Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 1435/2005

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1.625,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. října 2003, č.j. -56, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně má za úpadkyní E. C., a. s. (dále jen „úpadkyně“) pohledávku „vyplývající ze smluv o postoupení pohledávek ve výši 93,906.362,- Kč“ (první výrok) a rozhodl, že náklady řízení vzniklé žalovanému budou uhrazeny z konkursní podstaty úpadkyně (druhý výrok).

Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně není v řízení aktivně věcně legitimována, jelikož není nositelkou práv, která uplatňuje; nestala se totiž věřitelkou pohledávky, kterou do konkursního řízení přihlásila, když „neexistuje platný nabývací právní titul uplatněné pohledávky“. V této souvislosti soud prvního stupně zdůraznil, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi C. R. [C. F.], a. s. (jako postupitelem - dále jen „společnost“) a žalobkyní (jako postupníkem) ze dne 29. března 1999 nemohla být „právním titulem pro nabytí pohledávky žalobkyní“, protože v době, kdy byla uzavřena, nebyl postupitel věřitelem postupované pohledávky. Postupitel totiž předmětnou pohledávku nabyl od Č. f., s. r. o. smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 31. března 1999 a před tímto datem (v daném případě k 29. březnu 1999) nebyl věřitelem pohledávky; nemohl tak převést na jiného práva, která sám neměl.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. dubna 2005, č.j. -79, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalovaný na náhradu nákladů řízení nemá právo (výrok I.). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud - ztotožňuje se se závěry soudu prvního stupně (i s hodnocením výsledků provedeného dokazování) - zejména uvedl, že žalobkyně jak v přihlášce pohledávky v konkursním řízení, tak v žalobě tvrdila, že právním důvodem jejího nároku je smlouva o postoupení pohledávek ze dne 29. března 1996 (správně „1999“), kterou uzavřela jako postupník s postupitelem (společností). Jelikož společnost nabyla spornou pohledávku smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 31. března 1999, je nepochybné, že v době uzavření postupní smlouvy ze dne 29. března 1999 nebyla věřitelkou; nemohla ji proto postoupit žalobkyni.

Ve shodě se soudem prvního stupně shledal odvolací soud tvrzení žalobkyně, podle něhož došlo ve smlouvě o postoupení pohledávky omylem k uvedení jiného data, účelovým a potud „neuvěřil“ ani tvrzení žalobkyně a společnosti, ani „obsahu y ze dne 10. července 1999“ (rozuměj y, jejímž obsahem je prohlášení žalobkyně a společnosti, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 29. března 1999 byla podepsána 22. dubna 1999).

Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení (dále jen „ “) a co do důvodu na ustanovení , jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Dovolatelka akcentuje, že soudy nižších stupňů dospěly k nesprávnému právnímu závěru a právní otázku postoupení pohledávky řešily v rozporu s hmotným právem

(s ustanovením - dále jen „obč. zák.“).

Podle dovolatelky předmětem smlouvy o postoupení pohledávky může být pohledávka jakéhokoli druhu, tedy i jiná než peněžitá, přičemž může jít o pohledávku splatnou i nesplatnou nebo o pohledávku budoucí. Podmínkou však je, aby šlo o pohledávku určitou a existující, popřípadě podmíněně existující proti konkrétnímu dlužníkovi. K postoupení je dokonce způsobilá také pohledávka, jejíž existence je sporná, jakož i pohledávka, jejíž vznik je vázán na splnění podmínky. Soudy nižších stupňů pak - podle přesvědčení dovolatelky - tyto „skutečnosti“ (tj. možnost postoupení budoucí pohledávky) zcela ignorovaly a jejich právní závěry jsou proto rozporné s hmotným právem.

Dále dovolatelka zpochybňuje zhodnocení důkazů soudy obou stupňů, které pominuly výpověď svědka Ing. J. K., podle níž došlo při podpisu smlouvy o postoupení pohledávky k chybě v psaní, i obsah souhlasného prohlášení smluvních stran ze dne 10. července 1999. Navíc - pokračuje dovolatelka - „obě smlouvy o postoupení pohledávky“ byly fakticky konsumovány dne 22. dubna 1999 a úpadkyně dluh písemně 14. května 1999 uznala.

Považujíc závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace za nesprávný, dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný, považuje dovolání za opožděné a nepřípustné, navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení , když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení . Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (pro jejich judikaturu).

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení ( věta první ) zásadně právně významným neshledává.

Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo podle ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (v rozhodovací praxi Ústavního soudu srov. např. usnesení ze dne 7. března 2006, sp. zn. ).

Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3

dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( a ). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor z hmotným právem.

Výhrady, jejichž prostřednictvím dovolatelka zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, pokud jde o datum uzavření smlouvy o postoupení pohledávky mezi Č. f., s. r. o. (postupitelem) a společností (postupníkem), ve skutečnosti představují polemiku se správností skutkových zjištění, která soudy nižších stupňů v tomto směru učinily. Potud nejde o námitky co do správnosti právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , který ale dovolatel u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen podle ustanovení , k dispozici nemá.

Právní závěr odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), podle něhož žalobkyně není věřitelkou pohledávky, určení pravosti které se domáhá, přitom Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem. S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že předmětem postoupení může být pohledávka splatná i nesplatná, popřípadě pohledávka budoucí či vázaná na podmínku, včetně toho, že postoupení pohledávky nebrání ani její „spornost“. Soudy nižších stupňů však své právní posouzení věci nezaložily na tom, že pohledávku nebylo možno postoupit, nýbrž na tom, že není-li postupník věřitelem (a nesvědčí-li mu k postupované pohledávce jiné právo, které jej opravňuje s pohledávkou nakládat), nemůže smlouvou o postoupení pohledávky (§ 524 obč. zák.) takovou pohledávku převést na jiného.

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení , Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání ( věta první ), odmítl [ a ].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalobkyni vznikla povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají ze sazby za zastupování advokátem v částce 1.550,- Kč podle ustanovení , , , a a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení , a celkem činí 1.625,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 19. července 2006

JUDr. Petr Gemmel, v.r.

předseda senátu