Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 757/2006

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. října 2004, č.j. -97, uložil druhému, třetímu a čtvrtému žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 1,981.540,- Kč s 16,5% úrokem od 17. února 2000 do zaplacení, s tím, že v rozsahu plnění D. H. poskytnutého dle částečného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2002, č.j. -24, povinnost plnění těchto žalovaných zaniká (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že dne 24. března 1997 byla uzavřena mezi žalobkyní a prvním žalovaným (dále jen „dlužník“) smlouva o úvěru      č. 51-083328-0 podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na základě které byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 1,500.000,- Kč. Splnění závazku dlužníka bylo zajištěno prohlášením o ručení ze dne 24. března 1997 druhého, třetího a čtvrtého žalovaných. Úvěr byl vyčerpán, nebyl však dlužníkem řádně splácen a nebyl uhrazen ani ručiteli. Dlužníkovi byla uložena povinnost uhradit dlužnou částku částečným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2002, č.j. -24.

Soud prvního stupně - odkazuje na výsledky provedeného dokazování - dospěl k závěru, že ručitelský závazek druhého, třetího a čtvrtého žalovaných  (§ 303 obch. zák.) je platný.

Neakceptoval námitku druhého žalovaného o neplatnosti smlouvy o úvěru pro nesprávné označení žalobkyně ve smlouvě s tím, že označení je dostatečné, neboť obsahuje úplnou obchodní firmu žalobkyně a údaj o pobočce je v souladu s organizačním řádem žalobkyně. Nepřisvědčil ani výhradě neplatnosti ručitelského závazku druhého žalovaného, když znaleckým posudkem bylo prokázáno, že podpis druhého žalovaného na ručitelském prohlášení ze dne 24. března 1997 „lze považovat za pravý“. Skutečnost, že druhý žalovaný převzal ručitelský závazek, vyplývá - podle názoru soudu prvního stupně - i z nepřímých důkazů.

Vrchní soud v Praze k odvolání druhého žalovaného rozsudkem ze dne 17. ledna 2006, č.j. -141, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a tímto žalovaným potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, považuje tyto za správné. Námitku druhého žalovaného, že ručitelské prohlášení dne 24. března 1997 v pobočce žalobkyně v P. nepodepsal, nepovažoval za důvodnou, neboť je nevýznamné, kde druhý žalovaný učinil ručitelské prohlášení. Podstatné je pouze to - pokračoval odvolací soud - zda ručitelské prohlášení učinil a tato skutečnost byla dokazováním zjištěna.

K výhradě, podle které nebyl žalobkyní poučen o svých právech a povinnostech, odvolací soud uvedl, že tato skutečnost ručitele nezbavuje povinnosti plnit z titulu ručení. Seznámení se s právy a povinnostmi vyplývajícími z ručitelského závazku před převzetím ručení je pouze věcí ručitele a případná neznalost povinností spojených s ručitelským závazkem nemá vliv na „rozsah jeho odpovědnosti za závazky dlužníka“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení (dále jen „ “).

Dovolatel především zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů neprovedly všechny důkazy, které k prokázání svých tvrzení označil, a závěr o „pravosti“ jeho podpisu na prohlášení o ručení založily pouze na „výsledku znaleckého zkoumání“. Odvolací i nalézací soud se tak - podle přesvědčení dovolatele - „dopustily vad při zjišťování skutkového stavu věci“ a nesprávně dovodily, že „žalovaný neunesl důkazní břemeno“.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolatel - jak je zřejmé z obsahu dovolání - výslovně napadá rozhodnutí odvolacího soudu i ve  výrocích o nákladech řízení. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení až jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud proto dovolání (v tomto rozsahu) podle ustanovení a odmítl.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení přípustné.

Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení , neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení ( věta první ) zásadně právně významným neshledává.

Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo podle ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. ). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( a ). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.

Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ], tj. výhrady akcentující neprovedení navržených důkazů, jež měly sloužit ke zpochybnění pravosti podpisu dovolatele na prohlášení o ručení.

Zpochybňuje-li dovolatel závěry soudů nižších stupňů ohledně převzetí ručení (tím, že napadá jejich skutkový závěr, podle kterého prohlášení o ručení podepsal), uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení

Žádný ze shora uvedených dovolacích důvodů však způsobilým založit přípustnost dovolání podle ustanovení odst. l písm. c) není.

Jelikož dovolání  není přípustné ani podle ustanovení , Nejvyšší soud je podle ustanovení a , odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a , když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. července 2006

JUDr. Petr Gemmel, v.r.

předseda senátu