Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2767/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Rakovníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. ledna 2005, č. j. -109, zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobce je vlastníkem pozemku v kat. území S. n. B. o výměře 46 m2, označeném v geometrickém plánu č. 302-82/2003 z 5. 9. 2003 č. 50/2 – zahrada. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že rozhodnutím bývalého Státního notářství v R. z 26. 9. 1973, sp. zn. , a darovací smlouvou registrovanou 17. 1. 1974 žalobce nabyl do vlastnictví rodinný dům č. p. 58, stavební pozemek parc. č. 70, pozemek parc. č. 49/1 o výměře 1313 m2 a další pozemky v užívání socialistické organizace, vše v kat. území S. n. B. Geometrickým plánem z 3. 8. 1982, č. 3241232-135-82, byly pozemky žalobce nově zaměřeny, a to na pozemek parc. č. 49/1 o výměře 994 m2 – zahrada, pozemek parc. č. 49/3 o výměře 246 m2 – zahrada a pozemek parc. č. 70 o výměře 548 m2 označený jako stavební. Žalovaná je na LV č. 361 pro kat. území S. n. B. vedena jako vlastnice domu č. p. 27, stavební parc. č. 68 a pozemků parc. č. 50 a 51. Geometrickým plánem z 5. 9. 2003, č. 302-82/2003, byl z pozemku parc. č. 50 odměřen pozemek označený jako parc. č. 50/2 o výměře 46 m2 – zahrada. Na žádost žalované bylo 30. 8. 1999 provedeno vytyčení pozemků parcelních čísel 68, 69/1, 69/2, 50, 51, 944, 949 a 945/3, kdy v přírodě byla hranice označena hraničními znaky, ploty a zdmi. Zúčastněné strany, mezi nimi žalobce i žalovaná, k vytyčené a označené hranici nevznesly žádné připomínky. Soud prvního stupně dospěl závěru, že žalobce sporný pozemek nenabyl vydržením, neboť výpověďmi svědků B., K. a B. bylo prokázáno, že od poloviny 80. let mezi účastníky docházelo ke sporům ohledně umístění plotu na hranicích mezi pozemky účastníků a ohledně hranice mezi jejich pozemky. Žalobce v polovině 80. let sporný pozemek oplotil a od této doby byl upozorňován, že jednal neoprávněně. Od tohoto okamžiku žalobce nemohl být v dobré víře, že mu sporný pozemek patří. O nedostatku dobré víry žalobce svědčí i protokol o zaměření hranice z roku 1999, který žalobce bez připomínky podepsal, z něhož vyplývá, že pozemek byl vytyčen podle plotu postaveného ze strany žalované.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 28. června 2005, č. j. -129, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud odkázal na zjištění učiněná soudem prvního stupně, z nichž vyplynulo, že žalobce v roce 1985 provedl oplocení nikoli na základě geometrického zaměření, ale na základě dohody s tehdejším vlastníkem sousední nemovitosti. Od té doby docházelo mezi žalobcem a žalovanou jako tehdejší uživatelkou sousedního pozemku ohledně průběhu hranice mezi pozemky a umístění plotu k neshodám. Pro výhrady k umístění plotu ze strany žalované žalobce nemohl být objektivně v dobré víře, že mu pozemek až k vybudovanému plotu patří. K vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku žalobcem nedošlo.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že plot mezi pozemky účastníků byl v roce 1985 postaven se souhlasem vlastníka sousedního pozemku, a ten s ním souhlasil až do roku 1997, kdy pozemek prodal žalované. Nemohlo tak v polovině 80. let dojít mezi účastníky k jednáním, která by žalobce zbavovala jeho dobré víry. Odvolací soud svým rozhodnutím připustil, že dobrou víru držitele může přerušit i třetí osoba, která ke spornému pozemku nemá vlastnická práva. Žalobce je toho názoru, že zejména postoj vlastníka sousedního pozemku mu dával právo být v dobré víře, že mu sporný pozemek patří. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a proto dovolání není přípustné. Poukázala na to, že žalobce nespecifikuje, v čem spatřuje jeho zásadní právní význam. Pokud by dovolací soud rozhodl, že dovolání přípustné je, pak se ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení a c), odst. 3 . Protože předpoklad stanovený v nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení , odst. 3 , podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání podle je podle výslovného ustanovení přípustné pouze pro řešení právních otázek.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázku vydržení sporného pozemku žalobcem neřeší v rozporu s hmotným právem. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu.

Předpokladem nabytí vlastnického práva vydržením podle § 134 odst. 1 ObčZ je, že oprávněný držitel má věc (vyjma věci uvedené v odst. 2) nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost, přičemž do této doby se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce (§ 134 odst. 3 ObčZ). Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe, a oprávněným držitelem ten, kdo se zřetelem ke všem okolnostem je v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří (§ 129 odst. 1, § 130 odst. 1 věta prvá ObčZ).

K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud ČR zaujal právní názor již v rozsudku z 9. 11. 2000, sp. zn. , publikovaném v Soudních rozhledech č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze 7. 5. 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen „Soubor rozhodnutí“), pod C 1176, svazek 16, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze 7. 5. 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 1176, svazek 16. Přitom není významné, zda se držitel věci dozví skutečnosti vyvracející oprávněnost jeho držby (tj. že není vlastníkem věci) od uživatele věci a nikoli od jejího vlastníka.

S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle v daném případě naplněny.

Dovolací soud proto podle za použití dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady ( , , a ). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle , , , a částku 2 500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z a .

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 12. července 2006

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu