Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 238/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. července 2004, č. j. -86 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d  n ě n í :

Okresní soud v Berouně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. února 2004, č. j. -55, určil, že žalobce je spoluvlastníkem ideální ½ nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu v B. na LV č. 437 pro kat. území P., obec K., a to rodinného domu č. p. 184 se stavební parc. č. 110 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 546 m2 a pozemků parc. č. 910/1 - ostatní plocha o výměře 5345 m2 a parc. č. 912 - zahrada o výměře 169 m2. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že bezpodílové spoluvlastnictví žalobce s J. R., matkou žalovaných, trvalo od 19. 4. 1985 do 8. 2. 1995, kdy nabyl právní moci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze 4. 11. 1994, sp. zn. , jímž bylo toto bezpodílové spoluvlastnictví zrušeno. Kupní smlouvou z 30. 11. 1992 žalobce a J. R. nabyli do bezpodílového spoluvlastnictví předmětné (výše označené) nemovitosti. Dne 21. dubna 1998 uzavřeli žalobce a J. R. dohodu o vypořádání zrušeného bezpodílového spoluvlastnictví za trvání manželství, podle níž výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí se stala J. R., na kterou přešel dluh u České spořitelny. Návrh na vklad vlastnického práva k těmto nemovitostem J. R. podala 5. 5. 1998. Po doplnění návrhu podle požadavku katastrálního úřadu byla zapsána jako výlučná vlastnice nemovitostí. Následně darovací smlouvou označené nemovitosti darovala žalovaným, každému z nich v rozsahu ideální poloviny.

Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda o vypořádání zrušeného bezpodílového spoluvlastnictví žalobce a J. R. z 21. 4. 1998 je neplatná, neboť byla uzavřena po uplynutí tříleté lhůty stanovené v § 149 odst. 4 ObčZ, počítané od právní moci rozsudku o zrušení jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Protože v této tříleté lhůtě nedošlo k uzavření dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalobce a J. R. ani k podání návrhu na jeho vypořádání u soudu, stali se žalobce a J.  R. podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to každý z nich v rozsahu ideální poloviny. Pokud J. R. převedla celé nemovitosti darovací smlouvou na žalované, je částečně neplatná i tato smlouva a žalobce je nadále spoluvlastníkem nemovitostí  z ideální poloviny. Podle soudu prvního stupně žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť pouze na základě takového rozhodnutí může docílit zápisu svého spoluvlastnického práva do katastru nemovitostí.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 7. července 2004, č. j. -86, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení, že žalobce je spoluvlastníkem ideální poloviny předmětných nemovitostí, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně naléhavého právní zájmu žalobce na požadovaném určení. Uvedl, že soud prvního stupně přehlédl, „že v souzené věci se žalobce domáhá určení pouze spoluvlastnického práva k předmětné nemovitosti v rozsahu jedné poloviny, přičemž ze žalobního návrhu není zřejmý podíl ostatních spoluvlastníků, tj. žalovaných. Podle názoru odvolacího soudu za situace, kdy je žalováno na určení spoluvlastnictví a žalobní návrh neobsahuje žádné údaje týkající se dalších dvou popřípadě i více spoluvlastníků, není dán  naléhavý právní zájem na takovém určení. Je tomu tak proto, že na základě takto formulovaného rozsudečného výroku by nebylo docíleno zápisu v katastru nemovitostí, neboť na katastrálním úřadu nelze požadovat, aby posuzoval a určoval v jakém rozsahu jsou zbývající spoluvlastníci nositeli vlastnického práva“. Žalobu proto zamítl z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na dané určovací žalobě.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci spatřuje v nesplnění poučovací povinnosti odvolacího soudu o správném žalobním návrhu a v tom, že nebyl vyzván, aby jej upravil, zejména zamýšlel-li odvolací soud o formulaci žalobního návrhu opřít své rozhodnutí. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. března 2002, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 38, svazek 25, na straně 307. Doplněk odvolání, v němž žalovaní poprvé uvedli, že z výroku rozhodnutí nevyplývá, v jakém rozsahu budou spoluvlastníky žalovaní, byl zástupci žalobce doručen při jednání před odvolacím soudem 7. 7. 2004 a nebylo mu tak umožněno s tímto podáním se předem seznámit. S ohledem na neplatnost dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a částečnou neplatnost darovací smlouvy setrval na stanovisku, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. , , a ) a rozhodnutí Nejvyššího soudu (ve věcech sp. zn. a sp. zn. ) podle žalovaných nelze dovodit, „že by neposkytnutí poučení o nutnosti upravit petit tak, aby byl dán naléhavý právní zájem na žalovaném určení, bylo nesplněním poučovací povinnosti soudu a představovalo tak vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Rozhodnutí, jehož vydání se žalobce domáhal, nesplňuje předpoklady určovací žaloby, neboť „není zárukou odstranění budoucích sporů účastníků“. I kdyby na základě takového určení bylo možno provést záznam do katastru nemovitostí, vedlo by toto rozhodnutí k duplicitnímu zápisu, neboť na jeho podkladě by nebylo možno ve vztahu k žalovaným provést žádný zápis, takže by vyvolalo potřebu dalšího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle a 3 (dále „OSŘ) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není [určovací žaloby podle ], je, že žalobce má na určení naléhavý právní zájem.

Odvolací soud v dané věci postavil své rozhodnutí na právním závěru, že naléhavý právní zájem na určovací žalobě není dán, neboť na základě výroku rozsudku odpovídajícího žalobnímu návrhu, jímž se žalobce domáhá určení pouze velikosti svého spoluvlastnického práva (jedné poloviny) k předmětným nemovitostem, aniž by z rozsudku byla zřejmá velikost podílů ostatních podílových spoluvlastníků, by nebylo docíleno odpovídajícího zápisu v katastru nemovitostí.

Podle odst. l obsah rozhodnutí  ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku.

Podle odst.l   nestanoví-li zákon  jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.

Podle v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení popřípadě pro jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.

Výrok rozsudku musí být přesný, určitý a srozumitelný, tak aby byl vykonatelný i po stránce materiální. Jde-li o výrok, kterým je rozhodováno o určení práva podle , musí být ve výroku označena osoba, které se právo týká, a vymezeno právo, které této osobě náleží.

Splnění předpokladů  materiální vykonatelnosti musí vyplývat z výroku rozsudku. Ten lze však vykládat i ve spojení se záhlavím - zejména ohledně přesné individualizace  osoby,  jejíž právo se určuje. Výrok rozsudku je nutno vykládat ve spojení se záhlavím i ohledně osoby, vůči které se právo určuje, která bude podle odst. l takovým rozhodnutím vázána. Tak je tomu např.  je-li výrokem rozhodnuto  o určení vlastnického  práva žalobce k věci: osoba, která bude tímto výrokem vázána, je individualizována právě v záhlaví tohoto  rozsudku. Nic nebrání tomu,  aby výrok rozsudku byl vyložen i v souvislosti s odůvodněním, jestliže obsah výroku blíže ozřejmuje  a je možné s jeho pomocí odstranit pochybnosti o obsahu a rozsahu  určeného práva.

S přihlédnutím k uvedeným zásadám musí proto soud  v každém konkrétním případě zkoumat, zda žalobní petit, kterým žalobce navrhuje formulaci  budoucího výroku soudu na určení svého práva, je přesný, určitý a srozumitelný.

V dané věci  se  žalobce domáhal určení, že je spoluvlastníkem ideální poloviny nemovitostí. Podle skutkového  děje  vylíčeného žalobcem nemovitosti z  nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví s  manželkou žalobce přešly podle zákonné domněnky do podílového spoluvlastnictví žalobce a manželky  každému z jedné ideální poloviny, ta je však přesto celé převedla na žalované každému z jedné ideální poloviny, a tak jsou nyní zapsány v katastru  nemovitostí. Žalobce  tvrdí, že manželka tak převedla více práv než jí náleželo, neboť převedla na žalované i jeho ideální polovinu nemovitostí (rovným dílem), tedy že mu patří polovina  spoluvlastnického podílu každého ze žalovaných, tj. ideální ¼ nemovitostí ve vztahu k celku.

Soud prvního stupně vyhověl žalobě na  určení, že je žalobce spoluvlastníkem ideální  poloviny nemovitostí, s odůvodněním,  že darovací smlouva, kterou manželka žalobce darovala žalovaným celé nemovitosti, je částečně neplatná, pokud převedla i spoluvlastnický podíl žalobce v rozsahu ideální poloviny nemovitostí.

S přihlédnutím k výše uvedeným zásadám, týkajících se  materielní vykonatelnosti  rozsudku,  a  k tomu, že  ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je vymezeno, které osobě právo náleží, dále rozsah určovaného práva tak, že jde o spoluvlastnický podíl ideální polovinu nemovitostí, a ve spojení se záhlavím je zřejmé, že žaloba směřuje proti dvěma žalovaným, kteří jsou podle odůvodnění dosud zapsáni v katastru jako spoluvlastníci  každý z ideální poloviny, a z odůvodnění vyplývá, že každý nabyli neoprávněně polovinu svého podílu, pak  jde o výrok materielně vykonatelný.

K věci je třeba uvést, že domáhá-li se žalobce určení  spoluvlastnického podílu k nemovitostem proti dalším spoluvlastníkům nemovitostí zapsaným v katastru nemovitostí, pak předmětem řízení je vždy jen určení spoluvlastnického podílu žalobce, tvořeného tím, že žalovaní jsou takto zapsáni jako spoluvlastníci (na jeho úkor) neoprávněně; žalobce tedy implicitně tvrdí, že mu podle hmotného práva náleží část ze spoluvlastnických podílů žalovaných. Z toho především plyne, že žalobci nejde o určení těch (menších) spoluvlastnických podílů žalovaných, které jim po právu náleží a  které  ani nezpochybňuje. Z ničeho by tedy nevyplýval naléhavý právní zájem na určení nezpochybněných (částí) spoluvlastnických podílů žalovaných. Mohou nastat  i případy, že  žalobce bude tvrdit, že každý ze žalovaných je zapsán jako spoluvlastník nemovitostí neoprávněně (že není nositelem hmotného práva) v nestejném rozsahu. Pak nelze vyloučit ani formulaci žalobního petitu na určení, že žalobci náleží  ze spoluvlastnického podílu každého ze žalovaných příslušný ideální podíl, to jest že žalobci náleží ideální podíl nemovitostí ve vztahu k celku (tak např. určuje se, že žalobci náleží čtvrtina  z ideálních  4/6 nemovitostí  žalovaného 1) a polovina z ideálních 2/6 žalovaného  2), tedy spoluvlastnický podíl ideální 2/6 nemovitostí  ve vztahu k celku).

K posledně uvedenému příkladu dovolací soud dodává, že podle odst. l je žalobce povinen mimo jiné vylíčit v žalobě rozhodující skutečnosti a musí z ní být patrno, čeho se domáhá. Jestliže v žalobě o určení, že žalobci náleží spoluvlastnický podíl k nemovitostem, žalobce vylíčí skutečnosti, ze kterých dovozuje nabytí svého spoluvlastnického práva v žalovaném rozsahu ve vztahu ke každému ze  žalovaných, pak nic nebrání soudu,  aby nastane-li případ, že bude třeba i určení té části spoluvlastnických podílů žalovaných, která náleží žalobci, aby  soud jeho žalobní petit formulačně sám v tomto smyslu upravil. Takový postup není v rozporu  s požadavkem odst. l věta druhá , který stanoví, že žalobce musí v žalobě uvést, čeho se domáhá. Nejvyšší soud uvedl již v usnesení z 20. 8. 2003, sp. zn. ,  jehož právní věta byla publikována  pod C 2375/sešit 28 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného  nakladatelstvím C. H. Beck, že „označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně  povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti, soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak je formulován výrok jeho rozhodnutí;případným návrhem na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán.“

Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o  nedostatku naléhavého právního zájmu na žalovaném určení ve smyslu není správný. Rozsudek  odvolacího soudu byl proto zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení (243b odst. 5 ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. července 2006

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu