Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2397/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 10. 2004, č.j. -82 (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č.j. -48, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2004, č.j. -59, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), zamítl návrh žalobce, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit byt č. 1078/3 v přízemí domu A. v k.ú. L. v P., sestávající z 1+1 s příslušenstvím (dále jen „předmětný byt“) a vyklizený jej předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně žalovaný předmětný byt, nalézající se v domě, jehož vlastníkem je žalobce, užíval nejméně od 1. 9. 1986. Dále měl soud prvního stupně za prokázané, že v pracovní smlouvě ze dne 28. 8. 1986, podle které měl žalovaný začít vykonávat domovnické práce pro žalobce od 1. 9. 1986, bylo uvedeno, že žalovanému byl ke stejnému dni podle ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „obč. zák. před novelou“) přidělen k dočasnému užívání předmětný byt na dobu tří let s tím, že po této době žalovanému jako pracovníkovi vznikne právo osobního užívání podle , o hospodaření s byty (dále jen „“). Současně bylo v rámci citované smlouvy sjednáno, že rozvázáním pracovního poměru právo osobního užívání zaniká. Podle soudu prvního stupně se tak žalovaný stal k 1. 9. 1989 uživatelem předmětného bytu podle , a to na základě splnění uvedené odkládací podmínky. Protože soud prvního stupně shledal rozvazovací podmínku vztahující se k zániku užívacího vztahu ukončením pracovního poměru za neplatnou pro rozpor s , transformoval se dnem 1. 1. 1992 ( ve znění účinném od 1. 1. 1992, dále jen „obč. zák. po novele“) tento právní vztah na běžný nájem, neboť ke dni 1. 1. 1992 již nešlo o byt vázaný na výkon domovnických prací.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2005, č.j. -95, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil, aby do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu vyklidili a vyklizený předali žalobci předmětný byt; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně ke správným skutkovým zjištěním, které však ne vždy správně posoudil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že od 1. 9. 1986 do 31. 8. 1989 byl předmětný byt přenechán žalovanému k dočasnému užívání podle § 397 obč. zák. před novelou v souvislosti s prováděním domovnických prací. Právní názor soudu prvního stupně, že poté žalovanému vzniklo právo osobního užívání služebního bytu na dobu neurčitou, však odvolací soud nepovažoval za správný, neboť ustanovení k tomu vyžadovalo rozhodnutí o přidělení bytu organizací hospodařící s byty (žalobce) a ujednání v pracovní smlouvě o vzniku tohoto práva povahu takového rozhodnutí nemělo. Z těchto důvodů užíval žalovaný předmětný byt již od 1. 9. 1989 bez právního důvodu, a proto okolnosti, že žalovaný přestal pro žalobce v roce 1991 vykonávat domovnické práce a že předmětný byt případně ztratil povahu služebního bytu nebo že byl novelizován , neměly na právní posouzení věci žádný vliv. Podle odvolacího soudu však žalobce v daném případě obcházel ustanovení o právu osobního užívání, když sjednal dobu dočasného užívání na tři roky, neboť v minulosti byla běžná praxe, že si organizace sjednávaly dočasné užívání bytů svými pracovníky na dobu jednoho roku, aby si ověřily jejich skutečný zájem o výkon prací. Proto podle tehdejší judikatury nebylo vyloučeno za takového stavu přiznat uživateli náhradu za byt, obzvláště za situace, kdy žalovaný i po uplynutí tří let pro žalobce pracoval až do konce roku 1991 a dokonce se stal jeho členem. Dále podle odvolacího soudu nelze pominout ani to, že žalovaný nemá vlastní byt a do dané situace se nedostal vlastním přičiněním. Z těchto důvodů by výkon práva žalobce na vyklizení bytu bez zajištění bytové náhrady pro žalované odporoval dobrým mravům.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadá žalobce v jeho měnícím výroku v části, kde váže vyklizení bytu žalovanými na zajištění bytové náhrady, dovoláním, aniž uvádí, z čeho dovozuje jeho přípustnost, a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle (dále jen „“). Dovolatel namítá, že v daném případě neshledává mimořádné důvody pro zajištění bytové náhrady, neboť žalovaný předmětný byt užívá již téměř šestnáct let po zániku práv k bytu. Ani členství žalovaného v družstvu s užíváním předmětného bytu nijak nesouvisí. Současně dovolatel nesouhlasí s tím, že jenom s ohledem na poslání bytového družstva mají osoby užívající jeho byt bez právního titulu více práv než „okupanti“ obecních nebo soukromých domů. Dále za současné situace nemůže jít k tíži žalobce skutečnost, že žalovaní nemají vlastní byt, když jejich schopnost si jej obstarat není snížena. Rovněž není pravda, že se žalovaný ocitl v dané situace bez vlastního přičinění, neboť užívání předmětného bytu bylo od samého počátku vázáno na výkon domovnických prací. Konečně ani právní předchůdce žalobce se nesnažil obejít zákon, ale naopak snížit riziko obcházení zákona uživateli bytů v souvislosti s výkonem domovnických prací. Z těchto důvodů nejsou na straně žalovaného dány žádné mimořádné okolnosti, které by odůvodnily určení bytové náhrady, a dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s čl. II bodem 3 – podle ustanovení ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále též jen „“) a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (, a ).

Dovolání je přípustné podle , neboť směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o bytové náhradě, jenž má povahu rozhodnutí ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vady vyjmenované v ustanovení , odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 , jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), k nimž je dovolací soud podle ustanovení věty druhé povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu. Protože jinak je dovolací soud uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení vázán ( věta první ), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že povinnost žalovaných k vyklizení bytu je na místě podmínit zajištěním náhradního bytu.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Odvolací soud správně poukázal na ustálenou judikaturu z doby účinnosti ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „obč. zák. před novelou“), byť nepřesně označil za její zdroj „R 18/82 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek“, ačkoli se jedná o hodnotící zprávu ze dne 10. 3. 1981, sp. zn. , uveřejněnou v Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, č. 2, ročník 1982, pod poř. č. 18, nyní dostupnou též v elektronickém systému ASPI – Literatura pod Rc 18/82. V citovaném judikátu se uvádí, že zejména bytové organizace přenechávají služební (zejména domovnické) byty pracovníku, který se v pracovní smlouvě zaváže konat pro ni práce, s nimiž je spojeno užívání služebního bytu, nejprve po určenou dobu do dočasného užívání, a přidělují tyto byty podle byt. zák. () až poté, kdy si ověří skutečný zájem pracovníka o výkon těchto prací. Brání se tak snahám o spekulační získání bytu s následujícím rizikem, že pracovníku, který pro ni zakrátko přestane pracovat, vznikne právo na náhradu za byt podle obč. zák. před novelou ve vztahu ke zrušovacímu důvodu obč. zák. před novelou. V konkrétních případech bývá však již smluvena doba dočasného užívání, či doba, po kterou pracovník má služební byt užívat, tak dlouhá, že vzniká pochybnost, zda se v těchto vztazích úzce spojených se vztahy pracovněprávními neobchází ustanovení o právu osobního užívání bytu jako institutu svojí povahou trvalého. Zásadně by taková doba, po kterou je byt užíván právem dočasného užívání nemovitosti podle obč. zák., neměla přesahovat podstatně dobu jednoho roku. Tam, kde je smluveno delší dočasné užívání nebo fakticky je tímto právem byt po delší dobu užíván, nebude vyloučeno přiznat podle shora uvedených zásad náhradu za byt. Nejvyšší soud ČR se k použitelnosti závěrů vyslovených v citované hodnotící zprávě ve vztahu k možnosti podmínit vyklizení bytu zajištěním bytové náhrady nejen na základě výslovné právní úpravy či její analogické aplikace, nýbrž i za použití obč. zák. po novele zakazujícího výkon práva v rozporu s dobrými mravy, přihlásil např. v odůvodnění rozhodnutí uveřejněného pod č. 5/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. S ohledem na požadavek právní jistoty by právní poměry vzniklé hluboko v minulosti měly být zásadně posuzovány podle tehdy platných předpisů, tak jak byly tehdy vykládány, a k tíži žalovaných by neměla jít okolnost, že žalobce podal žalobu na vyklizení mnoho let poté, co žalovaným zanikl právní důvod k užívání předmětného bytu. Jestliže tedy podle tehdejší judikatury měl být domovnický služební byt přenechán do dočasného užívání na dobu nepřesahující podstatně dobu jednoho roku, avšak v daném případě byl přenechán na dobu tří let a fakticky byl užíván po dobu několikanásobně delší, je v souladu s citovanou judikaturou závěr, že povinnost žalovaných byt vyklidit je třeba vázat na zajištění bytové náhrady, přičemž okolnost, že se žalobce (jeho právní předchůdce) vyklizení bytu nedomáhal a užívání bytu žalovanými naopak respektoval, uvedený závěr jen potvrzuje.

K námitkám uplatněným v dovolání je třeba především konstatovat, že dovolatel nepovažuje jednotlivé argumenty za způsobilé odůvodnit závěr o vázanosti vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady; přitom však pomíjí, že odvolací soud správně neposuzoval rozhodné okolnosti pouze jednotlivě, nýbrž v jejich vzájemné souvislosti, a lze mu proto přisvědčit v závěru, že ve svém souhrnu okolnosti daného případu uvedený závěr odůvodňují. S ohledem na výše citovanou judikaturu tedy lze ve prospěch podmíněnosti vyklizení bytu zajištěním bytové náhrady vzít v úvahu též okolnost, že žalovaný vykonával domovnické práce pro právního předchůdce žalobce i po uplynutí sjednané doby dočasného užívání bytu. Je-li účelem existence bytových družstev uspokojování bytových potřeb jejich členů, lze vzít v úvahu i okolnost, že žalovaný je členem žalujícího družstva a nemá jiný byt. V souladu s citovanou judikaturou je i závěr odvolacího soudu, že právní předchůdce žalobce se snažil obejít zákon, pokud vázal dočasné užívání bytu žalovaným na dobu podstatně delší než jeden rok a nepřidělil mu byt dle , čímž jej připravil o možnost získání bytové náhrady přímo na základě zákona pro případ zrušení práva osobního užívání bytu dle obč. zák. před novelou. V tomto smyslu pak lze přijmout i závěr o tom, že se žalovaný do uvedené situace dostal bez vlastního přičinění, a nelze mu (jako právnímu laikovi) klást k tíži okolnost, že uzavřel dohodu o dočasném užívání bytu, z níž vyplývala vázanost užívání bytu na výkon domovnických prací, zvláště když v dohodě bylo obsaženo ujednání (byť posléze soudem posouzené jako neplatné), že při splnění závazku k výkonu domovnických prací se právo dočasného užívání změní po uplynutí sjednané doby tří let na právo osobního užívání (na dobu neurčitou).

Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že se dovolateli nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace úspěšně zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Proto dovolání podle části věty za středníkem zamítl, aniž nařizoval k projednání dovolání jednání ( věta první ).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení větu první, , a a je odůvodněn tím, že dovolatel, jehož dovolání bylo zamítnuto, a neměl tedy v dovolacím řízení úspěch, by měl nahradit náklady dovolacího řízení žalovaným, jimž však podle obsahu spisu v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. července 2006

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu