Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 2183/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se vůči státu domáhal náhrady škody ve výši 40.000,-Kč s příslušenstvím  a tvrdil, že po dobu od 3.1.2001 do 2.10.2001, kdy byl držen ve vazbě, nemohl zajišťovat svou vyživovací povinnost k nezletilému synovi J. R., kterou mu soud určil ve výši 4.000,-Kč měsíčně. Náhradu škody požadoval proto, že za uvedenou dobu byl povinen za něho platit výživné stát.

Obvodní soud žalobu zamítl se závěrem, že jednak nedošlo k porušení právní povinnosti s níž žalobce spojuje vznik svého práva na náhradu škody, jednak  žalobci tvrzená škoda nevznikla a mezi tvrzenou škodou a jednáním žalovaného není ani příčinná souvislost.    Vyšel přitom ze zjištění, že žalobce byl po uvedenou dobu ve vazbě, přičemž  trestní řízení vedené proti němu u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn.  ,  skončilo zproštěním obžaloby, avšak pro dobu od 3.1.2001 do 4.10.2001 žalobci nebylo pro jeho nezletilého syna určeno výživné ( v řízení vedeném také u Okresního soudu Plzeň – město, pod sp. zn. ).

Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, shledav správnými skutková zjištění a uzavřel, že není třeba zabývat se otázkou, zda si žalobce sám zavinil vzetí do vazby. V této souvislosti zdůraznil, že žalobce ani netvrdil, že za něho někdo po dobu, po kterou byl ve vazbě, plnil vyživovací povinnost vůči nezletilému synovi, a že mu úhradou takového plnění vznikla škoda. Chybí proto  podle odvolacího soudu jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje se zřetelem k zásadnímu významu rozhodnutí odvolacího soudu po stránce právní. „Meritem dovolání“ je podle něho „právní otázka zda vydání vědomě nepravdivého rozsudku je či není nesprávným úřadním postupem ve smyslu ustanovení , a tato právní otázka je odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem. Totéž podle dovolatele platí ve vztahu k závěru soudu, že rozhodnutí týkající se omezení osobní svobody žalobce  nebylo v příčinné souvislosti se vzniklou a žalovanou škodou.  Tento závěr je podle dovolatele v rozporu s s předloženým listinným důkazem, který dokládá, že za žalobce jeho zákonnou vyživovací povinnost nikdo neplnil a že tedy vznikl dluh na výživném po dobu, po kterou byl ve vazbě.

Dovolatel kritikou právního posouzení věci uplatnil dovolací důvod podle Kromě toho je řízení podle dovolatele postiženo vadou, která zakládá dovolací důvod podle , neboť mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; tuto vadu dovolatel spatřuje v tom, že soudy obou stupňů v rozhodnutí uvedly „nepravdivá skutková tvrzení“ o tom, že žalobci škoda nevznikla.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Jelikož odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jemuž jiné dřívější rozhodnutí nepředcházelo, může být dovolání přípustné podle jedině za předpokladu, že Nejvyšší soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení o.s.ř, vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá. Již odtud plyne, že dovolatelem užitý dovolací důvod podle písm a) , kterým jak soudu prvního stupně, tak odvolacímu soudu vytýká vady řízení, je proto důvodem nezpůsobilým.

Rozhodnutí odvolacího soudu, tedy jeho závěr, že žaloba důvodná není a rozsudek soudu prvního stupně je věcně správným rozhodnutím, spočívá na závěru jediném, totiž že žalobce netvrdil a ani neprokázal, že mu vznikla škoda. Jen prostřednictvím tohoto konkrétního závěru může Nejvyšší soud zkoumat význam rozhodnutí odvolacího soudu po stránce právní; otázkou existence příčinné souvislosti se odvolací soud vůbec nezabýval, na jejím řešení jeho rozhodnutí nespočívá a dovolatelova kritika těchto závěrů soudu prvního stupně je pro posouzení přípustnosti dovolání  bez významu.

Závěr odvolacího soudu, že žalobci škoda nevznikla, nečiní a ani nemůže činit rozhodnutí odvolacího soudu významným po právní stránce, neboť je závěrem převážně skutkovým. Při zkoumání přípustnosti dovolání podle je Nejvyšší soud povinen vycházet ze skutkových závěrů odvolacího soudu a skutkových zjištění na jejichž základě byly přijaty. V dané věci je to závěr, že za žalobce nikdo po dobu vazby vyživovací povinnost k nezletilému synovi neplnil, a proto ani žalobce sám nikomu takové plnění nenahradil, ve smyslu , že je ani nahradit nemohl, neboť nebylo co.

Jestliže se zřetelem k tomu odvolací soud došel  k závěru, že žalobce neprokázal, že došlo ke zmenšení jeho majetkového stavu, či ke ztrátě očekávaného zisku, tedy že by mu vznikla majetková újma (škoda), jde o právní posouzení věci, které je v souladu s hmotným právem ( § 442 odst. 1 obč. zák), a proto ani nečiní rozhodnutí odvolacího soudu významným po právní stránce.

Podle ustanovení tudíž dovolání přípustné není a Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání ( věta první ), odmítl podle ustanovení a

O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení věty prvé, a , neboť žalovanému státu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. srpna 2006

JUDr. Jaroslav  Bureš, v. r.

předseda senátu