Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2258/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit jí 257.276,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 3. 2004 do zaplacení. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že žalovaný byl u žalobkyně v pracovním poměru založeném pracovní smlouvou ze dne 6. 4. 1998 a že jeho pracovní poměr byl ukončen dohodou ke dni 18. 11. 2003. Ačkoliv se žalovaný dohodou ze dne 24. 5. 2002 zavázal, že po dobu jednoho roku od skončení pracovního poměru nebude vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti žalobkyně, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání žalobkyně, bezprostředně po ukončení pracovního poměru k žalobkyni nastoupil do pracovního poměru ke společnosti V. K., s.r.o., která provozuje podnikatelskou činnost, jež je přímé soutěžní povahy k podnikatelské činnosti žalobkyně. Pro případ porušení závazku, který účastníci sjednali dne 24. 5. 2002, sjednali účastníci smluvní pokutu ve výši čtyřnásobku průměrného měsíčního výdělku. Žalovaný přes výzvy žalobkyně odmítá uvedenou smluvní pokutu zaplatit.

Okresní soud pro Prahu západ rozsudkem ze dne 27. 10. 2004, č.j. -42, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému na nákladech řízení 42.432,40 Kč k rukám JUDr. O. P. Při posuzování platnosti ujednání mezi účastníky ze dne 24. 5. 2002 (tzv. konkurenční doložky) dospěl k závěru, že s ohledem na to, že povinnost žalovaného nevykonávat po dobu jednoho roku po skončení pracovního poměru u žalobkyně pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti žalobkyně, nebo i jinou činnost, která má soutěžní povahu vůči podnikání žalobkyně, neodpovídá adekvátní (žádná) povinnost žalobkyně kompenzovat tento závazek žalovaného, je toto ujednání neplatné. Vycházel přitom z toho, že „při posouzení platnosti tzv. konkurenční doložky se posuzuje, zda se jedná o synallagmatický vztah, tedy zda povinnosti jedné strany odpovídá povinnost druhé strany“. Je-li dohoda ze dne 24. 5. 2002 neplatná, nemůže se žalobkyně domáhat plnění z ní.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2005, č.j. -64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 21.128,48 Kč do rukou advokátky JUDr. O. P. Při úvaze o předpokladech platného sjednání tzv. konkurenční doložky ve smyslu ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce vycházel z toho, že ani podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 do 29. 2. 2004 nebyla možnost jejího sjednání neomezená v tom smyslu, že by se mělo jednat pouze o jednostranný závazek ze strany zaměstnance. I v případě dohod o konkurenční doložce uzavřených podle zák. práce je třeba mít na zřeteli zájem na zachování rovnosti účastníků v jejich právu na svobodnou volbu povolání a právu podnikat, jak vyplývá z článku 26d. Toto ujednání je proto třeba – jak uvedl již soud prvního stupně – chápat jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si účastníci poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli. Poukazovala-li žalobkyně na výhody, jichž se žalovanému dostalo (vyšší mzdové ohodnocení), uvedl k tomu odvolací soud, že v případě synallagmatického vztahu musí vzájemné závazky účastníků působit „proti sobě“, tedy, že závazek jedné strany musí být „kompenzován“ závazkem druhé strany, který bude naplňován ve stejnou dobu, tedy v projednávaném případě po skončení pracovního poměru. Požitky poskytované zaměstnanci po dobu trvání pracovního poměru proto nelze považovat za „protiplnění“ závazku zaměstnance, jehož plnění má nastat až po skončení pracovního poměru.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , žalobkyně za otázky zásadního právního významu považuje, zda „1. lze současné znění , , účinné od 1. 3. 2004 na základě novely , obecně uplatňovat i v případech, na něž se vztahuje právní úprava platná před účinností výše uvedené novely , pouze v důsledku rozhodnutí soudů v odlišných právních věcech, 2. lze ustanovení , před nabytím účinnosti novely č. považovat za požadavek na synallagmatický vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, 3. lze zvýšení pracovní odměny zaměstnance za akceptaci konkurenční doložky považovat za přiměřenou peněžní kompenzaci v souladu s , ve znění před nabytím účinnosti novely č. , resp. je takové zvýšení pracovní odměny zaměstnance synallagmatickým závazkem zaměstnavatele k závazku zaměstnance, a 4. lze u , ve znění před nabytím účinnosti novely č. extenzivním výkladem rozšiřovat ochranu zaměstnance na úkor zaměstnavatele, když hlavním smyslem konkurenční doložky je ochrana obchodního tajemství zaměstnavatele“. Namítá, že právní úprava obsažená v zák. práce ve znění ke dni 24. 5. 2002 (kdy byla uzavřena tzv. konkurenční doložka) neobsahovala ustanovení, jež by stanovilo, že by povinnosti zaměstnance zdržet se po stanovenou dobu po skončení pracovního poměru u daného zaměstnavatele výkonu konkurenční činnosti odpovídala povinnost zaměstnavatele poskytovat mu za tento jeho závazek kompenzující plnění. Je přesvědčena, že konkurenční doložka byla sjednána za spravedlivých podmínek, neboť současně s jejím sjednáním došlo k povýšení žalovaného, a jeho závazek zdržet se konkurenčního jednání po stanovenou dobu pak byl kompenzován vyšší funkcí a vyšším mzdovým ohodnocením. Naprosto přiměřená byla i výše smluvní pokuty a tak byly splněny obě zákonné podmínky nutné pro platné sjednání tzv. konkurenční doložky. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť otázku platnosti ujednání o konkurenční doložce posuzoval soud podle platného ke dni 24. 5. 2002, druhá a čtvrtá dovolatelkou kladená otázka byla již soudní praxí vyřešena a třetí položená otázka je zcela bez významu pro rozhodování v této věci; popřípadě, aby bylo dovolání zamítnuto, neboť soudy věc posoudily v souladu s právem.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení , přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení a (srov. ). Dovolací důvod podle ustanovení totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004 sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

V posuzovaném případě odvolací soud řešil právní otázku platnosti sjednání tzv. konkurenční doložky podle ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce (ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 29. 2. 2004).

Jak správně v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku uvedl, při úvaze o předpokladech platného sjednání tzv. konkurenční doložky nelze opomíjet, že možnost jejího sjednání není neomezená v tom smyslu, že by se mělo jednat pouze o jednostranný závazek ze strany zaměstnance. Výše citované ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce (ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 29. 2. 2004) totiž výslovně stanoví, že konkurenční doložku lze sjednat toliko „za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat“, že za porušení závazku zaměstnancem „může být sjednána přiměřená smluvní pokuta“, jinak že je konkurenční doložka je neplatná.

Nemůže být pochybností o tom, že i v případě dohod o konkurenční doložce uzavřených podle ustanovení zák. práce je třeba mít na zřeteli zájem na zachování rovnosti účastníků v jejich právu na svobodnou volbu povolání a právu podnikat garantované d (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.1995, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, roč. 1995, pod č. 73) a z toho vyplývající požadavek na vyváženost vzájemných práv a povinností, které účastníkům z ujednání o konkurenční doložce vyplývají. Ujednání o tzv. konkurenční doložce je proto třeba chápat – jak správně uvádí odvolací soud - jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli, neboť jen tak lze vyjádřit podmínky, za nichž lze sjednání dohody o konkurenční doložce podle ustanovení zák. práce „od zaměstnance spravedlivě požadovat“ (k tomu též srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). K tomuto - nikoliv jednostrannému, nýbrž vzájemně vyváženému - závazku pak může být jako sankce a speciální zajišťovací prostředek dále sjednána smluvní pokuta, která však – jak z ustanovení části druhé věty za středníkem zák. práce vyplývá – musí být přiměřená; s nesplněním požadavku na přiměřenost sjednané sankce (posuzovaného zejména ve vztahu k zachování rovnosti v právu podnikat, z hlediska vlastního smyslu a účelu konkurenční doložky samotné, s přihlédnutím kupř. k délce závazku, poskytované protihodnotě, výši sjednané smluvní pokuty, apod.) zákon spojuje neplatnost celého ujednání o konkurenční doložce. Závazku zaměstnance, aby využíval po skončení pracovního poměru svojí odborné kvalifikace jen v omezeném rozsahu, odpovídá ale jen taková povinnost zaměstnavatele, která přináší hospodářský prospěch zaměstnanci přímo v době trvání jeho závazku, tj. po sjednanou dobu po skončení pracovního poměru. Skutečnost, jak vysokou vyplácel zaměstnavatel mzdu zaměstnanci za trvání pracovního poměru, je tu nerozhodná. Mzda je plněním poskytovaným za vykonanou práci (srov. , o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů) a neslouží k tomu, aby přinášela zaměstnanci hospodářský prospěch po skončení pracovního poměru (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 8. 2004, sp. zn. , ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. , nebo ze dne 11. 10. 2005, sp. zn. ).

V projednávané věci, jak vyplývá z „Přílohy č. 1 k Jmenovacímu dekretu“, z jejího bodu g), se žalovaný zavázal, že po dobu jednoho roku po skončení pracovního poměru u žalobkyně nebude vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti žalobkyně, nebo i jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání žalobkyně, a že, poruší-li tento závazek, sjednává se smluvní pokuta ve výši čtyřnásobku průměrného měsíčního výdělku zjištěného u žalobkyně. Tomuto závazku žalovaného však podle uvedeného ujednání neodpovídal žádný závazek žalobkyně, zejména ne závazek, který by žalobkyně měla plnit ve stejné době, tedy po dobu jednoho roku po skončení pracovního poměru mezi žalobkyní a žalovaným. Odvolací soud z těchto údajů správně dovodil, že – s ohledem na synallagamtický charakter konkurenční doložky – závazku žalovaného neodpovídá závazek žalobkyně a že proto je jejich dohoda uzavřená ve smyslu § 29 odst. 2 zák. práce absolutně neplatná podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce. Z ujednání mezi účastníky, jakož i ze zjištění učiněných v průběhu řízení, totiž vyplývá, že povinnosti žalovaného nevykonávat po skončení pracovního poměru po dobu jednoho roku konkurenční činnost, neodpovídá žádný závazek žalobkyně, který by se vztahoval k tomuto období (po dobu jednoho roku po skončení pracovního poměru), ve kterém je žalovaný omezen ve svém právu na svobodnou volbu povolání a právu podnikat, jež jsou garantována ustanovením článku 26 odst. 1d.

Dovolatelkou za zásadního právního významu označené otázky nemohou přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu vyvolat. Jak totiž správně uvádí ve svém vyjádření žalovaný, první dovolatelkou označená otázka se projednávané věci netýká (soudy posuzovaly otázky konkurenční doložky podle platného v době jejího ujednání), druhá a třetí otázka byla soudy vyřešena v souladu s konstantní judikaturou a čtvrtá otázka je pouze akademická, neboť v projednávané věci nepřicházela v úvahu.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z ustálené judikatury soudů a rozhodoval v souladu s hmotným právem, je nepochybné, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení

Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobkyně – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení věty první a odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč [srov. , , , , , , ve znění , č. a č. ] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. , ve znění , č. , č. a č. ), celkem ve výši 7.575,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka JUDr. O. P. osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení a 3, věty druhé vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. , o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 1.440,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp.zn. , který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení věty první, a uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradila; žalobkyně je povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. července 2006

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu