Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2978/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.325,- Kč k rukám její zástupkyně advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil (vyhovující) rozsudek okresního soudu z 26. 1. 2004, č.j. -64, tak, že excindační žalobu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil – poté, co dokazování doplnil výslechy svědků M. Č., zmocněnce soudního exekutora, a V. U., exekutorova zaměstnance, jakož i opakovanými výpověďmi svědků M. V. a A. V. (jež zejména s ohledem na způsob vyjadřování svědků, jejich vztah k účastníkům a povinnému P. H. /manželovi žalobkyně/ a odlišnosti v jednotlivých výpovědích M. V. před oběma soudy hodnotil jako nevěrohodné) – skutkovým závěrem oproti okresnímu soudu opačným, že totiž exekucí postižené motorové vozidlo nekoupila žalobkyně, nýbrž její manžel, tedy povinný, a že tudíž, protože své vlastnictví k předmětné věci neprokázala, je vylučovací žaloba nedůvodná.

V dovolání žalobkyně vyjadřuje přesvědčení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Naplnění dovolacího důvodu podle spatřuje v tom, že odvolací soud „hodnotil důkazy tak, že více či méně popíral důkazy obsažené ve spise“. Odvolací soud při hodnocení výpovědí svědků – podle dovolatelky nesprávně – nepřihlédl k téměř čtyřletému odstupu mezi prokazovanou okolností (koupí automobilu) a svědeckými výslechy, k vysokému věku svědka M. V., jemuž bylo v době výslechu před okresním soudem 73 let, a zejména k tomu, že v období mezi výslechy před okresním a krajským soudem byli svědci na základě trestního oznámení žalované pro křivou svědeckou výpověď (byť posléze odloženého) opakovaně vyslýcháni, takže se podle ní nelze divit, že jejich opětovný výslech mohl vyznít odvolacímu soudu nevěrohodně. Kromě toho byli svědci podle vědomostí žalobkyně „vystaveni ze strany vykonavatelů exekutora pohrůžce o vážných následcích jejich výpovědí“. Dále pak dovolatelka nesouhlasí s hodnocením svědků M. Č. a V. U., považuje-li je odvolací soud za „nezávislé a věrohodné“, jelikož ti – jakožto „vykonavatelé exekutora najatého žalovanou“ – automobil osobně zabavili.

Dovolání (přípustné podle ustanovení ) není důvodné.

Podle je-li dovolání přípustné podle a b), popř. podle obdobného užití těchto ustanovení ( a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolací argumentace – a žalobkyně to ostatně namítá výslovně, uvádí-li v posledním odstavci první strany dovolání (č.l. 139), že odvolací soud „hodnotil důkazy tak, že více či méně popíral důkazy obsažené ve spise“ – je kritikou samotného hodnocení důkazů. To však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, a tedy ani důvodem podle Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat (viz ) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Tak je tomu např. v případech, kdy v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti je logický rozpor, nebo např. jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení až 135 ; nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení – a to dovolatelka vskutku nečiní – pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi či účastníku, nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý nebo že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné.

Z uvedeného plyne, že žalobkyně sice v dovolání vyjádřila nesouhlas se správností skutkových zjištění odvolacího soudu, a že tak učinila majíc za to, že jde o případ podřaditelný pod ustanovení , že však ve skutečnosti kritizovala samotné hodnocení důkazů, jež ovšem – jak výše uvedeno – s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení , dovoláním – vůbec – úspěšně napadnout nelze.

Pokud jde o dovolací důvod podle , tedy nesprávnost právního posouzení věci, ten zůstal pouze ohlášen, jelikož v dovolání mu žalobkyně žádný obsah nepřiřadila (odvolacímu soudu nevytýkala žádné konkrétní pochybení v interpretaci ani aplikaci práva).

Pokud pak jde o ostatní námitky (že případné rozhodnutí soudu o vyloučení věci z výkonu „by mělo zcela jistě za následek, že by se žalobkyně domáhala náhrady škody po žalované, a ta by nejspíše uplatnila škodu i vůči exekutorovi…“ /viz podstatná část třetího odstavce druhé strany dovolání na č.l. 139 versa/), ani jedna z nich není podřaditelná pod kterýkoli z dovolacích důvodů, taxativně vymezených ustanovením Totéž platí o projevu přesvědčení žalobkyně, že „nad vší pochybnost prokázala vlastnické právo…“ /viz následující odstavec dovolání/).

S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se žalobkyni prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy, aniž nařídil jednání ( věta první ), dovolání jako nedůvodné podle věty před středníkem zamítl.

Protože dovolání bylo zamítnuto, vzniklo žalované podle ustanovení , a věty první právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 4.500,- Kč představující sazbu odměny za zastoupení advokátem (, , , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), snížené o 50% podle vyhlášky, tedy na částku 2.250,- Kč, a v částce 75,- Kč paušální náhrady podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. června 2006

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.

předseda senátu