Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 977/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 3. 2004, č.j. -72, zamítl žalobu (podanou právním předchůdcem žalobce městem Trutnov) na vyklizení žalovaného z bytu č. 11, sestávajícího ze dvou obytných místností a kuchyně s příslušenstvím ve 4. podlaží domu čp. 596 v P. u. v T. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že původní nájemkyní předmětného bytu byla paní A. B., přítelkyně J. Č., dědečka žalovaného, k níž se v roce 1992 se souhlasem města T. nastěhoval žalovaný (spolu se svou tehdejší přítelkyní), že se jmenovanou nevedl společnou domácnost, že v roce 1995 uzavřel dědeček žalovaného, nájemce bytu v M. u. v T. (dále „byt v M. u.“) s A. B. dohodu o výměně bytů se souhlasem tehdejšího pronajímatele, na základě níž město T. uzavřelo s účastníky dohody nové nájemní smlouvy k vyměněným bytům, že dědeček žalovaného si ponechal trvalé bydliště v bytě v M. u., kam mu byl zasílán starobní důchod a kde zůstala i část jeho bytového zařízení (zařízení ložnice a sedací souprava), avšak přihlásil se do předmětného bytu pro účely plateb za služby spojené s užíváním bytu, že na jaře 1997 vážně onemocněl a pobýval v bytě v M. u. s A. B., která o něho pečovala, že dne 19. 8. 1997 byl hospitalizován v léčebném zařízení, kde dne 25. 8. 1997 zemřel, že žalovaný požádal v září 1997 město Trutnov o uznání přechodu nájmu, jeho žádosti však nebylo vyhověno a že ke dni 18. 11. 2002 se stal žalobce vlastníkem předmětného bytu v rámci privatizace bytového fondu města. Soud prvního stupně dále vzal zejména z výpovědi žalovaného a svědkyně A. B. za prokázáno, že J. Č. po uzavření dohody o výměně bytů užíval až do svého onemocnění předmětný byt spolu se žalovaným, i když „svým specifickým způsobem“, tj. že ho považoval za „základnu“ pro své cestovní aktivity a že nezaložil společnou domácnost se svědkyní v bytě na M. u., byť s ní zde často (a po svém onemocnění stále) pobýval. Závěr o přestěhování dědečka žalovaného do předmětného bytu měl soud prvního stupně za podpořený i výpovědí svědků F., P. a otce žalovaného, byť si tito svědci již s odstupem času nevybavovali podrobnosti. Z výpovědí svědků – nájemců bytů v domě, v němž se předmětný byt nachází, neučinil soud prvního stupně žádná významná zjištění. Na tomto skutkovém základě dovodil, že žalovaný žil se svým dědečkem v předmětném bytě ve společné domácnosti ke dni jeho smrti; okolnost, že J. Č. před svou smrtí bydlel u svědkyně A. B. v bytě v M. u. a že zemřel v léčebném zařízení, nepovažoval – s poukazem na ustálenou judikaturu - za rozhodnou. Protože v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný měl vlastní byt, soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný splnil podmínky přechodu práva nájmu bytu ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. a že žaloba na vyklizení není důvodná.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 11. 2004, č.j. -96, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a uložil žalovanému předmětný byt vyklidit do tří měsíců od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud poté, co doplnil dokazování opětovným výslechem žalovaného a svědkyně A. B., dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k odlišným skutkovým zjištěním ohledně soužití žalovaného a jeho dědečka v předmětném bytě. Dovodil, že J. Č., z jehož iniciativy byla uzavřena dohoda o výměně bytů v zájmu vyřešení bytové situace žalovaného, se před uzavřením dohody zdržoval spolu se svědkyní v bytě v M. u., že na tomto stavu se ničeho nezměnilo ani po jejím uzavření, že „přestěhování“ proběhlo tak, že si zde J. Č. ponechal ložnici, v níž spával, přičemž svědkyně si do tohoto bytu přestěhovala toliko vybavení obývacího pokoje. I když soužití svědkyně a J. Č. v bytě v M. u. nevykazovalo všechny znaky společné domácnosti ve smyslu § 115 obč. zák., nebyly v řízení zjištěny (prokázány) žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit existenci úmyslu žalovaného a jeho dědečka založit a vést v předmětném bytě po uzavření dohody o výměně bytů společnou domácnost. Na základě toho odvolací soud dovodil, že žalovaný nesplnil zákonnou podmínku pro přechod nájmu předmětného bytu, tj. podmínku trvalého soužití s nájemcem bytu ve společné domácnosti, a změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě na vyklizení vyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil podle a uplatnil v něm dovolací důvody podle a odst. 3 Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, na němž jeho rozhodnutí spočívá, a vyjadřuje přesvědčení, že v dané věci byly splněny obě zákonné podmínky po přechod práva nájmu bytu, a to jak neexistence vlastního bytu, tak soužití s nájemcem bytu ve společné domácnosti. Poukazuje na to, že výpovědí jeho otce a svědků F. a P. bylo prokázáno přestěhování jeho dědečka do předmětného bytu (byť si ponechal část bytového zařízení v bytě v M. u.) a dovozuje, že v řízení bylo prokázáno, že dědeček s ním v předmětném bytě od roku 1995 bydlel, i když často dle svého přání cestoval a pobýval i u svědkyně A. B.; šlo o způsob života, který oběma vyhovoval. Dovolatel má za to, že úmysl dědečka žít v předmětném bytě vyplývá ze skutečnosti, že uzavřel k bytu nájemní smlouvu a podílel se na nákladech spojených s bydlením; okolnost, že zde nebyl hlášen k trvalému pobytu, má toliko evidenční charakter. Odvolacímu soudu vytýká, že přehlédl, že u nejbližších příbuzných (mezi než žalovaný jako vnuk nájemce patří) postačí pro splnění podmínky společné domácnosti toliko společné bydlení a není u nich vyžadováno spotřební společenství. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.

Podle ustanovení je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), i když nebyly v dovolání uplatněny; tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.

Dovolatel uplatnil vedle dovolacího důvodu podle též dovolací důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení , protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení až

Dovolacím důvodem podle ustanovení lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel brojí proti skutkovému závěru odvolacího soudu o neexistenci úmyslu žalovaného a jeho dědečka založit a vést v předmětném trvalé životní společenství a proti závěru, že nežil se svým dědečkem v předmětném bytě v době jeho smrti. Nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní (odlišnou) verzi toho, co podle jeho názoru měl odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci, aniž by konkrétně uvedl, v čem spatřuje pochybení soudu při hodnocení důkazů z hlediska ustanovení

Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud poté, co v souladu s ustanovením doplnil dokazování, vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu včetně učiněného skutkového závěru a z nich vyplývající skutkový stav věci jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení (ve spojení s ). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle nebyl užit opodstatněně.

Obstojí-li skutkový závěr odvolacího soudu, na němž jeho rozhodnutí spočívá, je nutno přisvědčit i jeho právnímu posouzení věci z hlediska věty první ve znění účinném do 30. 3. 2006, tj. že žalovaný nesplnil zákonnou podmínku soužití s nájemcem bytu ve společné domácnosti v době jeho smrti. Nebylo-li prokázáno, že dědeček žalovaného v předmětném bytě se žalovaným bydlel, je nepřípadná dovolací námitka týkající se charakteru jejich soužití, tj. zda naplňovalo znaky spotřebního společenství.

Protože žalovanému se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle a odst. 3 a jejich obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku, Nejvyšší soud dovolání podle věty před středníkem zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , , a o skutečnost, že žalobci nevznikly v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči procesně neúspěšnému žalovanému.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. srpna 2006

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.

předsedkyně senátu