Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Tdo 754/2006

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. ze dne 19. 9. 2005 byl v trestní věci odsouzeného P. D. za splnění podmínek Úmluvy o předávání odsouzených osob, uveřejněné pod č. 553/1992 Sb., uznán podle § 451 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) na území České republiky rozsudek Okresního soudu v Uppsale, Švédské království, ze dne 1. 6. 2004, sp. zn. B 1318 – 03 ve spojení s rozsudkem Odvolacího soudu Svea Hovrätt, Švédské království, ze dne 10. 9. 2004, sp. zn. , a to pro trestný čin vraždy podle kapitoly 3 § 1 švédského trestního zákona, přičemž podle právního řádu České republiky uvedenému trestnému činu odpovídá trestný čin vraždy dle § 219 odst. 1 trestního zákona. Trest odnětí svobody na doživotí uložený citovaným cizozemským rozhodnutím byl podle zásad českého trestního zákona a trestní sazby v § 219 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) přeměněn (přizpůsoben) na trest odnětí svobody v trvání patnácti let nepodmíněně, přičemž bylo rozhodnuto, že v jeho výkonu bude pokračovat P. D. v České republice.

V předmětné věci podal P. D. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. ze dne 28. 11. 2005 a to tak, že jej podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti usnesení odvolacího soudu podal P. D. jako osoba oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Vadu napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že v něm chybí výrok o typu věznice, ve které by měl, v případě jeho vydání do České republiky, jemu uložený trest odnětí svobody vykonat. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že dle něj soud prvního stupně měl rozhodnout též o typu věznice, ve kterém by měl uložený trest (v případě, že bude vydán do České republiky) vykonat, kdy tento názor opřel o ust. § 122 odst. 1 tr. ř., tak o důvodovou zprávu k novele trestního řádu – tj. zák. Namítl, že dle tr. ř. se „cizozemské rozhodnutí uzná tak, že v něm uložený trest příslušný soud přemění na trest, který by mohl uložit, jestliže by v řízení o spáchaném trestném činu sám rozhodoval“, přičemž soud v tomto případě rozhoduje formou rozsudku. Dle a násl. tr. ř. se stanoví náležitosti (obsah) rozsudku, kdy dle , 4. věta tr. ř. platí, že: „Byl-li uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, musí rozsudek obsahovat výrok o způsobu výkonu tohoto trestu.“, s poukazem na ust. tr. zák, který stanovuje jednotlivé typy věznic. Dle jeho názoru zákon nestanoví žádné výjimky z této podoby rozsudku, proto má za to, na rozdíl od názoru odvolacího soudu, že již v této fázi řízení mělo být o typu věznice, ve které by měl trest odnětí svobody v případě vydání do České republiky vykonat, rozhodnuto. Na podporu svých tvrzení uvedl dále, že byl informován o tom, že obdobnou problematiku řešil po účinnosti novely zák. i Městský soud v Praze, který na rozdíl od Krajského soudu v Praze (v jeho případě), výrok o typu věznice do svého rozsudku zahrnul. Zdá se tak, že dosavadní rozhodovací praxe soudů v této otázce není totožná a i z tohoto důvodu považuje stanovisko dovolacího – Nejvyššího soudu ČR – za nezbytné. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 28. 11. 2005 a rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. ze dne 19. 9. 2005 a Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Písemné vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky k podanému dovolání Nejvyšší soud do dnešního dne neobdržel.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací především přezkoumal, zda jsou v dané věci splněny zákonné podmínky vymezující vůbec přípustnost takto podaného dovolání, a to z hlediska ustanovení § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání přípustné není. To proto, že podle § 265a odst 1 tr. ř. lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) – h) tr. ř. potom taxativně vymezuje, která soudní rozhodnutí se považují pro řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Podle § 265a odst. 1 písm. h) tr. ř. je přípustné dovolání proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému pod písm. a) a b). Prostřednictvím rozhodnutí obsaženého v § 265a odst. 1 písm. h) tr. ř. tedy lze napadnout i meritorní rozhodnutí ve věci samé (rozsudek), jestliže ho učinil již soud prvního stupně a rozhodnutí soudu odvolacího na něm již nic nezměnilo. Takovýmto rozhodnutím je podle § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání. Z hlediska přípustnosti takto podaného dovolání je ovšem zjevné, že citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1 a 2 tr. ř., neboť předmětem rozhodování odvolacího soudu nebyla otázka viny nebo trestu, ale pouze přezkoumání výroku týkajícího se uznání cizozemského rozhodnutí a přeměny trestu. Rozhodnutí o odvolání podaném proti rozsudku, jímž soud podle § 451 a § 452 tr. ř. rozhodl o uznání cizozemského rozhodnutí, resp. o přeměně trestu, tak nelze napadnout dovoláním. Nejde totiž o rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) až h) tr. ř., protože rozsudkem vydaným podle § 451 tr. ř. nebyl dovolatel uznán vinným ani mu nebyl uložen trest (srov. též Rt 21/2005).

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítnout jako dovolání, které není přípustné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. června 2006

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka