Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 650/2006

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

U S N E S E N Í

I.  Dovolání se odmítá.

II.  Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.955,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. L., advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 100.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 7. 2004 do zaplacení. Žalobní požadavek odůvodnila tím, že  účastníci dne 14. 4. 2004 uzavřeli dohodu o uznání dluhu, podle které jí žalovaný měl spornou částku – jako dříve složenou zálohu na budoucí kupní smlouvu  -  zaplatit ve sjednaných splátkách. Žalovaný podle této dohody neplnil a do dnešního dne žalobkyni ničeho neuhradil.

Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. března 2005, č. j. -25, zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení ročně od 1. 7. 2004 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Z dohody ze dne 14. 4. 2004 zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným při jejím sepisu bylo nesporné, že došlo k odstoupení od smlouvy o uzavření budoucí smlouvy o koupi bytu ze dne 2. 7. 2003, na jejímž základě žalobkyně zaplatila žalovanému 100.000,- Kč  jako zálohu na budoucí kupní smlouvu. Součástí dohody byl i závazek žalovaného k zaplacení žalované částky ve splátkách po 25.000,- Kč. Z toho soud prvního stupně dovodil, že žalovaný dluží žalobkyni částku 100.000,- Kč, kterou se zavázal zaplatit do 30. 6. 2004. Tím, že žalovaný přijal finanční prostředky žalobkyně  na základě smlouvy o smlouvě budoucí, od které bylo odstoupeno, vzniklo mu bezdůvodné obohacení podle (dále jen „obč. zák.“), jež je povinen podle obč. zák. žalobkyni vydat. K námitkám žalovaného, že nemá právo rozhodovat o firmě „F. G., sdružení podnikatelů,“ a že se žalobkyní neuzavřel smlouvu o budoucí smlouvě, nepřihlédl. Podle obč. zák. sdružení totiž nemají způsobilost k právním úkonům, a proto převzal-li žalovaný od žalobkyně částku 100.000,- Kč a následně s ní uzavřel dohodu o uznání dluhu, je jeho věcí, jak se se zbývajícími členy sdružení ohledně tohoto závazku vypořádá (jde-li ovšem vůbec o závazek sdružení).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. ledna 2006, č. j. -67, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně a převzal i jeho právní závěry. Dovodil, že uzavřená dohoda o uznání dluhu nemůže být absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. Poukázal přitom na platnou právní úpravu právní subjektivity sdružení (§ 829 odst. 2 obč. zák.) a jednání jeho členů, podle níž není-li z právního úkonu jednajícího patrno (tak jako v souzené věci), že účastník sdružení jedná jménem členů sdružení, potom z takového právního úkonu je zavázán sám, nebude-li jeho právní úkon dodatečně členy sdružení schválen. Tento závěr nemohl být zvrácen ani novými důkazy, předloženými žalobcem až v průběhu odvolacího řízení, neboť k nim odvolací soud nemohl bez porušení (dále jen „“) přihlédnout.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) dovolání,  v němž namítá, že je dán dovolací důvod dle ustanovení , tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť dohoda o uznání dluhu ze dne 14. 4. 2004 je neplatným právním úkonem a soudy obou stupňů proto pochybily při aplikaci obč. zák. Navíc postupem soudu prvního stupně mu byla odňata možnost jednat před soudem, neboť k nařízenému jednání soudu nebyl včas předvolán. Řízení dále trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tu dovolatel spatřuje v postupu soudu prvního stupně, jenž nepřihlédl při rozhodování k jeho námitce, že smlouvu o smlouvě budoucí uzavřel s žalobkyní otec žalovaného F. G., zatímco dohodu o uznání dluhu z ní vyplývajícího žalovaný. Dovolatel nebyl nikdy dlužníkem žalobkyně a nemohl platně uzavřít dohodu o uznání dluhu; tu mohl uzavřít jen dlužník – otec žalovaného. Dohoda o uznání dluhu je od počátku absolutně neplatná, jelikož dovolatel nemohl uznat dluh, který nebyl jeho dluhem. Je vyloučeno, že by šlo o dluh sdružení, ve kterém spolupracoval se svým otcem, neboť to nikdy nebylo založeno za účelem prodeje bytových jednotek. Soudy obou stupňů svá rozhodnutí založily na nesprávném výkladu obč. zák. a tedy věc nesprávně právně posoudily. Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla  odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, protože napadené rozhodnutí nemá ve věci samé zásadní právní význam.

Podle článku II bodu 3. , obsahujícího přechodná ustanovení k novele provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005)  nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. ), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „“).

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení   a c/ O případ uvedený pod písmenem b/ nejde, takže přípustnost dovolání lze zvažovat pouze v intencích Z jeho znění vyplývá, že dovolání je podle něj přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. výslovné znění , omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle a b/ ). Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem. Pokud dovolatel v dovolání zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu tvrzením, že to nebyl on, kdo uzavřel smlouvu o budoucí smlouvě o koupi bytu, nezpochybňuje tím právní posouzení věci, nýbrž vytýká soudu pochybení při zjišťování skutkového stavu věci. Argumentuje-li dovolatel v těchto souvislostech nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle něho správného) skutkového závěru o tom, že smlouvu o smlouvě budoucí neuzavřel žalovaný, ale třetí osoba, musel by návazně dospět i k jinému právnímu posouzení věci. Již Vrchní soud v Praze v rozhodnutí ze dne  28. 9. 1993, sp. zn. , publikovaném v Bulletinu Vrchního soudu, ročník 1994, číslo 2, vyslovil názor, že za nesprávné posouzení věci ve smyslu ustanovení (nyní ) nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten byl rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení.

Na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci je založena i dovolací výhrada, že soudy při rozhodování vycházely pouze z tvrzení žalobkyně a k námitkám dovolatele, obsaženým v odporu proti vydanému platebnímu rozkazu, nepřihlédly. Tyto námitky představují uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu uvedeného v Ten ovšem přípustnost dovolání podle založit nemůže.

Výtkou směřující proti postupu soudu prvního stupně, kterým měla být dovolateli odňata možnost jednat před soudem prvního stupně, uplatnil žalovaný dovolací důvod uvedený v Jím lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Úspěšné uplatnění tohoto dovolacího důvodu přichází v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle založit nemůže.

Je-li předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení , že právní otázka řešená v napadeném rozsudku měla pro rozhodnutí o věci určující význam, pak zásadní právní význam má takové rozhodnutí odvolacího soudu jen tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem ( ).

Z hlediska právního posouzení věci dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že považoval dohodu ze 14. 4. 2004 za platný právní úkon, ač podle jeho názoru jde o dohodu neplatnou podle § 39 obč. zák. Vzhledem k tomu, že v této věci odvolací soud zvažoval platnost dohody, tj. zcela konkrétního a nezaměnitelným způsobem formulovaného právního úkonu, nemůže mít posouzení této právní otázky obecný přesah do rozhodovací činnosti soudů a nemůže proto založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve shora uvedeném smyslu; přezkum výše uvedeného závěru tedy postrádá potřebný judikatorní přesah, když jde o výklad konkrétního právního úkonu, mající význam právě a jen pro projednávanou věc.

I hmotněprávní závěry odvolacího soudu o platnosti dohody o uznání dluhu ze dne 14. 4. 2004 jsou správné. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Názor o neplatnosti dohody ze dne 14. 4. 2004 žalovaný založil na tvrzení, že neuzavřel smlouvu o budoucí smlouvě kupní, a proto nemohl platně uzavřít dohodu o uznání dluhu. Závěr o platnosti dohody o uznání dluhu nemůže být touto námitkou zpochybněn (nemůže být v rozporu s hmotným právem), neboť žalovaný neprokázal, že by finanční prostředky od žalobkyně převzala (v rozporu s textem dohody) třetí osoba;  podle textu dohody o uznání dluhu (kterou co do obsahu nepopřel) žalovaný učinil nesporným, že došlo k odstoupení od smlouvy ze dne 2. 7. 2003, ale zejména že na jejím základě převzal od žalobkyně  100.000,- Kč jako zálohu na budoucí kupní cenu a zavázal se ji podle sjednaného splátkového kalendáře žalobkyni vrátit. Je-li v textu dohody ze dne 14. 4. 2004 používáno jméno a příjmení žalovaného, pak z žádného článku dohody nevyplývá, že by závazek vyplývající z převzetí částky 100.000,- Kč byl závazkem F. G. staršího.  Naopak z označení stran uvedených v záhlaví dohody je nepochybné, že  účastníkem dohody byl  F. G.,; ten uzavíral dohodu o uznání dluhu ze dne 14. 4. 2004 s vědomím existence závazku vůči žalobkyni a cítil se být textem dohody vázán. Proto ani pro tvrzený rozpor s hmotným právem nemůže být založena přípustnost dovolání podle

Protože jiné námitky v dovolání nebyly předneseny a dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení ( věta prvá ), nemohl přípustnost dovolání zvažovat z pohledu zásadního právního významu dalších otázek, na jejichž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.

Jelikož dovolací soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, není dovolání podle ustanovení přípustné a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle ustanovení a odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle   věty první, , 151 odst. 1 a a žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení, představující odměnu advokáta v částce 4.880,- Kč (, , , , ,  a ) a paušální částku náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč (, a 3 ). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z a

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně  4. srpna  2006

Vít  Jakšič, v.r.

předseda  senátu