Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 620/2006

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobců a) J. G., a b) L. G., proti žalované JUDr. H. J., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně C. spol. s r.o., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. ledna 2005, č.j. -63, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. června 2004, č.j. -41, zamítl žalobu o vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně C. spol. s  r. o. (dále jen „úpadkyně“) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně - v návaznosti na obsah spisu - je zřejmé, že soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých:

1)  dne 10. července 1995 byla mezi INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKOU akciovou společností (dále jen banka“) a úpadkyní uzavřena smlouva o úvěru č. 2033/95/119, na základě které banka poskytla úpadkyni úvěr ve výši 3,000.000,- Kč;

2) dne 10. července 1995 byla mezi bankou a žalobci uzavřena smlouva o zřízení zástavního  práva, přičemž zástavní právo ke sporným nemovitostem, kterým byla zajištěna pohledávka banky z výše uvedené smlouvy o úvěru, bylo vloženo do katastru nemovitostí s účinky vkladu k 11. červenci 1995;

3) usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9. srpna 2001, sp. zn. , byl na majetek úpadkyně prohlášen konkurs a správkyní konkursní podstaty ustavena JUDr. H. J.;

4) banka (respektive její právní nástupkyně Československá obchodní banka, a. s.) přihlásila do konkursu vedeného na majetek úpadkyně pohledávku z titulu smlouvy o úvěru č. 2033/95/119 a uplatnila právo na oddělené uspokojení z výtěžku prodeje sporných nemovitostí;

5) správkyně konkursní podstaty vyzvala dopisem ze dne 9. ledna 2002, doručeným adresátům 16. ledna 2002, žalobce ve smyslu ustanovení , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), k plnění do konkursní podstaty a následně sporné nemovitosti sepsala do soupisu majetku konkursní podstaty, což žalobcům oznámila 4. dubna 2002;

6) žalobci podali žalobu na vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty ( ) dne 17. dubna 2003, přičemž z obsahu spisu není zřejmé, zda a kdy byli konkursním soudem k podání excindační žaloby vyzváni.

Vycházeje z výše uvedeného skutkového stavu, se soud prvního stupně zabýval důvodností argumentace žalobců, podle které je zástavní smlouva neplatná podle ustanovení a (dále jen „obč. zák.“), a to pro rozpor s dobrými mravy, respektive z důvodu, že ji uzavřeli v omylu, vyvolaném Ing. J. K. (majoritním společníkem úpadkyně). Přitom dospěl k závěru, podle něhož jsou shora uvedené námitky pro posouzení otázky platnosti zástavní smlouvy právně irelevantní. Zástavní smlouvu totiž žalobci neuzavírali s výše jmenovaným, nýbrž s bankou, která úpadkyni poskytla úvěr. Potud zástavci nemohli být uvedeni bankou v omyl, respektive banka případný omyl žalobců ve smyslu ustanovení obč. zák. nevyvolala. Naopak - pokračoval soud prvního stupně - žalobci jako zástavci byli srozuměni s tím, že banka (zástavní věřitel) může sporné nemovitosti „prodat k uspokojení své pohledávky“. Jelikož nedovodil, že by se zástavní smlouva „jakkoli příčila dobrým mravům“, a „pouhou skutečnost“, že Ing. K. byl pro pokračující trestný čin podvodu pravomocně odsouzen, nepovažoval za důvod neplatnosti zástavní smlouvy (žalobci totiž tuto smlouvu uzavřeli s jiným subjektem - bankou), neshledal žalobou uplatněný požadavek opodstatněným.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 6. ledna 2005, č.j. -63, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého zástavní smlouva uzavřená dne 10. července 1995 mezi bankou (zástavní věřitelkou) a žalobci (zástavními dlužníky) „není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení obč. zák.“. Takový rozpor je totiž vždy nezbytné zvažovat z hlediska jednání účastníků smlouvy a jejího obsahu, z něhož plyne, že „zástavní smlouva byla uzavřena v souladu s , který zná zástavní právo jako zákonný institut k zajištění pohledávek, v daném případě úvěru, který banka poskytla úpadkyni“. Přitom „rozpor zástavní smlouvy s dobrými mravy“ nemůže být dán tím, že úvěrový dlužník (úpadkyně) úvěr neuhradila, ač žalobce ujistila, že tak učiní.

Dále odvolací soud - ve shodě se soudem prvního stupně - vyhodnotil jako nedůvodnou námitku relativní neplatnosti zástavní smlouvy z důvodu omylu podle ustanovení § 49a obč. zák. Především žalobci netvrdili ani neprokazovali, že by omyl byl vyvolán druhým účastníkem zástavní smlouvy (bankou), a pokud byl vyvolán jednatelem úpadkyně, které banka poskytla úvěr, nemohl takový omyl způsobit relativní neplatnost zástavní smlouvy již proto, že byl vyvolán třetí osobou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení (dále jen „ “) a co do důvodu na ustanovení , jehož prostřednictvím namítají, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé vyslovují domněnku, podle které v řízení před soudem prvního stupně bylo jednoznačně prokázáno, že zástavní smlouvu podepsali pouze proto, že byli  J. K. (jednatelem úpadkyně) ujištěni o tom, že úvěr „bude řádně a včas splacen“. O tom, že jmenovaný jednal od počátku s úmyslem dluh nevrátit, svědčí jeho pravomocné odsouzení pro trestný čin podvodu (viz řízení vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. ).

Rozpor zástavní smlouvy s dobrými mravy spočívá - podle názoru dovolatelů - v tom, že byli „podvodně vmanipulováni do situace“, kdy spornými nemovitostmi ručili za závazek třetí osoby, které bylo od počátku zřejmé, že svým závazků nedostojí.

Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

S přihlédnutím k tomu, že dovolatelé napadají rozsudek odvolacího soudu dovoláním i v potvrzujícím výroku ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a ve výroku o nákladech odvolacího řízení, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda je dovolání v této části přípustné. Uvedený výrok, ač součástí rozsudku, má povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení (srov. shodně např. usnesení uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení a bez dalšího odmítl.

Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení a c)

O případ podle ustanovení nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci) a oproti očekávání dovolatelů není dovolání přípustné ani podle ustanovení

Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu,      jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého na to, zda má napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení , nebo podle ustanovení , nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle , přihlédnuto (k tomu srov. shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. ). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení po právní stránce zásadní význam, může Nejvyšší soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle a b) , popř. podle obdobného užití těchto ustanovení ( a ). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde.

Nejvyšší soud ani po zvážení všech kritérií, na základě kterých lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, toto rozhodnutí zásadně právně významným neshledává.

Je tomu tak již proto, že dovolateli zpochybněný závěr o platnosti zástavní smlouvy nemá judikatorní přesah, když jde o posouzení (ne)platnosti konkrétního právního úkonu, které má význam právě  a jen pro projednávanou věc.

Závěry soudů nižších stupňů o platnosti zástavní smlouvy pak Nejvyšší soud nepovažuje ani za rozporné s hmotným právem - s ustanoveními § 39 a § 49a obč. zák. Úpadkyně (úvěrový dlužník) totiž nebyla smluvní stranou zástavní smlouvy a z obsahu spisu ani nevyplývá, že by její jednání mohlo být přičítáno k tíži banky (zástavní věřitelky).

Jelikož dovolání žalobců není přípustné ani podle ustanovení , Nejvyšší soud je podle ustanovení věty první a i v této části odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu ustanovení       ,   a , když dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 24. srpna 2006

JUDr. Petr Gemmel, v.r.

předseda senátu