Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
53 C 158/2020
Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Tomášem Klusákem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobkyně
sídlem číslo, PSČ obec a číslo
zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení
sídlem Národní číslo, PSČ obec a číslo
proti
žalované: ; celé jméno žalované, narozená dne datum
bytem adresa žalované
o zaplacení 250 195,69 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 191 512 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 191 512 Kč od 11. 12. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 58 683,69 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 21 515,69 Kč od 11. 12. 2019 do zaplacení, úroku ve výši 15,9 % ročně z částky 213 027,69 Kč od 11. 12. 2019 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 35 493 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 191 512 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 191 512 Kč od 11. 12. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 58 683,69 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 21 515,69 Kč od 11. 12. 2019 do zaplacení, úroku ve výši 15,9 % ročně z částky 213 027,69 Kč od 11. 12. 2019 do zaplacení, zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 35 493 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 18. 5. 2020 domáhala zaplacení částky 250 195,69 Kč spolu s úrokem ve výši 15,9 % ročně z částky 213 027,69 Kč od 11. 12. 2019 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení z částky 213 027,69 Kč od 11. 12. 2019 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o úvěru číslo ze dne 13. 6. 2018, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně (právnická osoba, IČO) žalované úvěr ve výši 225 000 Kč, přičemž žalovaná se jej zavázala vrátit měsíčnímu splátkami ve výši 4 186 Kč spolu s úrokem ve výši 15,90% ročně. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s úhradou splátek, úvěr byl zesplatněn, a to ke dni 4. 7. 2019. Dlužná částka je tvořena jistinou ve výši 213 027,69 Kč, kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 29 141,92 Kč, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 7 438,08 Kč a poplatky ve výši 588 Kč.
2. Žalovaná se k uplatněnému nároku žalobkyně nevyjádřila, přestože byla řádně obeslána.
3. Provedeným dokazováním soud zjistil tyto skutečnosti:
4. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 13. 6. 2018 smlouvu o úvěru číslo na základě níž žalované dne 4. 9. 2019 (potvrzení o provedené platbě na č.l. 20) poskytla úvěr ve výši 225 000 Kč. Žalovaná se zavázala, že tento úvěr splatí spolu úrokem z úvěru ve výši 15,90 % ročně (žádost o spotřebitelský úvěr ze dne 4. 6. 2018, standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 4. 6. 2018, akceptační dopis ze dne 13. 6. 2018) v 96-ti pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 186 Kč splatných vždy k 22. dni v měsíci (žádost o spotřebitelský úvěr ze dne 4. 6. 2018, standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 4. 6. 2018, akceptační dopis ze dne 13. 6. 2018, sazebník poplatků).
5. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně prověřována na základě informací poskytnutých žalovanou v žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 4. 6. 2018, kde žalovaná uvedla, že má příjem ze závislé činnosti ve výši 17 952 Kč, přičemž od zaměstnavatele žalované byl ověřen průměrný čistý měsíční příjem ve výši 18 342 Kč (žádost o spotřebitelský úvěr ze dne 4. 6. 2018 + potvrzení o výši příjmu na č.l. 38). Co se týče výdajů žalované, tak ta v žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 4. 6. 2018 uvedla, že má výdaje 0 Kč. Z protokolu o prověření úvěryschopnosti klienta při schválení žádosti o úvěr na č.l. 37 soud zjistil, že právní předchůdkyně pracovala s výdaji ve výši 13 700 Kč, což měly být výdaje na bydlení, stravu, ošacení, hygienu. Po uhrazení splátky úvěru mělo žalované zůstat pouze 66 Kč. Toto bylo vyhodnoceno tak, že úvěr je možné poskytnout.
6. Žalovaná uhradila na poskytnutý úvěr částku ve výši 33 488 Kč (výpis z úvěrového účtu). S úhradou ostatních splátek se dostala žalovaná do prodlení (výpis z úvěrového účtu). Následně byl úvěr dne 19. 6. 2019 zesplatněn v souladu s úvěrovými podmínkami (úvěrové podmínky pro spotřebitelské úvěry), a to ke dni 4. 7. 2019 (prohlášení nesplacení části úvěru za splatnou ze dne 19. 6. 2019 + dodejka na č.l. 19). Dlužná částka je tvořena jistinou ve výši 213 027,69 Kč, kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 29 141,92 Kč, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 7 438,08 Kč a poplatky ve výši 588 Kč (výpis z účtu). Právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovanou postoupila dne 10. 12. 2019 na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 10. 12. 2019 vč. přílohy 1). Žalované bylo postoupení oznámeno na základě přípisu ze dne 16. 12. 2019 (oznámení o postoupení pohledávek ze dne 16. 12. 2019 vč. podacího archu). Žalobkyně vyzvala žalovanou před podáním žaloby k úhradě žalované částky (předžalobní upomínka ze dne 28. 2. 2020 + podací lístek).
7. Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je na místě se i nyní za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalované) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalované) - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).
8. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobcem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).
9. Právní předchůdkyně žalobkyně v rámci zkoumání solventnosti žalované vycházela z toho, že žalovaná má příjem 17 952 Kč. Co se týče výdajů žalované, tak bylo ze strany právní předchůdkyně žalobkyně pracováno s částkou 13 700 Kč. Nicméně tato částka výdajů, nebyla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně žádným způsobem ověřena, a to přesto že po uhrazení splátky zůstávala žalované na měsíc částka 66 Kč.
10. Dle soudu výdaje žalované byly zjišťovány a prověřovány nedostatečným způsobem. Tento nedostatek nebyl odstraněn ani po poučení žalobkyně ze strany soudu dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. o potřebě doplnit tvrzení a důkazy stran výdajové stránky žalované, a to především, jakým způsobem byly ověřovány výdaje ve výši 13 700 Kč.
11. V souladu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezjišťovala a neprověřovala výdaje žalované, tak je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně jednala v rozporu s touto svojí zákonnou povinností.
12. Právní předchůdkyně žalobkyně se měla podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně výdajů žalované. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu dosahuje přebytku, či je zjednodušeně řečeno stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Právní předchůdkyně žalobkyně se však pouze formálně spokojila s tvrzenými výdaji, kdy prověřováním tvrzených výdajů se nezabývala. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má žalobkyně povinnost řádně zkoumat, aby mohla srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně neprověřila výdaje žalované a nehodnotila všechny dostupné informace o žalované ve svém souhrnu.
13. Pokud tedy byla následně mezi právní předchůdkyní žalobkyně jakožto věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku ve spojení s § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18).
14. Jak již bylo konstatováno výše jde o neplatnost absolutní, tzn. že úvěrová smlouva je neplatná, aniž by žalovaná neplatnost namítala. Pro absolutní neplatnost uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 občanského zákoníku), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).
15. Z hlediska výpočtu dlužné částky je situace poměrně snadná. Od celkového poskytnutého úvěru je třeba odečíst realizované platby. V daném případě byl poskytnut úvěr 225 000 Kč a zaplaceno bylo postupně 33 488 Kč. Zůstává tedy nesplněný dluh na jistině úvěru ve výši 191 512 Kč. V tomto směru je třeba vyjít z toho, že žalobkyně jako věřitel není podle ustálené soudní praxe oprávněn jednostranně určovat, na jaký z více dluhů plnění dlužníka přijme, takové právo určení má jen dlužník (spotřebitel), který plnění poskytuje, a pokud tak jednoznačně neučiní, uplatní se princip priority nebo proporcionality (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 326/2004 a navazující sp. zn. 26 Cdo 687/2014, 28 Cdo 1128/2014, nebo 33 Cdo 5460/2016 a další). Na straně žalované došlo ve smyslu § 2991 občanského zákoníku k bezdůvodnému obohacení ve výši 191 512 Kč, což je částka, kterou musí žalovaná žalobkyni (jako věřiteli po postoupení pohledávky) jako ochuzené vydat.
16. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěryschopnosti žalované celá úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobkyni ani úroky z úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání – úvěrová smlouva – také odpadl. Při neplatnosti celé úvěrové smlouvy však není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobkyni nepřiznal ani žalovaný úrok ani zákonný obvyklý úrok. Z obdobných důvodů soud žalobkyni nepřiznal ani poplatky, neboť podklad pro jejich přiznání – úvěrová smlouva – odpadl. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Výjimkou je zákonný úrok z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku).
17. Soud tedy žalobě výrokem I. částečně vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 191 512 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení, a to od data požadovaného žalobkyní (§ 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) Lhůtu k plnění pak soud stanovil třídenní (§ 160 odst. 1 o.s.ř).
18. Ve zbytku částečně zaplacené jistiny, úroků, poplatků a souvisejících úroků z prodlení soud žalobu výrokem II. zamítl.
19. Procesně částečně úspěšné žalobkyni soud na základě zásady odečítání neúspěchu od úspěchu (§ 142 odst. 2 o.s.ř.) přiznal právo na náhradu 53,08 % nákladů řízení, které tvoří odměna za zastupování za 5 úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé, žaloba, účast na jednání dne 5. 8. 2021 a účast na jednání dne 2. 12. 2021) ve výši 46 700 Kč (sazba odměny za jeden úkon činí 9 340 Kč dle § 7 bod 6 ve spojení s § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu), náhrada hotových výdajů advokáta za 5 úkonů právní služby ve výši 1 500 Kč (režijní paušál za jeden úkon činí 300 Kč, § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 10 122 Kč a soudní poplatek ve výši 8 545 Kč, tj. 53,08 % z 66 867 Kč. Náhradu nákladů řízení v celkové výši 35 493 Kč uložil soud zaplatit žalované, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám zástupkyně žalobkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Požadovaný úkon v podobě doplnění žaloby soud žalobkyni nepřiznal, jelikož žaloba měla být úplná již při svém podání, a nikoli až na výzvu soudu. Jednalo se tak o neúčelně vynaložený náklad.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně.
Nesplní-li povinná dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce (§ 251 o.s.ř.).