Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 825/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobců se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 4.7.2001 se žalobci domáhali určení, že „jsou dědici po K. Š., zemřelém dne 1.12.1997, a to podle závěti zůstavitele ze dne 17. září 1997“. Uvedli, že podání této žaloby jim bylo uloženo v řízení o dědictví po K. Š., zemřelém dne 1.12.1997 (dále též jen „zůstavitel“) usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30.4.2001, č.j. -118.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 6.6.2003, č.j. -97, žalobu zamítl a uložil „každému“ žalobci povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovaném částku 1.330,- Kč, k rukám jeho zástupce, a „státu – ČR – Městskému soudu v Brně“ částku 1.680,- Kč. Vycházel ze závěru, že „žalobci neunesli důkazní břemeno, že zůstavitel o svém majetku pořídil platnou závětí ze dne 17.9.1997“.

K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21.1.2005, č.j. -120, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení „každý“ částku 1.270,- Kč k rukám jeho zástupce. Vycházel ze závěru, že „se žalobcům nepodařilo jednoznačně, bez jakýchkoli pochybností, prokázat, že existovala závěť zůstavitele v písemné formě, kterou jim zůstavitel odkazoval svůj majetek, v době, kterou tvrdili“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují  z ustanovení Namítají, že „řízení před oběma stupni soudů, které rozhodovaly o žalobě žalobců, trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí“; že „za tuto vadu považují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30.4.2001, č.j. -116, kterým jim byla uložena povinnost domáhat se vůči žalovanému určení, že jsou dědici po zůstaviteli“; že krajský soud „v tomto svém rozhodnutí nezohlednil, a to v neprospěch žalobců, ustanovení , které stanoví, že závěť se zrušuje platnou závětí pozdější, pokud vedle ní nemůže obstát anebo odvoláním závěti“; že krajský soud „měl zohlednit skutečnost, že žalobci mohou být dědici po zemřelém  nejen podle závěti ze dne 17.9.1997, nýbrž … i ze zákona, a to za situace, pokud by se ukázalo, že závěť, o kterou opírá své dědické právo žalovaný, byla zrušena platnou závětí zůstavitele ze dne 17.9.1997“; že krajský soud „svým usnesením, kterým vymezil znění žaloby, kterou mají žalobci vůči žalovanému uplatnit, neumožnil žalobcům domáhat se jejich dědického práva po zůstaviteli ze zákona“; že „se navíc domnívají, že skutková tvrzení a důkazy, kterými by prokazovali své dědické právo ze zákona, tj. v případě, že došlo ke zrušení závěti zůstavitele ve prospěch žalovaného pozdější závětí, jsou odlišné od tvrzení a důkazů, které mají prokazovat dědické právo žalobců ze závěti“; že soudy obou stupňů „se vůbec nezabývaly jejich tvrzením, že závěť, o kterou opírá své dědické právo žalovaný, byla zrušena pozdější závětí“. Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný k dovolání žalobců uvedl, že „napadené rozhodnutí je ve vše výrocích správné“ a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení)  ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. ], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. ]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení a (srov. ). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu vychází z nezpochybněného závěru, že „se žalobcům nepodařilo jednoznačně, bez jakýchkoli pochybností, prokázat, že existovala závěť zůstavitele v písemné formě, kterou jim zůstavitel odkazoval svůj majetek, v době, kterou tvrdili“, nemohou být námitky dovolatelů, zpochybňující soulad petitu žaloby, jejíž podání jim bylo uloženo v řízení o dědictví po zůstaviteli, s ustanovením , poukazující na jejich případné dědické právo vyplývající ze zákona a poukazující na vztah sporné závěti k dřívější závěti zůstavitele, tedy námitky z hlediska závěrů odvolacího soudu nevýznamné, způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení o.s.ř pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (srov. ).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců není přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 1.550,- Kč (srov. ustanovení , , , , a ve znění , č. a č. ) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. ve znění , č. , č. a č. ), celkem ve výši 1.625,- Kč. Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení věty první, a uložil, aby žalovanému tyto náklady společně a nerozdílně nahradili. Žalobci jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. srpna 2006

JUDr. Roman  Fiala, v. r.

předseda senátu