Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 660/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) Š. D., a b) I. D., zastoupených advokátem, proti žalovanému Družstvu vlastníků domu S., zastoupenému advokátem, o určení práva nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2004, č.j. -137, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 9. 2003, č.j. -114, zamítl žalobu na určení, že „žalobci jsou oprávněnými nájemci bytu č. 18 3+1 s příslušenstvím ve 2. patře domu čp. 571“ a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu ke státu.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 8. 2004, č.j. -137, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že se jedná o byt č. 6, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že dne 5. 1. 1994 byla mezi žalovaným (jako pronajímatelem) a žalobci (jako nájemci) uzavřena smlouva o nájmu bytu č. 6 o velikosti 3+1 s příslušenstvím ve 2. patře domu čp. 571, (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) na dobu neurčitou, podepsaná (vedle pronajímatele) prvním žalobcem, že dne 5. 2. 2001 byla mezi účastníky uzavřena dohoda o zániku nájmu bytu (dále „dohoda ze dne 5. 2. 2001“) ke dni 7. 2. 2001, podepsaná předsedou žalovaného družstva a členem jeho představenstva a žalobci, že u podpisu dohody je uvedeno, že její obsah berou na vědomí členové domácnosti žalobců L. a J. D., že žalobci v dohodě uznali, že dluží žalovanému na nájemném a na úhradách za užívání bytu celkem částku 150.212,- Kč, že se v únoru 2001 z bytu odstěhovali, že v den stěhování obdržel svědek O. U. (s nímž žalobce jednal o své bytové situaci) částku 767.000,- Kč určenou pro žalobce, že po jejich odstěhování byt užívají jiné osoby a že se žalobci domáhají požadovaného určení na základě tvrzení, že dohoda ze dne 5. 2. 2001 je absolutně neplatná, neboť ani jeden z nich neumí číst a psát (tato skutečnost byla v řízení prokázána znaleckým posudkem). Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na určovací žalobě, neboť tato má preventivní charakter a není namístě tam, kde již došlo k porušení práva a nápravy se lze domáhat žalobou na plnění. Konstatoval, že v dané věci došlo k tvrzenému porušení práva před téměř čtyřmi lety za plné součinnosti žalobců, kteří se na základě svých jednání a po přijetí peněžního plnění z předmětného bytu odstěhovali, a teprve poté byl byt znovu pronajat. Bydlí-li v bytě od února 2001 třetí osoby, není dán naléhavý právní zájem na určení nájemního práva žalobců, neboť takové určení by tvrzené porušené právo nikterak neochránilo, ani by nenastolilo obnovu právního stavu, neboť by se museli faktické realizace svého práva domáhat další žalobou na plnění. Odvolací soud neshledal opodstatněnou námitku žalobců, že chtějí řešit svůj vztah k družstvu a nikoliv k osobám, jež v bytě bydlí, neboť ani za předpokladu úspěšnosti určovací žaloby vůči družstvu by nemohli svoje nájemní právo k bytu realizovat, když rušitelem tohoto práva není družstvo, ale osoby, jež v bytě bydlí. Právě proto by věc v plném rozsahu řešila žaloba na plnění, směřující k obnovení tvrzeného právního vztahu, a v řízení o ní by soud jako prejudiciální otázku zkoumal, zda jsou žalobci nájemci předmětného bytu. V této souvislosti odvolací soud poukázal na ustálenou judikaturu, podle níž má určovací žaloba preventivní charakter, a jako taková má svoje místo tam, kde lze pomocí ní předejít porušení práva či nejistotě v právním vztahu, když nápravy nelze dosáhnout jinak, popř. tam, kde žaloba na plnění účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící právní rámec jako záruku odvrácení budoucích sporů mezi účastníky. Nelze-li očekávat, že určení, jehož se žalobce domáhá, takovou úlohu splní, naléhavý právní zájem na něm dán není. Tak je tomu v souzené věci, kdy by k nápravě tvrzeného porušení práva směřovala žaloba na plnění. Odvolací soud uzavřel, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný; opravu označení čísla bytu odůvodnil jeho mylným označením v žalobě.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost odůvodnili podle a uplatnili v něm dovolací důvod podle Za otázku zásadního právního významu označili otázku existence naléhavého právního zájmu žalobců na určení, že jsou nájemci předmětného bytu. Vyjadřují nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, na němž jeho rozhodnutí spočívá, a namítají, že judikatura, o niž se opírá, je překonána rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp.zn. , které „rozšiřuje předpoklady přípustnosti určovací žaloby tím, že nenadřazuje vždy žalobu na plnění nad určovací žalobu“. Podle uvedeného judikátu „i v případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, může být naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva“. Dovolatelé mají za to, že pokud by bylo jejich určovací žalobě vyhověno, byla by najisto postavena jejich hmotněprávní pozice nejen vůči žalovanému, ale též vůči novému nájemci, která by již nadále nemohla být právní cestou zpochybněna; není proto správná argumentace odvolacího soudu, podle níž by požadovaným určením nebylo rozhodnuto konečným způsobem. Na podporu svých názorů odkazují dovolatelé dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu „ve věci “ jehož právní závěr o vztahu žaloby na plnění a žaloby na určení je využitelný i v dané věci, tj. závěr, že „právě ta okolnost, že požadovaným určením bude odstraněn stav nejistoty právního postavení žalobců, je rozhodujícím kriteriem přípustnosti určovací žaloby za situace, kdy by v úvahu přicházela rovněž žaloba na plnění“. Namítají dále, že soud prvního stupně prováděl dokazování nad rámec posouzení přípustnosti určovací žaloby a tím ohrozil jejich právní zájmy, a zpochybňují právní názor odvolacího soudu, že by měli podat žalobu na plnění vůči novému nájemci (a že v rámci tohoto sporu by byla vyřešena otázka platnosti dohody o skončení nájmu) námitkou, že žalovaný by nebyl účastníkem takovéhoto řízení. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 24. srpna 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále „“).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ), se nejprve zabýval jeho přípustností.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c)

Ustanovení přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle , z něhož ji dovozují dovolatelé.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že žalobou se nelze zabývat věcně, neboť v daném případě není dán naléhavý právní zájem na určení, že žalobcům svědčí k předmětnému bytu právo (společného) nájmu, přičemž dovolatelé uvedený právní závěr zpochybňují.

Podle žalobu na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, lze uplatnit, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Obecně platí, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je proto právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva žaloba na plnění (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: , komentář, 6. vydání C.H.Beck, 1994, str. 259, rozhodnutí uveřejněné pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Avšak i v případě, že lze žalovat o splnění povinnosti, připouští soudní praxe, že je naléhavý právní zájem na určení ve smyslu dán, jestliže určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997 sp.zn. , a ze dne 27. 3. 1997, sp.zn. , uveřejněné pod č. 20 a 21 v časopise Soudní judikatura č. 3/1997).

Dovodil-li tedy v projednávané věci odvolací soud, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, bylo-li jejich právo již porušeno a mohou-li žalovat na plnění, a že takové určení by tvrzené právo nikterak neochránilo, ani by nenastolilo obnovu právního stavu, odpovídá jeho závěr ustálené judikatuře; dovolání nelze proto pro posouzení této otázky shledat přípustným podle

Námitka dovolatelů, že by vyhověním jejich určovací žalobě byla najisto postavena jejich hmotněprávní pozice i vůči novému nájemci (a že by tedy nebyla nutná další žaloba na plnění) není opodstatněná, neboť požadované určení by v daném případě nic nevypovídalo o právním vztahu žalobců a stávajících nájemců a o tom, jaká práva a povinnosti z tohoto vztahu pro ně plynou, ani by jim (samo o sobě) neumožnilo realizaci jejich tvrzeného práva. Odkaz dovolatelů na rozhodnutí uváděná v dovolání není případný, neboť označená rozhodnutí vycházejí z jiného skutkového (a tím i právního) stavu a řešily případy, v nichž se nepodávala možnost podat žalobu na plnění.

Pokud pak dovolatelé namítají, že soud prvního stupně prováděl dokazovaní nad rámec posouzení přípustnosti určovací žaloby a tím ohrozil jejich zájmy, je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v , a b) a , dovolací soud přihlíží (i z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle nezakládají.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobců podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , , a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalobcům právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. července 2006

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu