Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2010/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalované se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 24.710,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 11.7.1996 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že od 12.8.1994 pracoval u Ú. p. v L. jako vedoucí odboru trhu práce, dne 12.3.1996 byl z této funkce odvolán z důvodu jejího zrušení v důsledku organizační změny a dne 20.3.1996 dostal výpověď z pracovního poměru z organizačních důvodů, na jejímž základě jeho pracovní poměr skončil dne 30.6.1996. Žalovaná však odmítá žalobci vyplatit odstupné ve výši dvojnásobku jeho průměrného výdělku.

Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 13.6.2000 č.j. -16 žalované uložil, aby žalobci zaplatila 22.809,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 11.7.1996 do zaplacení, co do částky 1.901,- Kč žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit“ žalobci náklady řízení ve výši 2.405,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že za situace, kdy žalobce po odvolání z funkce vedoucího odboru trhu práce, která byla v důsledku organizační změny zrušena, odmítl jmenování do funkce vedoucího oddělení trhu práce, čímž „byl dán výpovědní důvod“ a žalovaná proto dala žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, náleží žalobci odstupné podle ustanovení § 60a odst. 1 zák. práce ve výši dvojnásobku průměrného výdělku; „z výdělků žalobce v rozhodném období leden – březen 1996 soud určil odstupné ve výši 22.809,- Kč“.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13.11.2002 č.j. -47 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že podle ustanovení § 60a odst. 1 a § 65 odst. 3 zák. práce jsou pro vznik nároku na odstupné (zaměstnance odvolaného z funkce) „rozhodné okolnosti, které nastaly v době, v níž došlo k rozvázání pracovního poměru“, přičemž posouzení důvodnosti uplatněného nároku žalobce „je odvislé na tom“, zda funkce vedoucího odboru trhu práce, z níž byl žalobce odvolán, byla zrušena v důsledku organizační změny. Protože „soud prvního stupně v tomto směru zjistil skutkový stav týkající se základu nároku řádně“, jestliže dovodil, že se nejednalo „o pouhou administrativní změnu (změnu v označení názvu funkce na vedoucího oddělení trhu práce), ale změnu organizační mající za následek zrušení odboru trhu práce včetně funkce jeho vedoucího“, odvolací soud „ve shodě se soudem prvního stupně“ shledal včas uplatněný nárok žalobce na zaplacení odstupného co do jeho základu důvodným. K námitce žalované uvedl, že za situace, kdy žalobce vyslovil nesouhlas se jmenováním do funkce vedoucího oddělení trhu práce již v den převzetí jmenovacího dekretu (vyznačením údaje „nesouhlasím“ na jmenovacíě) a funkci nezačal vykonávat, „nelze s úspěchem tvrdit“, že se žalobce této funkce vzdal a že proto mu odstupné nenáleží. Soudu prvního stupně však odvolací soud vytknul, že jeho rozhodnutí „postrádá vysvětlení způsobu výpočtu průměrného výdělku“ a že v tomto ohledu je nepřezkoumatelné; uložil mu proto, aby zjednal nápravu tak, aby způsob zjištění průměrného výdělku „odpovídal zásadám, jež jsou upraveny v zák. práce a a 11 “.

Okresní soud v Lounech poté rozsudkem ze dne 6.5.2003 č.j. -55 žalované uložil, aby žalobci zaplatila 22.444,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 11.7.1996 do zaplacení, co do částky 2.266,- Kč žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit“ žalobci náklady řízení ve výši 4.165,- Kč. Soud prvního stupně zabývaje se v souladu se stanoviskem odvolacího soudu již jen zjišťováním konkrétních skutečností rozhodných pro výpočet výše odstupného doplnil řízení mzdovými listy žalobce za rozhodné období, „kterým dle zákona o mzdě č. v platném znění je předchozí kalendářní čtvrtletí, což v daném případě, pokud prokazatelně došlo ke skončení pracovního poměru ke dni 30.6.1996, je období leden, únor, březen 1996“. Ze mzdových listů dovodil, že za rozhodné období bylo žalobci na průměrném výdělku (po odečtení náhrad za dovolenou a bez možného započtení dalšího platu) vyplaceno 10.199,- Kč za leden, 10.638,- Kč za únor a 11.170,- Kč za březen, tedy celkem 32.007,- Kč, „vyděleno počtem hodin za rozhodné období 527 vychází 60,73 jako hodinová mzda za rozhodné období, násobeno počtem odpracovaných hodin 8,5 vychází 516,205 Kč, zaokrouhleno na 516,21 Kč jako denní mzda a násobeno průměrným koeficientem počtu pracovních dnů v měsíci 21,74 vychází průměrný hrubý měsíční výdělek žalobce 11.222,- Kč, při nároku na dvouměsíční odstupné pak vychází částka 22.444,- Kč“, která „byla tedy žalobci jako odstupné přiznána“.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13.5.2005 č.j. -82 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku II.“ (tj. ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 2.266,- Kč) změnil „potud, že žalovaná je povinna žalobci zaplatit další částku 1.960,- Kč s 21% s úrokem z prodlení od 11.7.1996 do zaplacení“, „ve zbývající části tohoto výroku, jakož i ve výroku I.“ (tj. ve výroku, kterým bylo žalobci přisouzeno 22.444,- Kč s úroky z prodlení), tento rozsudek potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 5.101,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 122,- Kč. Odvolací soud v prvé řadě odkázal na svůj právní názor vyjádřený v předešlém usnesení, kde vycházeje ze zjištěného skutkového stavu, že žalobce byl odvolán z funkce vedoucího odboru trhu práce, když „došlo ke zrušení funkce v souladu s organizačním řádem a nejednalo se o pouhou změnu názvu funkce“, a protože odmítl jmenování do funkce vedoucího oddělení trhu práce, byl ve smyslu ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce dán výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, od něhož ani nyní nemá důvod se odchylovat, že základ nároku žalobce na výplatu odstupného je opodstatněný. Soudu prvního stupně rovněž přisvědčil v tom, že při výpočtu průměrného výdělku žalobce použil „metodiku výpočtu průměrného hodinového výdělku v souladu s ust. “, že vycházel z rozhodného období I. čtvrtletí roku 1996 a svůj postup výpočtu náležitě popsal v odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací námitku žalované, že žalobce v měsíci březnu 1996 odpracoval ve skutečnosti menší počet hodin, neboť od 14.3.1996, ačkoliv docházel do zaměstnání, práci fakticky nevykonával, odmítl s odůvodněním, že s ohledem na vymezení pracovního úkolu žalobce v dopise ředitele Ú. p. v L. ze dne 15.3.1996 „zjištěný počet odpracovaných hodin odpovídá údaji ze mzdového listu za měsíc březen 1996“. Podle názoru odvolacího soudu je však třeba v souladu „s argumentací žalobce“ přičíst k celkovému hrubému výdělku za rozhodné období poměrnou část dalšího platu zúčtovaného za měsíc listopad 1995 ve výši 2.792,50 Kč; při zohlednění této částky činí průměrný výdělek žalobce po propočtu provedeném odvolacím soudem 12.202,- Kč, odstupné pak jeho dvojnásobek, tedy částku 24.404,- Kč.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání „z důvodů uvedených v “. Namítala, že „soud zřejmě posoudil jako právně irelevantní“ skutečnost, kterou „potvrdila svědkyně S.“, že sám žalobce „osobně navrhl a vedení žalované tento návrh akceptovalo, zrušení odborů a vytvoření oddělení s tím, že vedoucím oddělení zůstanou zachovány veškeré platové náležitosti, které do té doby měli vedoucí odborů“. V této souvislosti „soud nepřihlédl ani k tomu“, že žalobce zůstal dále ve funkci zástupce ředitele Ú. p. v L., a „zcela opomenul , ve kterém je uvedeno, že vedoucí odborů řídí práci více útvarů, přičemž útvarem se rozumí v tomto případě oddělení“. Podle názoru dovolatelky „soud nesprávně posoudil i tu skutečnost“, že změnou funkce by se žalobci snížila míra volnosti a odpovědnosti, „což se nezakládá na pravdě, když žalobce měl být sám řízen přímo ředitelem žalované při zachování všech platových a dalších náležitostí“. Dále zdůraznila, že po odvolání z funkce vedoucího odboru trhu práce „byl žalobce prokazatelně jmenován ředitelem Ú. p. do funkce vedoucího oddělení (trhu práce), ale sám se následně vyznačením slova nesouhlasím na jmenovacíě, výkonu funkce vedoucího oddělení vzdal“. Za dané situace proto žalovaná „postupovala zcela v souladu se zákonem“, neboť žalobce ve smyslu ustanovení zák. práce na vyplacení odstupného „neměl zákonný nárok“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým odvolací soud - mimo jiné - změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci přisoudil „další částku 1.960,- Kč“ s úroky z prodlení, a ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 22.444,- Kč s úroky z prodlení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Protože napadeným rozhodnutím odvolacího soudu (kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti změněn a zčásti potvrzen) došlo k rozštěpení uplatněného nároku, je třeba přípustnost dovolání posuzovat vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům samostatně.

Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 1.960,- Kč, není podle hledisek uvedených v ustanovení přípustné, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč [ ]. Protože zákon v takovém případě - jak vyplývá z ustanovení o.s.ř - nepřipouští dovolání ani na základě rozhodnutí dovolacího soudu, je nepochybné, že dovolání v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Ve vztahu k části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobci přisouzeno 22.444,- Kč s úroky z prodlení, není dovolání žalované podle ustanovení přípustné, neboť, i když v průběhu řízení byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně zrušen, soud prvního stupně v novém rozhodnutí ohledně dotčené části předmětu řízení nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (oběma rozsudky vydanými v této věci ohledně částky 22.444,- Kč rozhodl soud prvního stupně stejně – žalobě vyhověl). Dovolání žalované proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu tudíž může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatelé tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]; z důvodu uvedeného v ustanovení je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení a (srov. ). Dovolací důvod podle ustanovení totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. , uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Žalovaná sice v dovolání uvádí, že dovolání „podává z důvodů uvedených v “, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou všech jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soudu prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jejího názoru pro posouzení věci významné. Dovolatelka na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů (že funkce vedoucího odboru trhu práce „byla zrušena následkem organizační změny“, že „funkci vedoucího odboru nelze ztotožnit s funkcí vedoucího oddělení“ a že „žalobce odmítl jmenování do funkce vedoucího oddělení trhu práce“) v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že u žalované došlo ke „změně“ odborů na oddělení „s tím, že vedoucím oddělení zůstanou zachovány veškeré platové a další náležitosti, které do té doby měli vedoucí odborů,“ a že „žalobce se výkonu funkce vedoucího oddělení vzdal“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že žalobce „podle ust. zák. práce neměl na odstupné zákonný nárok“). Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože výtky žalované nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale dovolací důvod podle ustanovení , nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a

Na uvedeném závěru nic nemění ani poučení obsažené v závěru písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedl-li odvolací soud v poučení svého rozsudku, že „proti němu lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím Okresního soudu v Lounech“, ačkoli nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení , pak šlo o nesprávné poučení o možnosti podání mimořádného opravného prostředku, které nemůže samo o sobě účastníku založit takové procesní právo, jež ve skutečnosti (podle zákona) nemá.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť žalovaná nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. července 2006

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.

předseda senátu