Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1533/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele Z. R., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 7. 4. 2005, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. (žalobce Z. R., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. E. Ř., a 2. J. Ř., zastoupeným  advokátkou, o uzavření dohody o vydání věcí), takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě, podané žalobcem u soudu 31. 3. 1992, domáhajícího se, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 245 v T., a pozemků parc. č. 697 a parc. č. 696, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov z 16. 1. 1995, čj. -93. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byl zamítnut žalobní návrh na uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí, uvedených v žalobě žalobce, i žalobní návrh na vydání uvedených nemovitostí; žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným náklady řízení částkou 1.750,- Kč.

K odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně usnesením z 2. 10. 1997, sp. zn. , zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dalším rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov z 2. 12. 1998 – 97, byl opět zamítnut žalobní návrh žalobce, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 245 v T. a pozemků parc. č. 696 a parc. č. 697 v katastrálním území T. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 5.325,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu Brno – venkov na úhradu vynaložených nákladů řízení 3.959,20 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno – venkov z 2. 12. 1998, čj. -97, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze 7. 12. 2000, sp. zn. . Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen ve výrocích označených I., II. a IV. (včetně výroku ve věci samé). Výrok o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanými (označený III.) byl změněn tak, že žalobce je povinen nahradit žalovaným (společně a nerozdílně) tyto náklady částkou 4.180,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ohledně nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobce nahradí žalovaným 1.150,- Kč rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut návrh žalobce na připuštění dovolání proti tomuto rozsudku.

K dovolání žalobce byl rozsudek Krajského soudu v Brně ze 7. 12. 2000, sp. zn. , i rozsudek Okresního soudu Brno – venkov z 2. 12. 1998, čj. -97, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud ukládal, aby v dalším řízení byla objasněna otázka podání řádné a včasné výzvy k vydání věcí podle ustanovení , k čemuž zatím v tomto řízení nedošlo, a to v součinnosti s účastníky řízení a s uplatněním možnosti vyřešit tuto otázku v dvojinstančním řízení.

V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu vynesl Okresní soud Brno – venkov rozsudek z 5. 6. 2002, čj. -154. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byl zamítnut žalobní návrh žalobce aby žalovaným bylo uloženo povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 245 a pozemků parc. č. 687 a parc. č. 696 v T. Byl zamítnut také žalobní návrh žalobce, aby žalovaným byla uložena povinnost vydat žalobci uváděné nemovitosti, zapsané na listu vlastnictví č. 367 pro katastrální území T. a obec R. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným společně a nerozdílně náklady řízení částkou 7.230,- Kč. Žalobci bylo také uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Brno – venkov 3.959,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění svého rozsudku dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba žalobce není důvodná.

Žalobce pokládal soud prvního stupně za oprávněnou osobu podle ustanovení           Měl za prokázáno, že vlastnické právo k nemovitostem, uváděným v žalobě žalobce, bylo v daném případě odňato na základě výměru Ministerstva stavebnictví z 28. 8. 1959 a na základě rozhodnutí téhož ministerstva ze          4. 1. 1962, takže v tomto případě šlo o znárodnění zestátněním ve smyslu ustanovení Soud prvního stupně byl však toho názoru, že žalobce neprokázal, že by vyzval žalované k vydání věcí, uvedených v jeho žalobě, do šesti měsíců ode dne nabytí účinnosti Došlo tedy, podle názoru soudu prvního stupně, k tomu, že podle ustanovení (ve spojení s ustanovením ) nárok žalobce na vydání věci tu zanikl; výzva k vydání věcí tu totiž nebyla žalovaným doručena v zákonem stanovené prekluzívní době. Žalobce se také obracel na Ministerstvo pro správu národního majetku a na Ministerstvo financí se žádostí o poskytnutí finančních náhrad podle , o zmírnění následků některých majetkových křivd.

Soud prvního stupně byl také toho názoru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní byli povinnými osobami podle ustanovení Soud prvního stupně dovozoval, že „rozpor s tehdy platnými právními předpisy v souvislosti s nabytím majetku tu nelze spatřovat v tom, že tehdejší národní výbor případně nedodržel postup podle Úředního listu – zcizení majetku (provozních budov v hodnotě do 20.000,- Kč) prodejem do soukromého vlastnictví či zbouráním“. Rozhodující tu bylo, podle názoru soudu prvního stupně, účelné využití stavby a následná dispozice s nemovitostmi; žalovaní sami v rozporu s tehdy platnými předpisy nejednali. Žalovaní zaplatili tehdy podle kupní smlouvy z 10. 3. 1964 za koupi nemovitostí kupní cenu 7.330,- Kč, která byla na nich státem vyžadována a která odpovídala odhadu zpracovanému metodikou, kterou uznal za správnou i soudem ustanovený znalec. Nebylo tu zjištěno ani žádné protiprávní zvýhodnění.

Soud prvního stupně byl i toho názoru, že i když se žalobce domáhal svou žalobou jednak uložení povinnosti uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí, ale zároveň také uložení povinnosti žalovaným vydat tyto věci žalobci, bylo tu možné o žalobě s těmito žalobními návrhy jednat a rozhodnout, protože i v případě vyhovění žalobě „by tu žalobce neměl dva exekuční tituly“.

O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení a .

O odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno – venkov z 5. 6. 2002, čj. -154, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze 7. 4. 2005, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích označených I., II. a IV. Pouze ve výroku označeném III. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a to tak, že žalobci bylo uloženo nahradit (společně a nerozdílně) žalovaným na náhradu nákladů řízení 14.960,- Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Také na náhradu nákladů odvolacího řízení bylo žalobci uloženo zaplatit žalovaným 7.890,- Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že žalobce pokládal odvolací soud za oprávněnou osobu podle ustanovení Podle názoru odvolacího soudu bylo v řízení prokázáno, že k přechodu vlastnictví k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, došlo na stát podle ustanovení

Odvolací soud však dospěl k výslednému závěru, že žalobce neprokázal uplatnění svého nároku, jako oprávněné osoby, na vydání nemovitostí v zákonem stanovené prekluzívní lhůtě. V řízení bylo sice zjištěno, že žalobce poslal dne 24. 9. 1991 písemnou výzvu (žalobcem podepsanou a adresovanou žalovaným) v níž vyzýval k vydání pozemků parc. č. 94 a parc. č. 245 v katastrálním území T. u B., avšak nepodařilo se žalobci prokázat, že tato výzva byla povinným osobám řádně doručena. Výzva byla doručena na vědomí Městskému úřadu v R. u B. dne 30. 4. 1991. Bylo také zjištěno, že žalobce vyzval Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci a Ministerstvo financí k poskytnutí finančních náhrad podle za jeho majetek, který přešel na stát.

Odvolací soud proto potvrdil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích (označených I. a II.), jimiž byly zamítnuty žalobní návrhy žalobce na uzavření dohody a na uložení povinnosti  žalovaným vydat žalobci předmětné nemovitosti, jakož i ve výroku o  povinnosti žalobce nahradit státu náklady řízení podle ustanovení . Jen ke změně výroku o nákladech řízení mezi účastníky řízení navzájem přikročil odvolací soud podle ustanovení vzhledem k nesprávnému určení výše těchto nákladů soudem prvního stupně.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 7. 6. 2005 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního soudu Brno – venkov dne 5. 8. 2005, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. K odůvodnění svého dovolání dovolatel souhrnně uváděl, že „soudy obou stupňů, pokud jde o úvahu ohledně naplnění či nenaplnění zákonné podmínky výzvy k vydání věcí, postupovaly mechanicky a povrchně.“

Dovolatel zdůrazňoval, že žalovaní teprve po osmi letech od zahájení soudního řízení o této právní věci začaly uplatňovat tvrzení, že žalobce v prekluzívní lhůtě podle nevyzval žalované k vydání nemovitostí. Toto tvrzení bylo však v rozporu s řadou okolností, které vyšly v řízení najevo, počínaje souběžným doručením výzvy k vydání věcí správním orgánům a také jednáním se žalovanými v průběhu prekluzívní lhůty k vydání věcí; zatím co písemné texty výzvy, zaslané na vědomí Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci a Městskému úřadu v R., byl řádně doručeny hned druhý den po odeslání, žalovaní popřeli, že by tatáž zásilka byl jim doručena. Podle názoru dovolatele šlo tu ze strany žalovaných o zcela účelové tvrzení. V této souvislosti pokládá dovolatel názor soudů obou stupňů, že žalobce „nepředložil žádný doklad o doručení výzvy žalovaným“ za přepjatý formalismus. Dovolatel vytýkal soudům obou stupňů, že se vůbec nezamyslily nad tím, „jakou by tedy měl žalovaní motivaci k tomu, aby se žalobcem jednali o věci u notářky, pokud by, jak tvrdili, nic nevěděli o žalobcově výzvě k vydání nemovitostí“. Dovolatel vytýkal, že soudy obou stupňů se dále nezamyslili nad tím, že žalovaní svou námitku uplatnili s odstupem 8 roků od zahájení soudního řízení, takže v této době by již ani doporučenou zásilku nebylo možné s takovým časovým odstupem prokázat.

Nevěcná je také, podle názoru dovolatele, námitka že v písemné výzvě žalobce k vydání věci nebyla uvedena dostateční identifikace nemovitostí, když „žalovaní nemohli nevědět, že se jedná právě a jedině o nemovitosti, které užívají, a nikdy neprezentovali své pochybnosti v tomto smyslu“.

Dovolatel v závěru svého dovolání zdůrazňoval, že soudy obou stupňů měly tu posuzovat účastníky předložené důkazy jednotlivě a ve vzájemné souvislosti a nikoli hodnotit povrchně a formálně otázku doručení či nedoručení výzvy k vydání nemovitostí a jejich označení ve výzvě k vydání nemovitostí.

Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že odvoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Okresního soudu Brno – venkov), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba se ještě zabývat tím, zda v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Podle ustanovení povinná osoba je povinna neodkladně vydat věc oprávněné osobě na její písemnou výzvu. Pokud povinná osoba nesplní své povinnosti, oprávněna osoba může uplatnit své nároky u soudu.

Podle ustanovení k vydání věci ( téhož zákona) nebo kupní ceny může oprávněná osoba povinnou osobu vyzvat do 6 měsíců ode dne účinnosti (tj. dne 1. 11. 1990, viz ), jinak její nárok zanikne.

Lhůta stanovená v , v níž musí být uskutečněna výzva k vydání věcí, má hmotně právní povahu (viz k tomu stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 110 /244/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K neuplatnění práva je v ustanovení uvedeno: K zániku práva proto, že nebylo ve stanovené lhůtě uplatněno, dochází jen v případech v zákoně uvedených; k zániku soud přihlédne, i když to dlužník nenamítne.

Při takové právní úpravě jde o právní institut tzv. prekluze; zákon v těchto případech stanoví lhůtu pro uplatnění určitých práv s tím, že právo, které nebylo uplatněno ve lhůtě, zákonem stanovení, zaniká. Má-li právo zaniknout prekluzí, musí to být výslovně v právní úpravě stanoveno; zpravidla se používá dovětek „jinak právo zanikne“; právní předpis zároveň stanoví, jakým způsobem má být právo uplatněno (srov. k tomu ).

K právní problematice zániku práva prekluzí bylo např. v nálezu Ústavního soudu ČR z 1. 9. 2000, , uveřejněném pod č. 127 ve svazku 19 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, zaujat právní názor: Vzhledem k tomu, že k zániku práva prekluzí, k němuž dochází ex lege (ze zákona), přihlíží soud z úřední povinnosti (právo, jež zaniklo prekluzí, nelze přiznat), není možno z hlediska článku 36 odst. 1d, garantujícího každému při soudní ochraně jeho právo zákonem stanovený proces, akceptovat postup soudu jímž by se odmítl zabývat tím, že došlo k možnému zániku práva proto, že nebylo uplatněno ve stanovené době.

V daném případě se dovolací soud zabýval dovoláním, podaným v této právní věci, již dříve rozsudkem ze 6. 3. 2002 ( Nejvyššího soudu), pokud šlo o otázku podání písemné výzvy k vydání věcí podle ze strany žalobce, a dospěl k závěru, že tato otázka nebyl v dosavadním řízení před soudy obou stupňů zevrubně a úplně objasněna. Soud prvního stupně pak v dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku odvolacího soudu provedl doplnění dokazování výslechem účastníků řízení, výslechem svědkyně JUDr. R. Š., notářky, a listinnými důkazy. Na základě tohoto doplněného dokazování dospěl soud prvního stupně i odvolací soud k výslednému závěru, že „žalovaní nebyli žalobcem řádně vyzváni k vydání věci ve smyslu ustanovení a (ve znění ) v tímto zákonem stanovené prekluzívní lhůtě.

Za těchto uvedených okolností nebylo tedy možné ze strany dovolacího soudu shledat u dovolání dovolatele, že by opodstatněně vytýkal ve smyslu ustanovení a odst. 3 , že jeho dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu ze 7. 4. 2005 (sp. zn. Krajského soudu v Brně) řešil nejen otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ale ani některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že tu jsou u dovolání dovolatele splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a odst. 3 .

Pokud dovolatel vznášel ve svém dovolání výtky neúplnosti dokazování a zejména nesprávného hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, je nutno poznamenat, že v uveřejněné judikatuře soudů bylo již vyloženo, zejména v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že ani vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolací důvodem, stanoveným v , a že dovolacím důvodem nemohou být rovněž vady a omyly při hodnocení důkazů ( ), jakož i to, že o rozhodnutí soudů, které vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jde jen tehdy, jestliže soud vzal za jištěno něco, co ve spise vůbec není nebo nepokládá-li za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.

Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení a k odmítnutí dovolání dovolatele jak odvolání nepřípustného, a to ve smyslu ustanovení a odst. 3 , ale ani ve smyslu jiného ustanovení , upravujícího přípustnost dovolání.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v řízení odvolání náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 26. července 2006

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu