Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1247/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 075,- Kč k rukám JUDr. M. Č.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že s žalovaným mají v zaniklém společném jmění manželů níže uvedené nemovitosti. Účastníci řízení spolu po rozvodu manželství uzavřeli dohodu o vypořádání společného jmění bývalých manželů, na základě níž nemovitosti přešly do vlastnictví žalovaného, ale tuto dohodu, pro ni nevýhodnou, žalobkyně uzavřela ve finanční a sociální tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

Okresní soud v Českém Krumlově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. srpna 2004, č. j. -39, určil, „že žalobkyně M. H., a žalovaný V. H., mají v zaniklém společném jmění manželů dům číslo popisné 411 postavený na stavební parcele 3345 zapsaný v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrální pracoviště Č. K. na LV č. 2959 pro obec a k. ú. Č. K. a jednu ideální polovinu poschoďové garáže a pozemku – stavební parcely 3265 zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrální pracoviště Č. K. na LV č. 3013 pro obec a k. ú. Č. K.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků, uzavřené v roce 1986, za jehož existence si společně pořídili předmětné nemovitosti v hodnotě 1 000 000,- Kč, soud v roce 2002 rozvedl. Do výstavby nemovitosti žalovaný investoval ze svých prostředků minimálně 100 000,- Kč. Po zániku manželství uzavřeli 7. 10. 2002 dohodu o vypořádání zaniklého společného jmění manželů, podle níž přešly nemovitosti do vlastnictví žalovaného. Na vyrovnání podílu žalobkyně jí žalovaný vyplatil 80 000,- Kč a uhradil společný dluh 21 537,30 Kč. Žalobkyně od této smlouvy dopisem z 8. 11. 2002 odstoupila s tím, že ji uzavřela v tísní a za nápadně nevýhodných podmínek, a to za situace, kdy se nacházela v nepříznivé finanční a sociální situaci. Soud proto žalobě (dále „“) vyhověl.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 6. ledna 2005, č. j. -60, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud po doplnění dokazování výpovědí žalobkyně k okolnostem, za nichž došlo k uzavření předmětné dohody, konstatoval, že vzhledem k nerovnosti podílů šlo o smlouvu uzavřenou za nápadně nevýhodných podmínek, nikoliv však v tísni. Žalobkyně se při uzavírání smlouvy nenacházela ve stresu vyvolaném rozvodem, měla dostatek času se s obsahem smlouvy seznámit a jak sama uvedla, nepotřebovala naléhavě peníze na konkrétní vydání. Nenastala u ní tedy ani ekonomická, ani psychická tíseň. Dohoda o vypořádání společného jmění manželů ze 7. 10. 2002 tedy nepozbyla účinnosti odstoupením od ní ze strany žalobkyně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o (dále „OSŘ“) s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soud pochybil, nevzal-li v úvahu skutečnost, že žalobkyně žila sama, byla nezaměstnaná a byla povinna platit výživné. V náhledu soudu shledává nedostatek sociálního cítění, když dopady dlouhodobého nedostatku financí na její psychický stav soud nedokázal zřejmě pochopit. Otázku materiální a psychické tísně v daném případě totiž posoudil jen podle akutního finančního plnění a s ohledem na stres spojený s rozvodem. Nevzal v úvahu, že žalobkyně nemohla bydlet v domě, na jehož užívání měla právo a musela odejít do horších podmínek. Žalobkyni v době uzavírání dohody považoval za materiálně zajištěnou, neboť jí v té době bylo poskytnuto plnění z dohody. O takovém závěru má ale dovolatelka pochybnosti a namítá, že pokud by nebylo možné odstoupit od smlouvy podle , protože bylo poskytnuto určité plnění, postrádalo by takové zákonné ustanovení smysl. Pochybnosti má i o argumentaci odvolacího soudu v otázce nedostatku tísně vzhledem k dostatku času na seznámení se s dohodou. Teorie ani judikatura při vymezení pojmu tísně se nezabývá otázkou působení času. K tomu dovolatelka tvrdí, že právě dlouhodobý nežádoucí psychický stav může prohloubit stav bezradnosti, který může vést i k uzavření nevýhodné smlouvy. Sama skutečnost přijetí tak hluboce nevýhodných podmínek jen dosvědčuje, v jaké tíživé psychické situaci a v jak hluboké hospodářské tísni se žalobkyně nacházela. Uzavírá, že kdyby platila právní konstrukce zvolená odvolacím soudem, pak by nemohlo dojít k odstoupení od smlouvy ani kdyby několikamilionový majetek byl vypořádán jednou korunou. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání polemizuje s argumentací žalobkyně a v otázce hodnocení tísně ve vztahu k dané věci se ztotožňuje s odvolacím soudem. Připomíná, že podle předmětné dohody si účastníci vypořádali i movitosti a vedle některých věcí, jež byly součástí bytového zařízení, připadly do vlastnictví žalobkyně i úspory ze stavebního spoření. Dále od žalovaného obdržela další peníze před uzavřením dohody a nakládala i s prostředky nezletilého syna z jeho stavebního spoření. Odkazuje i na bod VI. dohody a na skutečnosti zde uvedené. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako zřejmě nedůvodné odmítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle , že je uplatněn dovolací důvod upravený v a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména , ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem. Při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti (, 3 ). Vypořádání se provádí též dohodou (smlouvou) účastníků.

Účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit ( ).

Dohoda o vypořádání společného jmění manželů, kterou jeden z účastníků nabude podstatně menší podíl, případně se mu nedostane ničeho, není neplatná pro rozpor s , 3 (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 7. 2000 sp. zn. , Právní rozhledy č. 11/2000).

Za tíseň se považuje takový hospodářský, sociální nebo sociálně politický stav, který doléhá na jednajícího takovým způsobem a s takovou závažností, že učiní právní úkon, který by jinak neučinil (R 41/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V písemném právním úkonu, kterým odstoupila od smlouvy, žalobkyně uvedla, že její tíseň spočívala pod tlakem nepříznivé finanční situace; to uvedla i v žalobě. Avšak před odvolacím soudem, slyšena jako účastnice řízení, jen uvedla, že smlouvu podepsala pod nátlakem (který nespecifikovala, uvedla jen, že jí to tak „připadalo“), smlouvu podepsala proto, že nevěděla „jak to chodí“ a nechtěla dělat mrzutosti. Výslovně uvedla: „Pokud hovořím o tom, že jsem byla v tísni, tak mám na mysli, spíše jsem byla zmatená, peníze jsem na nic výjimečného konkrétního v té době nepotřebovala“. Žalovaný tíseň na straně žalobkyně popíral a jako pohnutku pro uzavření pro žalovanou nevýhodné smlouvy uváděl to, že do stavby domu investoval ze svého výlučného majetku, dále že jde o dům na cizím pozemku; uvedl též, že žalovaná opustila společnou domácnost i nezletilé děti, na které ničeho nepřispívala. V nepříznivé finanční situaci se ocitla právě proto, že opustila společnou domácnost a nastěhovala se ke svému nynějšímu druhovi.

Z výpovědi žalobkyně před odvolacím soudem jasně vyplývá, že pohnutkou žalobkyně pro uzavření pro ni nevýhodné dohody nebyla finanční tíseň, o kterou odstoupení od smlouvy původně opírala; navíc již před podpisem dohody obdržela od žalovaného 20 000,- Kč. Samotné skutečnosti, že žalobkyně „nechtěla dělat nějaké mrzutosti“ a „nevěděla jak to chodí“, nemohou být důvodem pro odstoupení od smlouvy pro tíseň. Odvolání dovolatelky na nutnost platit výživné na děti neobstojí, neboť ze spisu je zřejmé, že tuto povinnost neplnila ani poté, kdy obdržela plnění od žalovaného, takže kvůli této povinnosti jistě smlouvu neuzavřela.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v , a b) a , jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalobce má právo na náhradu nákladů, jež mu vznikly (, , a ). Náklady představují odměnu advokáta za právní zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle , a 5 000,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle , celkem 5 075,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z a .

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 24. července 2006

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu