Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 101/2006

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v  senátě složeném z  předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně České konsolidační agentury, proti žalovaným 1) V. H., 2) J. K., 3) M. H., a 4) V. H., o zaplacení částky 149.636,80 Kč s  příslušenstvím a částky 1.279,73 Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. srpna 2005, č.j. -62, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v  Novém Jičíně rozsudkem ze dne 2. března 2005, č.j. -44, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit jí částku 149.636,80 Kč s 12,55% úrokem z částky 93.198,62 Kč od 18. června 2004 do zaplacení, s 12,45% úrokem z prodlení z částky 93.198,62 Kč od 18. června 2004 do zaplacení a s 25% úrokem z prodlení z částky 47.091,26 Kč od 18. června 2004 do zaplacení, s tím, že „plněním kteréhokoliv ze žalovaných zaniká v tomto rozsahu povinnost dalšího žalovaného“. Dále zamítl žalobu vůči prvnímu žalovanému o zaplacení částky 1.279,73 Kč s příslušenstvím a žádnému z účastníků nepřiznal právo  na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že K. b., a. s. (dále jen „banka“) se zavázala na základě smlouvy o úvěru ze dne 6. října 1999  č. 80099210482 poskytnout prvnímu žalovanému úvěr ve výši 101.000,- Kč na nákup dopravního prostředku, přičemž druhá, třetí a čtvrtý žalovaní prohlásili, že uspokojí věřitele (banku), jestliže první žalovaný nesplní svůj závazek k úhradě jistiny a příslušenství plynoucí ze smlouvy o úvěru. Podle soudu prvního stupně se žalobkyni nepodařilo prokázat, že banka  a žalobkyně uzavřely smlouvy o postoupení pohledávek č. 9500 2018-04 a č. 9500 2036-04, datované dne 17. července 2004, na základě kterých mělo dojít „k převodu pohledávek, o něž v  řízení jde“.  O této skutečnosti přitom nemohla být žalobkyně poučena, neboť se k jednání nařízenému na den 2. března 2005 nedostavila a  souhlasila s tím, aby soud jednal v její nepřítomnosti. Dále se - pokračoval soud prvního stupně -  žalobkyni nepodařilo prokázat, že se „úvěr“ stal splatným ke dni 25. ledna 2001. Jelikož žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že je právní nástupkyní banky jako věřitelky ze smlouvy o úvěru a ze smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu, shledal soud prvního stupně žalobu nedůvodnou.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. srpna 2005, č.j. -62, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně. K  námitce o porušení poučovací povinnosti podle a 3 (dále jen „ “) zdůraznil, že žalobkyně se zbavila možnosti být ve smyslu tohoto ustanovení poučena, neboť se nedostavila k jednání  a „v omluvě“ vyslovila souhlas s  tím, aby věc byla projednána v  její nepřítomnosti. Opodstatněnou neshledal ani výhradu dovolatelky, podle které tato nabídla důkazy vztahující se k postoupení pohledávky, když takové důkazní návrhy byly - v rozporu s ustanovením - učiněny až v odvolacím řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho důvodů na ustanovení a b) , jejichž prostřednictvím namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)] a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci [odstavec 2 písm. a)].

Dovolatelka zejména namítá, že soud prvního stupně dospěl k závěru o neunesení důkazního břemene, aniž „se zabýval skutkovou stránkou věci“. Přitom nepřihlédl k předloženým důkazům a „zcela odmítl důkazy ve formě neověřených listin“. V této souvislosti odkazuje dovolatelka i na skutečnost, že soud první stupně ve věci rozhodl platebním rozkazem, který by „v případě nesplnění formálních náležitostí žaloby nemohl být vydán“. Odvolacímu soudu pak vytýká, že se spokojil toliko s obsahem spisu zaslaným mu soudem prvního stupně, aniž by zvážil i skutečnost, že spis může být neúplný. Potud poukazuje na fotokopie smluv o postoupení pohledávek, jimiž svou aktivní věcnou legitimaci prokazovala.

Proto žalobkyně požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil         a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení , když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam  [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam  nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení  nebo podle ustanovení  nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle  ustanovení , přihlédnuto.  Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132 a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. ).

Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení  ( a ). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem nejde.

Jelikož dovolatelka zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, poukazujíc na vady řízení při provádění dokazování a na nedostatky ve skutkových zjištěních, tj. namítajíc existenci dovolacích důvodů podle ustanovení a odst. 3 , je nepochybné, že uplatňuje dovolací důvody, které přípustnost dovolání podle ustanovení způsobilé založit nejsou.

Nejvyšší soud proto dovolání, které není přípustné ani podle ustanovení , aniž nařizoval jednání ( věta první ), odmítl [ a ].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a , když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 19. července 2006

JUDr. Petr  G e m m e l , v. r.

předseda  senátu