Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1714/2006

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele O. H., zastoupeného  advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 7. 10. 2005, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. (žalobce O. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 100 00 Praha 10, Kodaňská 1441/46, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 4. 6. 2003, se žalobce domáhal, aby bylo žalované uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání jedné ideální osminy domu čp. 559 a ideálních osmin pozemků parc. č. 905, parc. č. 906 a parc. č. 907 v katastrálním území P. V žalobě bylo uvedeno, že původní vlastnicí těchto nemovitostí byla V. H., která zemřela 2. 4. 1962. Dědictví po ní se v roce 1963 vzdal její syn O. H. v řízení u bývalého Státního notářství pro P. (sp. zn. ), takže dědictví tu připadlo jako odúmrť  státu; toto vzdání se dědictví bylo však učiněno v tísni (srov. ). Žalobce O. H.  požádal o vydání nemovitosti podle a dne 18. 2. 1992 byla uzavřena dohoda o vydání 3/4 předmětných nemovitostí mezi O. H. a Obvodním podnikem bytového hospodářství v P. Kupní smlouvou z 11. 11. 1992 žalobce O. H. koupil jednu osminu předmětných nemovitostí od státu; tato část nemovitostí byla V. H. za jejího života prodána, ale restituční nárok na tuto část nebyl uplatněn. Vlastnictví zbývající 1/8 nemovitostí zůstalo stále vedeno na V. H., ale Obvodní soud pro Prahu 10 v dodatečném projednání dědictví po ní vydal dne 3. 6. 1995 usnesení, podle něhož se vlastníkem této jedné osminy nemovitostí stal stát  -  Česká republika; ze státu přešlo vlastnictví na obec H. m. P. a nakládala s nimi Městská část P. Dokončení vypořádání uváděného restitučního nároku žalobce přešlo posléze na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.

Za žalovanou Českou republiku navrhl Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových zamítnutí žaloby žalobce. Poukazováno jím bylo na to, že dům čp. 559 v P. byl veden v době nabytí účinnosti jako objekt bydlení a v evidenci nemovitostí byl zapsán jako majetek České republiky. Proto ideální osmina nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, přešla podle ustanovení do vlastnictví obce – H. m. P.; v souladu se Statutem h. m. P. „přešlo vlastnictví nemovitostí na Městskou část     P.“. Na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových však právo hospodaření s tímto majetkem nepřešlo (opak nelze dovodit ani z ustanovení zákonů č. a č. ), takže Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových tu není povinnou osobou ve smyslu ustanovení Ve vyjádření uvedeného Úřadu bylo dále namítáno, že „lhůty vyplývající ze , které mají prekluzívní charakter, v případě žalobce již uplynuly; tím také zanikl restituční nárok žalobce“.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze 16. 2. 2005, čj. -51, uložil žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání ideální osminy domu čp. 559 v katastrálním území V., jakož i ideálních osmin pozemků parc. č. 905, parc. č. 906 a parc. č. 907 rovněž v katastrálním území V., zapsaných na listu č. 112 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P. Žalované bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení částkou 4.800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že na základě výsledků provedeného řízení dospěl tento soud k závěru, že žaloba žalobce byla podána důvodně. Žalobce posuzoval soud prvního stupně jako oprávněnou osobu podle ustanovení , která v souladu s ustanovením vyzvala k vydání podílu na nemovitostech, o něž jde v tomto řízení, a které přešly na stát v případě, který má na zřeteli ustanovení Soud prvního stupně byl dále toho názoru, že povinnou osobou k vydání nemovitostí tu byl stát a výkonem jejich správy byl pověřen Obvodní podnik bytového hospodářství v P. Dohodou z 18. 2. 1992 byly žalobci vydány tři ideální čtvrtiny uvedených nemovitostí, které byly ve vlastnictví státu (z důvodu odúmrti z dědictví po původní vlastnici V. H.). Žalobce potom koupí podle smlouvy z 11. 11. 1992 získal jednu ideální osminu týchž nemovitostí od Městské části P. Zbývající 1/8 uvedených nemovitostí připadla jako odúmrť v rámci dodatečného projednání dědictví po zemřelé V. H. České republice „zastoupené Městkou částí P. - Obvodním úřadem pro P.“, jak to bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 10. 1997, sp. zn. , v řízení o dodatečné projednání dědictví po V. H., zemřelé 2. 4. 1962. Uvedená zbývající 1/8 nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, přešla podle do vlastnictví H. m. P. a byla svěřena do majetku Městské části P.; v současné době je zapsáno v katastru nemovitostí, že vlastnické právo k žalobcem uváděným nemovitostem má ze 7/8 žalobce a z 1/8 Česká republika a v tomto podílu má právo hospodaření s majetkem státu, podle názoru soudu prvního stupně, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.

Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku nedostatku pasívní legitimace v tomto sporu, uplatňovanou Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, protože vlastnictví uvedené jedné ideální osminy nemovitosti v katastrálním území V. nemohlo přejít ze státu do vlastnictví obce s ohledem na ustanovení , neboť žalobce v prekluzívní lhůtě uplatnil svůj nárok na vydání nemovitostí. Nemohlo tu tedy dojít k přechodu nemovitostí do vlastnictví obce ohledně tohoto majetku České republiky.

Posléze měl soud prvního stupně za to, že tu podle ustanovení Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových jedná za stát v tomto sporu.

S ohledem na tyto uváděné okolnosti proto soud prvního stupně rozhodl o uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobcem dohodu o vydání žalobcem uváděného podílu na nemovitostech v katastrálním území V., zapsaných na listu vlastnictví č. 112 u Katastrálního úřadu P. O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto podle ustanovení a o soudním poplatku bylo rozhodnuto podle ustanovení

O odvolání České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze 16. 2. 2005, čj. -51, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 7. 10. 2005, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zmítnuta žaloba žalobce se žalobním návrhem, aby bylo žalované uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání ideální osminy domu čp. 559 a pozemků parc. č. 905, parc. č. 906 a parc. č. 907 v katastrálním území V. Bylo tak rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání podané v této právní věci za Českou republiku Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo shledáno důvodným.

Odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že žalobce je oprávněnou osobou podle ustanovení a že včas učinil výzvu k vydání nemovitostí, které připadly státu ve smyslu ustanovení

Podle názoru odvolacího soudu však v daném případě nebyla soudem prvního stupně projednávaná právní věc správně posouzena po právní stránce.

Odvolací soud dovozoval, že jedna ideální osmina nemovitostí, které jsou předmětem tohoto občanského soudního řízení, připadla ke dni úmrtí původní  vlastnice V. H. (ke dni 2. 4. 1962) jako odúmrť státu ( a ). Tento osminový podíl nemovitostí byl ve vlastnictví státu ke dni účinnosti (tj. k 24. 5. 1991); zatím co žalobce podal výzvu k vydání nemovitostí dne 21. 9. 1991. Ustanovení však vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle uplatněn před účinností (tj. před 24. 5. 1991). V daném případě byla  uvedená jedna ideální osmina nemovitostí ve vlastnictví státu ke dni účinnosti (k 24. 5. 1991), přičemž právo hospodaření náleželo Obvodnímu podniku bytového hospodářství v P.; nešlo tu o tzv. historický majetek obce ( ) a návrh žalobce na vydání nemovitostí byl uplatněn až po účinnosti Vlastníkem jedné osminy nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, byla tedy od 24. 5. 1991 Sb. obec H. m. P., na niž také přešla restituční povinnost věc vydat. Žalovaná Česká republika není tu tedy, podle názoru odvolacího soudu, nositelem hmotně právní povinnosti věc vydat a není v tomto sporu pasívně legitimována.

Odvolací soud měl za to, že ve smyslu ustanovení a měl žalobce uplatnit nárok na vydání 1/8 nemovitostí po prvé již 31. 10. 1991. Nárok na vydání věcí se tu pak promlčoval v jednoroční promlčecí době, počítané od účinnosti ; k uplynutí této promlčecí doby došlo 1. 4. 1992. Žalobce však svou žalobu podal u soudu až 4. 6. 2003; odvolací soud proto dospěl k závěru, že vznesla-li tu žalovaná námitku promlčení, nelze žalobci ani z tohoto důvodu přiznat v žalobě uplatňovaný nárok přiznat rozhodnutím soudu.

Odvolací soud ještě dodával, že „byť byl spor vyvolán nedostatky v evidenci nemovitostí“ a „byl-li žalobce poškozen nesprávnými a neúplnými údaji v bývalé evidenci nemovitostí či v katastru nemovitostí při uplatňování svého nároku, nemůže se domáhat nápravy touto cestou“.

Odvolací soud tedy změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení       tak, že žalobu žalobce zamítl. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení a i s přihlédnutím k tomu, že žalované v řízení před soudy obou stupňů náklady nevznikly.

Rozsudek odvolacího soud byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 29. 11. 2005 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 23. 1. 2006 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 2, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soud a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení u odvolacího soudu. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na to, že jeho dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, měnícímu rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné ( ). Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jeho dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatel především namítal nesprávnost závěru odvolacího soudu o tom, že žalovaná není v této právní věci pasívně legitimována; podle názoru dovolatele však žalovaná je v této právní věci legitimována, neboť je uvedena v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 112 pro katastrální území V., „z čehož dovolatel dovozuje, že nemovitost drží“, a to ve smyslu ustanovení Dovolatel v této souvislosti dále dovozoval, že „podala-li žalobu u uložení povinnosti uzavřít dohodu k vydání věci podle ustanovení , oprávněná osoba, která podala včas výzvu k vydání věci ( ), a to u právnické osoby (organizace, orgánu), o níž se důvodně domnívá, že věc drží, nelze tu žalobu zamítnout z důvodu nedostatku pasívní legitimace“.

Dovolatel dále namítal nesprávnost závěru odvolacího soudu, že nárok žalobce byl promlčen. Dovolatel nejprve v této souvislosti zpochybňoval, zda soud mohl učinit své rozhodnutí na základě námitky promlčení, kterou vznesl účastník řízení, který podle názoru soudu není v tomto řízení pasívně legitimován. V daném případě podal žalobce výzvu 29. 11. 1991, tedy ve lhůtě stanovené v téhož zákona, podle něhož nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle , může oprávněná osoba uplatnit svoje nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona. Z tohoto ustanovení dovolatel dovozoval, že jednoroční promlčecí lhůta tu běží pouze v případě, když povinná osoba výzvě k vydání věci nevyhoví. V daném případě však povinná osoba výzvě vyhověla, avšak vydala pouze 3/4 nemovitostí, ačkoli měla vydat 7/8 těchto nemovitostí; dovolatel je proto toho názoru, že tu nelze aplikovat ustanovení

Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových ve svém vyjádření k dovolání dovolatele navrhoval zamítnutí tohoto dovolání, protože dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení věci. Stejně jako v řízení před soudy obou stupňů je tento Úřad toho názoru, že v tomto sporu není pasívně legitimován, neboť tu byly splněny podmínky stanovené v pro přechod vlastnictví k věcem z národního majetku do vlastnictví obce. Žalobce uplatnil svůj nárok na vydání spoluvlastnického podílu k nemovitostem až po nabytí účinnosti (tj. po 24. 5. 1991). Žaloba žalobce o vydání dílu nemovitosti měla být podle podána ke dni 1. 4. 1992; žalobce ji však podal až 4. 6. 2003.

Dovolání dovolatele bylo v daném případě přípustné podle ustanovení , protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolatel jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu ze   7. 10. 2005 (sp. zn. Městského soudu v Praze) spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ).

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text ze str. 13/45/).

V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení a ods.t 2 a 4 , o mimosoudních rehabilitacích, a také podle ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Tato ustanovení uvedených právních předpisů se projednávané právní věci nepochybně týkala; v řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud také tato ustanovení při jejich aplikací správně vyložil.

Podle ustanovení jsou povinnými osobami podle tohoto zákona stát nebo právnická osoba, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží (s výjimkami stanovenými pod písm. a/ a b/ tohoto zákona).

Podle ustanovení vyzve oprávněná osoba ( téhož zákona) povinnou osobu k vydání věci do šesti měsíců; jinak její nárok zanikne. nabyl účinnosti dnem 1. 4. 1991 (viz tohoto zákona).

Podle ustanovení nevyhoví-li povinná osoba výzvě oprávněné osoby podle téhož zákona, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku.

Podle ustanovení se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje na ty případy (uvedené v a 2 téhož zákona), kdy věc v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) přešla na stát včetně případů na základě odmítnutí dědictví v dědickém řízení, učiněného  v tísni.

Nárok na  vydání věci (podle , stejně jako podle Db.) má hmotněprávní povahu (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 110 /244/ a str. 115 /249/). Srov. k tomu i .

Uplatnění nároku u soudu podle zákona č. 87/191 Sb., stejně jako podle je možné v obecné promlčecí době ve smyslu ustanovení (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 115 /249/, odst. 4 a 5).

K ustanovení a 2 , o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, bylo vyloženo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem: Ustanovení vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle a Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení citovaného zákona) se všemi právy a povinnostmi, které se k těmto věcem vztahují, včetně povinnosti věc vydat.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 18/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že ustanovení dopadá i na případy, kdy nárok na vydání věci oprávněné osobě nebyl uspokojen povinnou osobou formou uzavření dohody o vydání věci vůbec, popřípadě byl uspokojen z části.

Citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů měl dovolací soud na zřeteli při posuzování toho, zda si odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním dovolatel, správně vyložil použitá ustanovení a i ustanovení při jejich aplikaci na daný případ. Nebylo však možné dospět k závěru, že by tu odvolací soud vycházel z jiných výkladových závěrů, jež by byly odlišné a rozdílné od uváděných uveřejněných právních závěrů ze soudní judikatury, z nichž i dovolací soud sám také vychází. Nemohl proto dovolací soud přisvědčit názoru dovolatele, že tu rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jmenovitě v otázce, kdo je v daném případě povinnou osobou ( ) a zda v tomto sporu je věcně pasívně legitimována Česká republika (za niž v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) a rovněž v otázce posouzení námitky promlčení žalobcem u soudu uplatňovaného nároku ve smyslu ustanovení ; uplatnění námitky promlčení žalovanou jako osobou, proti níž byl nárok žalobcem uplatněn v občanském soudním řízení jako vůči dlužníku, jehož údajně stíhá ze zákona povinnost vydat věc žalobci, nelze označit za odporující některému obecně závaznému ustanovení hmotněprávního anebo procesního předpisu.

Nemohl tedy dovolací soud přípustné dovolání dovolatele posoudit jako dovolání důvodné v tom smyslu, že by bylo místě označit rozhodnutí odvolacího soudu jako nesprávné, jež by bylo třeba zrušit ve smyslu ustanovení .

Nezbylo proto dovolacímu soudu než dovolání dovolatele zamítnout jako nedůvodné, protože směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, k jehož zrušení nebyly dány zákonné předpoklady.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v řízení o dovolání náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 26. července 2006

JUDr. Oldřich  J e h l i č k a , CSc., v. r.

předseda senátu