávky z titulu půjček byly součástí bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně a zůstavitele. Polovina těchto pohledávek ve výši 73.912,- Kč náleží do dědictví a podle rozhodnutí v dědickém řízení připadá na žalobkyni polovina této částky, t. j. 36.956,- Kč. Jestliže ji přijal žalovaný, obohatil se tím bezdůvodně na úkor žalobkyně a podle a následujících (dále jen „“) je povinen toto bezdůvodné obohacení vydat. Ohledně zbývající části uplatněného nároku neprokázala žalobkyně jeho oprávněnost.

K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. března 2004, č. j. -145, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 80.368,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 23. 7. 2003 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku a že „co do částky 1.176,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 21. 7. 1997 a co do úroků z prodlení z částky 80.386,- Kč požadovaných nad rámec přiznaný ve výroku I. se žaloba zamítá“. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Převzal skutkové závěry soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Konstatoval však, že právní úvahy v tomto směru je třeba vztáhnout nejen na část prostředků spadající do dědictví po zůstaviteli, nýbrž na všechny prostředky, které převzal žalovaný na úhradu pohledávek zůstavitele. Žalovanému na základě výsledků dědického, resp. sporného řízení náležela částka 36.956,- Kč a vše ostatní, t. j. 80.368,- Kč, mělo být vyplaceno žalobkyni. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně shora uvedeným způsobem změněn. S odkazem na pak byl žalobkyni přiznán úrok z prodlení až od doručení poslední úpravy žalobního petitu žalovanému.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z (dále jen „OSŘ“) a v němž – pokud jde o dovolací důvody – poukázal na a b) . Namítl, že soudy obou stupňů nepřihlédly k jeho obraně, že částky, které zůstavitel půjčoval, nepocházely z prostředků z jeho bezpodílového spoluvlastnictví se žalobkyní, nýbrž z prostředků žalovaného. Přitom v řízení tyto skutečnosti vyplynuly nejen z účastnické výpovědi žalovaného, ale i z výpovědí slyšených svědků. S tím, aby byly sporné pohledávky zahrnuty do dědictví, žalovaný souhlasil v situaci, kdy se se žalobkyní dohodl, že ona mu přenechá svoji část podílu k družstevnímu bytu po zůstaviteli. Tuto dohodu však žalobkyně nedodržela. Žalovaný vyslovil přesvědčení, že soudy při rozhodování pominuly otázku dobrých mravů, a navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém vyjádření zdůraznila, že žalovaný ve svých námitkách pouze opakuje tvrzení, jimiž se bránil od počátku řízení a s nimiž se soudy obou stupňů vypořádaly. Žalovaný nikdy nevysvětlil, proč souhlasil se zahrnutím sporných pohledávek do dědictví, i když mu nic nebránilo uplatnit své námitky o původu prostředků, jež zůstavitel půjčoval, už v dědickém řízení. Žalovaný své vlastnické právo k půjčeným částkám neprokázal a právě proto soudy obou stupňů k jeho tvrzení nepřihlédly. Jelikož žalovaný nedoložil uplatněné dovolací důvody, mělo by být jeho dovolání odmítnuto.

Podle článku II bodu 3. , obsahujícího přechodná ustanovení k novele provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „OSŘ“).

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Pro úvahy o přípustnosti dovolání je nezbytné především zvážit, v jakém rozsahu je jím rozsudek odvolacího soudu napaden. Žalovaný v tomto směru v dovolání nic bližšího neuvádí; z obsahu jeho podání ( ) je ale zcela zřejmé, že nesouhlasí s výroky, jimiž mu byla uložena platební povinnost, tedy s vyhovujícím výrokem ve věci samé a s výrokem o nákladech řízení. Naproti tomu se vůbec nezmiňuje o zamítavém výroku (označeném II.) a lze tedy dovodit, že tento výrok není jeho dovoláním dotčen. Dovolací soud považuje za nezbytné uvést, že rozsudkům soudů obou stupňů lze sice vytknout neurčitou formulaci zamítavých výroků (srov. slova „s požadovaným příslušenstvím“ v případě rozsudku soudu prvního stupně a slova „co do úroků z prodlení z částky 80.386,- Kč požadovaných nad rámec přiznaný ve výroku I.“ v rozsudku odvolacího soudu), nicméně právě vzhledem k tomu, že zamítavý výrok neučinil žalovaný předmětem dovolacího přezkumu, nelze se touto procesní vadou v dovolacím řízení zabývat.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Z tohoto ustanovení též žalovaný přípustnost svého dovolání dovozuje; to ovšem platí jen částečně. Jestliže totiž přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení je založena na rozdílnosti rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně, není významné, že bylo formálně rozhodnuto podle změnou rozsudku. Rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (blíže srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 52/1999, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. , publikované v časopise Soudní judikatura č. 1/2000 pod označením SJ 7/2000). Jestliže tedy soud prvního stupně vyhověl žalobě co do částky 36.956,- Kč s příslušenstvím a žalobu ohledně částky 45.588,- Kč s příslušenstvím zamítl, zatímco odvolací soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 80.368,- Kč s příslušenstvím, jde dílem o rozsudek potvrzující (ve vztahu k výroku o zaplacení 36.956,- Kč s příslušenstvím) a dílem o rozsudek měnící (ve vztahu k výroku o povinnosti žalovaného zaplatit dalších 43.412,- Kč příslušenstvím). Přípustnost dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je bezpochyby dána ustanovením ; jeho přípustností proti potvrzujícímu výroku je však nutno se blíže zabývat.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v a c) . Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. I když napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí druhý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, nemůže být přípustnost dovolání žalovaného citovaným ustanovením založena již proto, že předchozí rozsudek soudu prvního stupně (ze dne 2. října 2002, č. j. -59) byl k odvolání obou účastníků zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 25. září 2002, č. j. -93, jen z důvodu procesního pochybení a odvolací soud nezavázal soud prvního stupně žádným právním názorem, kterým by bylo jeho následné rozhodnutí ve věci vyloučeno, omezeno nebo usměrněno.

Zbývá tedy přípustnost dovolání podle , podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění , omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle a b) ]. Žalovaný však [přestože odkazuje na a b) ] ve svém dovolání vytýká odvolacímu soudu pouze to, že nevzal za prokázané, že peníze, které zůstavitel půjčoval, patřily ve skutečnosti jemu. Na tom, že šlo o jeho peníze, pak staví i svoji výhradu, že odvolací soud při právním posouzení věci pominul otázku dobrých mravů. Zpochybňuje tedy výlučně skutkové závěry, jež byly podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, nikoli jeho právní posouzení věci. Podle obsahu tohoto procesního úkonu ( ) je tedy v dovolání uplatněn dovolací důvod podle , který, jak už bylo vysvětleno, jeho přípustnost podle založit nemůže. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku není přípustné ani podle , ani podle písm. c) tohoto ustanovení.

Proto dovolací soud – poté co konstatoval, že dovolání obsahuje náležitosti uvedené v a že jsou splněny i podmínky a 4 – přezkoumal napadený rozsudek podle pouze v jeho měnícím výroku. Žalovaný nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v , a b) a , případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak byl obsahově vymezen, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle lze dovolání v případech, kdy je přípustné podle a b) , případně podle obdobného užití těchto ustanovení, podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod míří na pochybení spočívající ve vadnosti skutkového zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů ustanovení , protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, anebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor.

Podstatou výhrad žalovaného ke skutkovým závěrům odvolacího soudu je námitka, že přestože v řízení bylo prokázáno, že prostředky, které zůstavitel půjčoval, nebyly jeho, ale žalovaného, odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) tuto skutečnost pominul. Tvrzení o tomto původu půjčených prostředků se poprvé objevilo v přednesu zástupkyně žalovaného při jednání soudu prvního stupně dne 25. listopadu 1999 a též v účastnické výpovědi žalovaného při stejném jednání (srov. protokol na č. l. 13 – 16 spisu). Následně při jednání 5. 9. 2000 byla slyšena svědkyně Z. L., která se k otázce, čí byly peníze, které jí zůstavitel půjčil, nevyjadřovala (protokol na č. l. 29 – 30). Svědek PhDr. Z. P. ve své výpovědi při jednání 11. 1. 2001 uvedl, že věděl, že si zůstavitel peníze, které mu poskytl, půjčil od žalovaného, neboť ho o tom informoval sám zůstavitel (protokol č. l. 35 – 38). Ze žádného z listinných důkazů pak nic, co by nasvědčovalo tomu, že zůstavitel získal peníze, jež dále půjčoval, od žalovaného, neplyne. Zmíněné výpovědi spolu s dalšími provedenými důkazy hodnotil soud prvního stupně ve svém rozsudku z 2. 10. 2001 a dospěl k závěru, že výpověď svědka P. není průkazná. Zdůraznil přitom zejména skutečnost, že žalovaný akceptoval rozhodnutí soudu v dědickém řízení, jímž byly pohledávky zůstavitele zařazeny do dědictví, a nepodal proti němu odvolání. Proto vzal za prokázané, že převzetím částek, jež vraceli dlužníci zůstavitele, přijal žalovaný plnění, jež mělo být po právu poskytnuto žalobkyni. S tímto hodnocením důkazů se lze ztotožnit. Soud prvního stupně přihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, tedy nepominul obsah výpovědí žalovaného a svědka P., pouze po řádném zhodnocení všech důkazů, jemuž nelze upřít logiku, těmto výpovědím neuvěřil. Dovolacím důvodem podle ostatně nelze napadat samotné hodnocení důkazů. Nebylo-li (jako v tomto případě) ve způsobu, jakým je soud provedl, shledáno pochybení, není ani možno polemizovat se skutkovými závěry, které na jeho základě přijal (např. námitkou, že mělo být uvěřeno jiným výpovědím, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý apod.). Poté, co byl rozsudek soudu prvního stupně z 2. 10. 2001 zrušen, již v dalším průběhu řízení žádné podstatné důkazy nebyly prováděny. Proto i když v odůvodnění následného rozsudku soudu prvního stupně již takto pečlivé a podrobné hodnocení důkazů chybí a ani odvolací soud se v dovoláním napadeném rozsudku ke správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně blíže nevyjadřoval, lze uzavřít, že skutkový závěr, že se žalovanému nepodařilo prokázat jeho tvrzení o původu zůstavitelem půjčovaných prostředků, je výsledkem řádného hodnocení důkazů a že k naplnění dovolacího důvodu podle nedošlo. Z pohledu žalovaným uplatněných dovolacích námitek je tedy přezkoumávaný měnící výrok správný.

Dovolání žalovaného směřuje i proti výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, však není dovolání přípustné (srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003).

Ze shora uvedených důvodů Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než dovolání žalovaného proti měnícímu výroku ve věci samé podle části věty před středníkem zamítnout a dovolání proti ostatním napadeným výrokům podle věty prvé a odmítnout.

Podle věty prvé, , a má v dovolacím řízení úspěšná žalobkyně právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [ ], stanovená podle , bodu 5., a částkou 8.280,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle a 3 ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z a .

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný, co mu ukládá tento vykonatelný rozsudek, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 29. srpna 2006

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu