Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2007/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) M. H., b) J. H., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému J. Z., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. května 2005, č. j. -123, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. května 2005, č. j. -123, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. listopadu 2004, č. j. - 101, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. listopadu 2004, č. j. -101, určil, že žalobci „M. H., a J. H., jsou vlastníky každý jedné ideální poloviny (1/2) pozemku číslo 5/31 o výměře 27 m2 ostatní plocha, ostatní komunikace, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Č. B. na LV pro obec Č. B., katastrální území Č. V.“, a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci mají naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve smyslu , jednak proto, že před Magistrátem města Č. B., stavebním úřadem, probíhá řízení o odstranění stavby oplocení z pozemku žalovaného parc. č. 5/31, ohledně něhož žalobci uplatňují námitku vydržení, a že stavební úřad rozhodnutím ze dne 5. 1. 2004, č. j. SÚ-10656/03-Bek, správní řízení přerušil a oba žalobce odkázal s jejich námitkou na občanskoprávní řízení, a jednak proto, že určení vlastnického práva žalobců k pozemku parc. č. 5/31, k němuž je v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo ve prospěch žalovaného, je i bez odkazu stavebního úřadu účinným prostředkem ochrany nároku tvrzeného žalobci. Soud prvního stupně posoudil předpoklady pro vydržení podle ObčZ. Zjistil, že se žalobci ujali držby pozemku - parcely č. 5/31 v souvislosti s kupní smlouvou ze dne 9. 7. 1984, registrovanou Státním notářstvím v Č. B. 31. 7. 1984 pod sp. zn. R I 803/84. Touto smlouvou J. a Ing. P. V. prodali žalobcům (tehdy manželům) rozestavěný rodinný dům na parcele č. 5/7 v k. ú. Č. V. a s převodem stavby přešlo na žalobce právo osobního užívání k parcele č. 5/7 v k. ú. Č. V. ( ObčZ ve znění před novelou provedenou ). V době předání nemovitostí žalobcům bylo k parcele 5/7 v severní části připloceno (zhotovenými základy oplocení) 27 m2 ze sousedící parcely č. 5/22 posléze označených geometrickým plánem č. 361-5/2000 ze dne 30. 5. 2000 jako parc. č. 5/31. Vzhledem k tomu, že žalobci převzali již oplocený pozemek (v jižní části bylo již oplocení zhotoveno a v severní části byly položeny jeho základy) a že výměra připloceného pozemku (27 m2) byla v porovnání s výměrou převedeného pozemku (parcely č. 5/7 o rozloze 804 m2) nepatrná, soud prvního stupně dovodil, že žalobci vykonávali držbu připlocené parcely v přesvědčení, že je součástí parcely č. 5/7 a že jim k ní svědčí právo osobního užívání. Uplynutím desetileté lhůty pak žalobci nabyli k připlocené parcele vlastnické právo vydržením. Skutečnost, že užívají pozemek o výměře větší o 27 m2, žalobci zjistili až z geometrického plánu ze dne 30. 5. 2000, č. 361-5/2000, kterým byla připlocená parcela zaměřena a oddělena jako parcela č. 5/31 za účelem jejího vydání žalovanému v restitučním řízení. Ztráta dobré víry žalobců při držbě připlocené parcely tak nastala až poté, kdy již žalobci byli jejími vlastníky. Manželství žalobců zaniklo rozvodem dne 27. 5. 1994. Protože mezi žalobci nedošlo k dohodě o vypořádání majetku do tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví, stali se podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí. Dohodou ze dne 15. 3. 2002 pak žalobci zrušili podílové spoluvlastnictví a provedli reálné rozdělení rodinného domu a pozemku parcely č. 5/7.

Soud prvního stupně dále zjistil, že pozemek parcela č. 5/31, a stejně tak i pozemek parcela č. 5/7, byly dříve součástí pozemku parc. č. 75/6, jehož vlastníkem byl žalovaný. Žalovaný nabyl jednu ideální polovinu parc. č. 75/6 na základě rozhodnutí Státního notářství v Č. B. ze dne 8. 2. 1974, sp. zn. , po zemřelém otci A. Z. a zbývající ideální polovinu na základě darovací smlouvy ze dne 27. 2. 1974, sp. zn. N 190/74, NZ 175/74, registrované dne 7. 3. 1974 pod č. Reg. 1208/74, od své matky M. Z. Kupní smlouvou ze dne 9. 2. 1976, sp. zn. Fin-72-180/75-Kř, žalovaný prodal část pozemkové parcely 75/6-role (zaměřenou geometrickým plánem č. zak. 761-201-614-74) státu pro výstavbu rodinných domků. Z prodané části později vznikly pozemky označené jako parc. č. 5/7 a jako parc. č. 5/22. K parcele č. 5/7 svědčilo právo osobního užívání nejprve manželům V. a posléze žalobcům. Parcela č. 5/22 zůstala ve vlastnictví státu, posléze přešla do vlastnictví města Č. B. a její část označená, jako parc. č. 5/31 dle geometrického plánu ze dne 30. 5. 2000, č. 361-5/2000, kterou měli připlocenou k pozemku parc. č. 5/7 žalobci, byla v restitučním řízení vydána žalovanému. Žalovaný zpochybnil platnost kupní smlouvy ze dne 9. 2. 1976 a podal žalobu jednak proti nynějším žalobcům o určení, že je vlastníkem parcely č. 5/7 dílu „c“ o výměře 575 m2 a jednak proti městu Č. B. o určení, že je vlastníkem parcely č. 5/22 dílu „a“ o výměře 248 m2 tak, jak jsou obě parcely označeny v geometrickém plánu č. zak. 301-186/97. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 8. 1999, č. j. -225, jeho žalobě vyhověl. Dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 9. 2. 1976 je neplatná pro nedostatečnou specifikaci předmětu koupě a dále proto, že ji vedle J. Z. uzavřela i jeho matka, ač v té době již spoluvlastnicí prodávaného pozemku nebyla, přičemž nebyla specifikována výše spoluvlastnických podílů. Vydržení pozemku parc. č. 5/7 dílu „c“ manžely H. a pozemku parc. č. 5/22 dílu „a“ městem Č. B. vyloučil. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 1. 2000, č. j. -270, změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu na určení, že je J. Z. (tehdejší žalobce) vlastníkem parc. č. 5/7 dílu „c“ a dále vlastníkem parcely 5/22 dílu „a“ zamítl. Převzal závěry soudu prvního stupně o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 9. 2. 1976, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že manželé H. a město České Budějovice každý z nich předmětnou parcelu vydrželi. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 2. 2002, č. j. -305, dovolání J. Z. podané proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 1. 2000, č. j. -270, zamítl. Vedle nároku na určení vlastnického práva k pozemkům, jež stát převzal bez právního důvodu, uplatněného podle obecných předpisů, uplatnil žalovaný k předmětným pozemkům ještě i restituční nárok. Okresní úřad v Českých Budějovicích, Okresní pozemkový úřad, rozhodnutím z 26. 9. 2001, č. j. OPÚ/R-214/01/4415/92, rozhodl o jeho nároku podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) tak, že J. Z. je vlastníkem mimo jiné parcely č. 5/31-ost. plochy, ost. komunikace o výměře 27 m2 vzniklé z původní pozemkové parc. č. 75/6 a zaměřené geometrickým plánem č. 361-5/2000 ze dne 30. 5. 2000 a tak, že se zřizuje právo chůze přes celý pozemek parc. č. 5/31 ve prospěch vlastníků parcel č. 5/7 a č. 5/27 za účelem přístupu k drobným stavbám – hlavnímu uzávěru plynu a drátěnému plotu s podezdívkou. Okresní úřad pokládal za povinnou osobu město Č. B., když parcela č. 5/31 byla v katastru nemovitostí vedena jako součást parcely č. 5/22, ačkoliv v terénu byla připlocena k parcele žalobců č. 5/7. Důvod pro vydání části původního pozemku parc. č. 75/6 okresní úřad shledal v tom, že kupní smlouva ze dne 9. 2. 1976 je neplatná a že stát převzal pozemek žalovaného parcelu č. 75/6 (její část) bez právního důvodu, přičemž nejsou překážky k vydání parcely č. 5/31, neboť jsou na ní jen drobné stavby, které ve smyslu nebrání vydání. Ministerstvo zemědělství, ústřední pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 19. 9. 2003, č. j. 32385/03-7170, v řízení o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení, odmítlo podnět žalobců na zrušení rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Č. B. ze dne 26. 9. 2001, č. j. OPÚ/R-214/01/4415/92 jako nedůvodný.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako odvolací soud rozsudkem ze dne 12. 5. 2005, č. j. -123, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. K právnímu posouzení vydržení dodal, že podle § 134 odst. 1 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Podle § 134 odst. 3 ObčZ se do doby podle odstavce 1 započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Podle ObčZ právo osobního užívání pozemku, vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 1992), mění se dnem účinnosti tohoto zákona na vlastnictví fyzické osoby. Ustanovení tím není dotčeno. Odvolací soud měl za prokázané, že žalobci převzali uvedené nemovitosti (parcelu a rozestavěný rodinný dům) na základě kupní smlouvy ze dne 8. 7. 1984 a učinili tak v dobré víře, jež zůstala nezpochybněna až do vyhotovení geometrického plánu ze dne 30. 5. 2000, jímž byla z pozemku žalobců oddělena parcela č. 5/3 o výměře 27 m2 a následně rozhodnutím pozemkového úřadu byla tato oddělená parcela vydána žalovanému. Desetiletá doba samotných žalobců potřebná k vydržení vlastnického práva tak uplynula 9. 7. 1994 a žalobci se tímto dnem stali vlastníky parcely č. 5/31, aniž bylo nutno zabývat se zápočtem vydržecí doby jejich předchůdců.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V něm uplatnil jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci [ ]. Spatřoval ho v tom, že byly nesprávně stanoveny předpoklady, s nimiž ObčZ spojuje nabytí vlastnického práva k věci vydržením. Neplatně zřízené právo osobního užívání se totiž netýkalo parcely č. 5/31, která byla součástí pozemku parcely č. 5/22, jejž vydržel – jak o tom byly učiněny závěry v předchozím řízení pod sp. zn. – stát. Žalobcům tak scházel titul k držbě. Kromě toho nebyla dána jejich dobrá víra, jestliže neprovedli před zahájením výstavby podezdívky a oplocení na severní straně pozemku vytyčení hranic a nezjistili tak, že k jejich pozemku je připlocena část sousední parcely. Nesprávné právní posouzení věci podle něho spočívá i v tom, že byl-li přiznán nárok oprávněné osobě podle restitučních předpisů, nemůže třetí osoba uplatnit k vydávané věci nároky podle obecných občanskoprávních předpisů. Nakonec vytýkal odvolacímu soudu, že projednání a rozhodnutí věci bránila překážka věci rozsouzené, když tomuto sporu předcházelo řízení o určení vlastnictví vedené pod sp. zn. . Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou oprávněnou a že byl řádně zastoupen, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c) .

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho první rozhodnutí ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

V daném případě soudy obou stupňů založily své rozhodnutí na právním posouzení, že pokud žalobci užívali vedle parcely č. 5/7, k níž bylo zřízeno právo osobního užívání (neplatnou dohodou o zřízení práva osobního užívání) ještě i dalších 27 m2 (připlocených) ze sousední parcely č. 5/22 v přesvědčení, že i k této připlocené části jim svědčí právo osobního užívání, a činili tak v období před 1. 1. 1992, mohou si započíst držbu před 1. 1. 1992 na vznik vlastnického práva k připlocené části (nyní označené jako parc. č. 5/31) vydržením. Tento právní názor je však v rozporu s již ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Podle § 134 odst. 1 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

Podle ObčZ pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona, tj. ObčZ ve znění , i právní vztahy vzniklé před lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.

Podle odst 1, 2 ObčZ ve znění před novelou provedenou vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě ( ObčZ) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání ( ), nabývá vlastnictví k pozemku stát; občan má právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedeném v . Podle ObčZ ve znění před novelou provedenou kdo s věcí nakládá jako se svou a je zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má – pokud není stanoveno jinak – obdobná práva na ochranu jako vlastník věci.

Z uvedeného vyplývá, že jednou z podmínek vydržení je držba věci ve smyslu ObčZ ve znění po novele provedené Vydržet vlastnické právo tak může jen oprávněný držitel, tj. ten kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Pouhá detence k vydržení nepostačuje. K tomu srov. Sborník IV Nejvyšších soudů ČSSR o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím, SEVT Praha 1986, str. 428.

Nejvyšší soud již v rozsudku z 28. 2. 2002, sp. zn. , publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor rozhodnutí“), pod C 1074, svazku 15, zaujal právní názor, že „vědomí užívání věci z titulu práva osobního užívání (popř. nájmu) vylučuje dobrou víru uživatele (nájemce), že mu věc patří jako vlastníkovi“. Obdobně v rozsudku z 28. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněném v Souboru pod C 1367, svazku 19, vyslovil právní názor, že „držba práva osobního užívání pozemku nemohla vést k vydržení vlastnického práva“. Dovolací soud nemá důvod, aby se v této věci odchýlil od citované vlastní judikatury.

Jinak řečeno, vydržet lze jen takové právo, které oprávněný držitel opravdu vykonával. Vlastnické právo může vydržet jen ten, kdo je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci. Osoby, které založily své přesvědčení o držbě pozemku na omluvitelném omylu, že právo osobního užívání pozemku bylo zřízeno v tom rozsahu a hranicích, jak jej drží, ačkoliv bylo zřízeno k menší ploše či v jiných hranicích, sice mohly být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim náleží právo osobního užívání i k připlocené části pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod C 1181, sv. 16 Souboru rozhodnutí, kde je uvedeno: „Samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho poctivou držbu podle OZO, ani držbu oprávněnou podle občanského zákoníka č. 40/194 Sb.“), ale až do 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela ObčZ č. , která právo osobního užívání transformovala na právo vlastnické, nemohly být oprávněnými držiteli vlastnického práva.

Podle ObčZ ve znění po novele provedené , právo osobního užívání pozemku, vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, mění se dnem účinnosti tohoto zákona na vlastnictví fyzické osoby. Žalobci by tedy mohli vydržet vlastnické právo ke spornému pozemku jen podle ObčZ ve znění po novele provedené , za předpokladu, že byli přesvědčeni, že jim právo osobního užívání k připlocenému pozemku platně vzniklo, že se transformovalo na právo vlastnické a že v dobré víře vytrvali dokud neuplynula desetiletá doba podmiňující vydržení plynoucí od 1. 1. 1992. Tím se však odvolací soud v důsledku odlišného právního názoru nezabýval.

Poněvadž odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem má jeho potvrzující rozsudek ve věci samé zásadní právní význam a dovolání proti němu je přípustné. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ).

Žalovaný spatřoval „zmatečnostní“ vadu v tom, že projednání a rozhodnutí této věci bránila překážka věci rozsouzené, neboť v předchozím řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. byla v odvolacím řízení rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 1. 2000, č. j. -270, zamítnuta jeho žaloba podaná jednak vůči M. a J. H. a jednak vůči městu Č. B. o určení, že on je vlastníkem parc. č. 5/7 dílu „c“ a parc. č. 5/22 dílu „a“. Této dovolací výtce nelze přisvědčit.

Podle jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky popřípadě jiné osoby věc projednána znovu.

Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. , publikovaném pod C 401, ve svazku 4 Souboru rozhodnutí uvedl, že „o stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se těchže osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká těchže osob i v případě, dojde-li podle hmotného práva k přechodu práv a povinností z právního vztahu, o který se jedná, na jiný subjekt, neboť nový subjekt vstupuje současně i do procesních práv a povinností“.

V předchozím řízení vedeném pod sp. zn. bylo ve vztahu mezi tehdejším žalobcem J. Z. a mezi tehdejšími žalovanými J. H. a M. H. žalobním návrhem požadováno, aby soud určil, že J. Z. je vlastníkem pozemku parc. č. 5/7 dílu „c“. V nynějším řízení je však požadováno, aby soud určil, že M. a J. H. jsou vlastníky pozemku parc. č. 5/31. Je tedy požadováno určení vlastnictví k jinému pozemku a ve prospěch jiných osob. Odlišný je i skutkový základ uplatněného nároku. Oproti předchozímu řízení je tvrzeno dále ještě i to, že existuje více nabývacích titulů k téže nemovitosti ve prospěch různých osob. V dříve rozsouzené věci tedy bylo ve vztahu mezi J. Z. a mezi manžely H. rozhodnuto o jiném nároku, než jaký je předmětem nyní projednávané věci. Vytýkaná zmatečnostní vada tak není dána.

Pokud jde o dovolací výtku, že odvolací soud nepřihlédl k existenci správního rozhodnutí, jímž bylo založeno vlastnické právo k parc. č. 5/31 pro žalobce, jde podle obsahu o námitku, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo „jinou“ vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ]. Ke konkurenci nabývacích titulů k téže nemovitosti Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. , uveřejněném v časopisu Soudní rozhledy, sešit 3, ročník 2004, uvedl: „Je vyloučeno, aby vlastnické právo k celé věci mělo současně více osob, které nejsou jejími spoluvlastníky. Při současné existenci nabývacích titulů takových osob k téže nemovitosti soud ve sporu, kdo z nich je vlastníkem nemovitosti, posoudí, který z titulů je, na rozdíl od druhého, právně účinný“. Podle v odůvodnění rozsudku uvede soud podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, a proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Toto ustanovení platí i pro řízení u odvolacího soudu ( ). Rozhodnutí, které nerespektuje zásady uvedené v ustanovení , je nepřezkoumatelné. V daném případě odvolací soud otázku duplicitního vlastnictví, ačkoliv byla v řízení namítána, vůbec neřešil (stejně postupoval i soud prvního stupně). Protože nedostatek vysvětlení, proč odvolací soud upřednostnil nabývací titul žalobců před nabývacím titulem žalovaného, činí rozhodnutí odvolacího soudu pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelným, je řízení postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Pro úplnnost dovolací soud dodává, že se mohl zabývat jen výhradami, které žalovaný uplatnil v dovolání. Podle věty prvé rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Přitom je dovolací soud vázán v tom, který z důvodů uvedených v a 3 byl uplatněn, a především v tom, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. , publikovaný pod C 1691, svazek 23, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soud, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck ).

V dané věci byly naplněny dovolací důvody podle i podle ; dovolací soud proto podle zrušil rozsudky soudů obou stupňů, když důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu dopadá i na rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný ( věta prvá ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. července 2006

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu