Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 1685/2005

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

U S N E S E N Í

I. Řízení o „dovolání“ žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. března 2002, č.j. -44, se zastavuje.

II. Dovolání se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. března 2004, č.j. -72, potvrdil rozsudek ze dne 5. března 2002, č.j. -44, jímž Krajský soud v Ostravě ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 18. října 2001, č.j. 2 Sm 97/2001-19 a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud - cituje ustanovení čl. I. a (dále jen „“) - přitakal soudu prvního stupně v závěru, že směnka ze dne 24. října 1998 na částku 200.000,- Kč (dále jen „sporná směnka“) je platnou směnkou. Výhradu žalované, podle níž jde o neplatnou směnku z důvodu absence podpisu výstavce (žalované), shledal nedůvodnou, když žalovaná na směnečnouu „vepsala své jméno a příjmení, stejně jako adresu bydliště, a to nikoli tiskacím písmem, ale písmem psacím“; takto vepsané jméno a příjmení splňuje - podle odvolacího soudu - náležitosti podpisu výstavce. Neopodstatněnou shledal rovněž výtku žalované, že směnka není dosud splatná, když byla vystavena jako blankosměnka a nebylo do ní doplněno datum splatnosti, zastávaje názor, podle kterého jde o směnku splatnou na viděnou (a nikoli o blankosměnku).

Konečně se odvolací soud ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně co do neusnesení důkazního břemene žalovanou ohledně uplatněné kauzální námitky. Přitom zdůraznil, že sporná směnka má povahu tzv. směnky zajišťovací, přičemž „východiskem pro žalovanou uplatněnou kauzální námitku“ je směnečná smlouva, jejímž obsahem je ujednání, podle něhož jeden z účastníků provede smluvený „směnečněprávní“ úkon (vystaví směnku určitého obsahu) a účel, za kterým se tak činí, tedy ujednání o funkci směnky ve vztahu ke kauzální námitce. I když vznik směnky měl svůj důvod, není žalobce povinen tvrdit a prokazovat, proč byla směnka vystavena, případně jaká ujednání provázejí její vystavení a uvedení do oběhu. Platně vzniklý směnečný závazkový vztah je totiž závazkovým vztahem zcela samostatným, který existuje, mění se a vyvíjí bez vazby na závazkové vztahy, jež stály při jeho vzniku. Směnka v sobě neztělesňuje povinnost zaplatit určitou konkrétní pohledávku, nýbrž do směnky je promítnut abstraktní závazek zaplatit určitou peněžitou částku. Jelikož směnečná nespornost a abstraktnost není absolutní, lze se proti zajišťovací směnce bránit námitkou, jejíž původ leží v obecně právních vztazích, které směnku provázejí. Jde o obranu dlužníka proti povinnosti platit směnku, o jejíž platnosti není jinak pochybností, přičemž důkazní břemeno ohledně existence a obsahu směnečné smlouvy leží výhradně na dlužníkovi. V situaci, kdy žalovaná ke svému tvrzení o nedostatku kauzy směnky „nepředložila ani nenavrhla žádný důkaz“, dospěl odvolací soud k závěru, že se „povinnosti zaplatit směnečnou pohledávku neubránila“.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu a výslovně též proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení (dále jen „“) a co do důvodu na ustanovení , jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Za zásadně právně významnou dovolatelka považuje otázku, zda „je označení jména a příjmení výstavce směnky, pokud bylo vepsáno tiskacím písmem, vždy podpisem výstavce, ačkoli je od jeho podpisu odlišné“.

Dovolatelka polemizuje se závěry soudů nižších stupňů, že jako výstavce směnku podepsala, zdůrazňujíc, že do textu směnky pouze vepsala své jméno, příjmení a bydliště, aniž by ji podepsala. V této souvislosti - podle názoru dovolatelky - není rozhodující, zda jméno a příjmení na směnce je uvedeno psacím nebo tiskacím písmem, nýbrž je podstatné, zda směnka obsahuje podpis, který je projevem skutečné vůle osoby, jež „tento právní úkon činí“. Pakliže „kdokoli na směnku napíše svoje jméno způsobem odlišným od svého podpisu“, není tím ještě projevena vůle směnku podepsat.

Nesprávným dovolatelka shledává rovněž závěr soudů obou stupňů o nedůvodnosti „námitky neexistence zajištěné pohledávky“ a neunesení důkazního břemene žalovanou v tomto směru. Potud dovolatelka akcentuje, že skutečnost, že „žalobce nemohl plnit na smlouvu o zprostředkování“, byla soudům známa, když tento byl „v době údajného plnění“ uznán částečně invalidním pro oční chorobu a v době rozhodování odvolacího soudu již byl plně invalidní.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolatelka výslovně dovoláním napadá i rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání však je ve smyslu ustanovení mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. proto také neupravuje funkční příslušnost soudů pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení přípustné.

Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení , když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo podle ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132 a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. ).

Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle a b) , popř. podle obdobného užití těchto ustanovení ( a ). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem nejde.

Výhrada, podle které měl odvolací soud „prozkoumat“ tvrzení žalované, podle něhož „žalobce nemohl plnit na smlouvu o zprostředkování“ vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, není zpochybněním správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž tvrzením o existenci vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci. Taková vada řízení (i kdyby existovala) však založit přípustnost dovolání podle ustanovení nemůže.

Za zásadně právně významné Nejvyšší soud - na rozdíl od dovolatelky - nepovažuje ani řešení otázky, zda je označení jména a příjmení výstavce směnky, bylo-li vepsáno na směnku tiskacím písmem, vždy podpisem výstavce, ačkoli je od jeho podpisu odlišné. Na řešení této otázky totiž právní posouzení věci odvolacím soudem nespočívá, když odvolací soud za podpis žalované (výstavce směnky) považoval touto vlastnoručně psacím písmem uvedené jméno a příjmení. Navíc pro přijetí závěru, že výstavce směnku podepsal, je nevýznamné, zda tak učinil způsobem, jež odpovídá jeho běžnému podpisu; akceptace názoru opačného (zastávaného dovolatelkou) by totiž znamenala, že pouhá změna rukopisu by měla za následek neplatnost směnky.

Jelikož Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zásadně významným po právní stránce neshledal, není dovolání přípustné ani podle ustanovení ; proto je podle ustanovení a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení větu první, a , když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. června 2006

JUDr. Petr Gemmel, v.r.

předseda senátu