Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1245/2006

U S N E S E N Í

I.  Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi dne 18.6.2004, a upřesněnou dne 8.9.2004 domáhali se žalobci určení, že zůstavitelka B. L., nar. 31.5.1906, byla ke dni úmrtí 15.8.1967 výlučnou vlastnicí pozemkové parcely 935 (dříve 424) – orná půda v obci V., katastrální území V.

Okresní soud v Mladé Boleslavi jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8.9.2004, sp. zn. -51, žalobu zamítl. K odvolání žalobců Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31.3.2005, č.j. -94, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 29.8.2005, č.j. -112,  žalobu opět zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že na základě rozhodnutí - výměru ONV v D. ze dne 14.8.1950, č.j. 611-24/2-1950, přešlo vlastnictví pozemkové parcely č. 424 v k.ú. V. z Ing. V. L. (manžela B. L.) na stát. Z rozhodnutí Okresního úřadu M. B., referát pozemkový úřad ze dne 14.9.1999, č.j. 3/99 - PÚ 19/95 vzal za prokázané, že pozemková parcela původně označená č. 424 v k.ú. V. získala po pozemkových úpravách číselné označení 935 k.ú. V. Dále na základě výpisu z katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro S. kraj, katastrální pracoviště M. B. – list vlastnictví č. 10002 k.ú. V. zjistil, že jako vlastník parcely č. 935 je vedena Česká republika a správu nemovitosti vykonává P. f. ČR. Dále vzal za prokázané, že v nemovitém majetku, který získala B. L. v rámci řízení o projednání dědictví po Ing. V. L., nebyla obsažena pozemková parcela č. 424 v k.ú. V. Věc posoudil ve smyslu ustanovení s tím, že žalobci přes naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva předmětného pozemku neprokázali, že B. L. získala vlastnictví pozemkové parcely č. 935 (dříve 424) k.ú. V. dědictvím po Ing. V. L. Zaujal názor, že v řízení bylo prokázáno, že předmětný pozemek přešel již v roce 1950 z vlastnictví Ing. L. do vlastnictví státu. Vyslovil, že výměr vydaný bývalým ONV D. dne 14.8.1950, č.j. 611/-24/2-1950 je správním aktem, který nelze pokládat za nicotný, neboť má předepsané náležitosti a byl vydán kompetentním orgánem v mezích jeho působnosti. Dospěl k závěru, že se jedná sice o nezákonné rozhodnutí, avšak soud není v tomto řízení oprávněn přezkoumávat jeho věcnou správnost, nýbrž je třeba z jeho obsahu vycházet. Uzavřel, že ani v následující době nebylo výše uvedené správní rozhodnutí zrušeno, proto nemohl být ke dni úmrtí Ing. L. pozemek v jeho vlastnictví a vlastnické právo nemohla získat děděním B. L. Vyslovil závěr, že žalobci nejsou právními nástupci původního vlastníka, tedy osobami oprávněnými, v dané věci tak nelze aplikovat , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.

K odvolání žalobců Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze 19.12.2005, č.j. -132, potvrdil  rozsudek soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu výměr bývalého ONV D. z roku 1950 je nutno posoudit jako nezákonný nikoli nicotný správní akt, z něhož je třeba vycházet při posouzení nároku žalobců, respektive při posouzení, zda došlo k přechodu vlastnického práva pozemku č. 424 z původního vlastníka Ing. L. na stát či nikoli. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že na základě správního rozhodnutí – výměru ONV v D. ze dne 14.8.1950, č.j. 611-24/2-1950 se vlastníkem nemovitosti stal stát. Zaujal názor, že skutečnost, že za vykoupené pozemky nebyla poskytnuta náhrada, způsobuje pouze nezákonnost postupu státu při výkupu a nikoli nicotnost správního rozhodnutí. Vyslovil závěr, že i vadné pravomocné správní rozhodnutí, pokud není v opravném řízení  zrušeno, vyvolá zamýšlené právní účinky, tedy přechod vlastnického práva k předmětným pozemkům. Uzavřel, že v dané věci nejde o uplatnění restitučního nároku, proto námitky žalobců směřující ke zpochybnění věcné správnosti a zákonnosti pravomocného správního rozhodnutí v řízení o určení vlastnického práva jsou bezvýznamné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalobce včas dovolání, jehož přípustnost zřejmě dovozoval podle obsahu dovolání z ustanovení Namítal, že jde o otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení Podle dovolatele v rozporu se skutečností soud prvního stupně tvrdil, že žalobcům se nepodařilo prokázat, že B. L. získala vlastnictví pozemkové parcely č. 935 (dříve 424) v k.ú. V., a to dědictvím po svém manželovi Ing. V. L. V dovolání poukazoval na rozhodnutí Státního notářství v M. ze dne 28.9.1965, sp. zn. , v němž se výslovně uvádí, že B. L. se stává dědičkou předmětného pozemku. Vytýkal soudu prvního stupně, že nesprávně vycházel z rozhodnutí vydaného bývalým ONV D. ze dne 14.8.1950, č.j. 611-24/2-1950, na základě něhož přešel předmětný pozemek z vlastnictví Ing. L. již v roce 1950 do vlastnictví státu, přičemž se jednalo o výměr, který hovoří o výkupu. Tvrdil, že k vykoupení jakékoliv nemovitosti patří nejen převzetí pozemku, ale též jeho zaplacení., k čemuž však do dnešního dne nedošlo. Podle dovolatele Státní notářství v M. tedy ani v roce 1964, kdy vydalo rozhodnutí o dědictví, nepokládalo pozemek za vlastnictví státu. Dále dovolatel podotkl, že všechny ostatní pozemky nacházející se v okrese M. a patřící k domu č.p. 40 v L. byly zapsány na katastrálním pracovišti v M. na jméno B. L. a jako takové jsou v jeho vlastnictví a ve vlastnictví jeho synovce M. F. Namítal, že jiný právní režim platí v okrese M. a jiný v okrese M. B. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.

Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( , ), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu dále je, aby otázka, o níž se dovolate domnívá, že je otázkou zásadního právního významu, byla vůbec pro rozhodnutí odvolacího soudu významná, jinak vyjádřeno, aby na ní rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo.

Přípustnost dovolání pro zásadní právní význam je instrumentem, za jehož pomoci má dovolací soud sjednocovat judikaturu nižších instancí, případně též odstraňovat kontradikce v judikatuře vlastní (srov. odst. 3 ). Za takovým účelem je však nezbytné, aby dovolatel vymezil ve svém dovolání, jehož obsahem je dovolací soud při přezkumu vázán, právní otázku, jež by mohla být posouzena (viz např. bod II. usnesení NS ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , Soudní judikatura č. 7/2004, nebo nález ÚS ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. , Sbírka ÚS sv. 29, č. 23). K vymezení takové právní otázky však nedošlo, dovolatel vytýká soudům obou stupňů vady dokazování a takové – případné – procesní vady tu nemohou být způsobilým obsahem dovolání (srov. bod I. výše citovaného rozhodnutí NS v souvislosti s dovolacím důvodem podle ).

Z povahy uplatněného dovolacího důvodu plyne, že v jeho rámci nelze uplatňovat námitky směřující k neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, na jejichž základě byla věc odvolacím soudem posouzena. Dovolací soud proto nemohl přihlížet k té části dovolání druhého žalobce, pokud se nesla k jeho nesouhlasu se zjištěními soudů obou stupňů.

Jak plyne z podrobného a srozumitelného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jež  převzal skutková zjištění a z nich plynoucí právní posouzení soudu prvního stupně, odvolací soud správně vyložil, že určení svého vlastnictví se může domáhat jen ten, kdo prokáže, že mu vlastnické právo vzniklo. Odvolací soud v dané věci správně vyslovil, že v dané věci se žalobcům nepodařilo prokázat, že B. L. získala vlastnictví pozemkové parcely č. 935 k.ú. V., a to na základě rozhodnutí bývalého Státního notářství v M., sp. zn. , týkajícího se dědického řízení po Ing. V. L. Dovolací soud se tedy ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu, že vlastníkem předmětné nemovitosti se stal stát, přičemž tento závěr vychází ze správního rozhodnutí – výměru bývalého ONV v D. ze dne 14.8.1950, č.j. 611-24/2-1950. Odvolací soud přitom správně dovodil vázanost soudu obsahem tohoto správního rozhodnutí, a to při posouzení otázky, zda došlo k přechodu vlastnického práva z původního vlastníka na stát. Lze se též ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že výše uvedené rozhodnutí příslušného správního orgánu nelze pokládat za nicotné, neboť má předepsané náležitosti a bylo vydáno kompetentním orgánem.

Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit druhému žalobci, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle za použití ustanovení dovolání druhého žalobce odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle za použití , ost. 1 a Dovolatel sice neměli se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalovaného k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení až 3 vyhl. č.

Proti tomuto usnesení není přípustný  opravný prostředek.

V Brně dne 26. července 2006

JUDr. Josef  R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu