Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1779/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce D. p. m. D. a.s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. T., o 448.217,- Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2003, č.j. -69, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2005, č.j. -32, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16.1.2003, č.j. -69, k odvolání žalovaného, zčásti potvrdil (ve výroku I.) a zčásti zrušil a vrátil soudu prvního stupně (ve výrocích II. a IV.) rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16.4.1998, č.j. -36, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci „na dlužném nájemném částku 108.240,- Kč s poplatkem z prodlení od splatnosti faktur do 18.11.1991 v částce 3.080,- Kč a od 15.1.1994 do zaplacení v sazbě 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení“ (výrok I.); kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci „z důvodu vydání bezdůvodného obohacení částku 270.387,- Kč!“ (výrok II.); kterým byla zamítnuta žaloba „do částky 66.510,- Kč“ (výrok III.); kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci „na úhradu nákladů řízení částku 15.744,- Kč“ (výrok IV.) a kterým byla žalobci uložena povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku 2.776,- Kč (výrok V.).

Proti tomuto rozsudku podal žalobce žalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení Důvod zmatečnosti spatřoval v tom, že Vrchní soud v Praze měl odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16.4.1998, č.j. -36, odmítnout jako opožděné, a protože tak neučinil a meritorně o odvolaní rozhodl, „jednal o věci, přestože v této věci bylo dříve pravomocně rozhodnuto“.

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26.8.2004, č.j. -21, žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že „v daném případě se nejedná o vadu řízení vyjmenovanou v ust. písm b) “; že „případná právní moc rozhodnutí soudu prvního stupně netvoří překážku věci rozsouzené pro odvolací řízení, neboť odvolací řízení není novým řízením v téže věci, nýbrž je pokračováním řízení, které bylo zahájeno před soudem prvního stupně“; že „pokud by odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně na základě opožděně podaného odvolání … jednalo by se o jinou vadu řízení“.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. února 2005, č.j. -32, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26.8.2004, č.j. -21, potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně a uvedl, že „závěry odvolacího soudu vztahující se k věci samé není oprávněn soud v řízení o žalobě pro zmatečnost posuzovat“; že „závěr o včasnosti odvolání byl správný a vycházel z provedených důkazů“; že „pokud žalobce v řízení před soudem prvního stupně tvrdil rozdílnost poučení o možnosti podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu po vyhlášení rozhodnutí a v jeho písemném vyhotovení, lze k tomu dodat, že i kdyby tomu tak bylo, jednak by mohl žalobce podat dovolání sám, jednak šlo o rozhodnutí vydané před novelou , kdy nebylo součástí rozhodnutí i poučení o dovolání“.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že „zmatky do odvolacího řízení vedeného pod sp.zn. byly vneseny postupem Vrchního soudu v Praze, který jako soud odvolací rozhodl o odvolání žalovaného jako o včasně podaném, když dospěl k závěru, že v doručení nastala závada“; že „Vrchní soud v Praze jednal v příkrém rozporu s tehdejším zněním “; že „nesouhlasí se stanoviskem odvolacího soudu, že není oprávněn posuzovat závěry odvolacího soudu vztahující se k věci samé“. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení , a v a 3

Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost [ , a ], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [ , a ], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení , a a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [ , a ].

Žalobce dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Podle ustanovení , a dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , a

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení , a zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst.1 písm.b), a ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení 238 odst.1 písm.a), a ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst.1 písm.b), a není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst.1 písm.b), a , dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Podle ustanovení žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout také pravomocný rozsudek soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu nebo pravomocné usnesení těchto soudů, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, anebo pravomocný platební rozkaz (směnečný a šekový platební rozkaz), jestliže v téže věci bylo dříve pravomocně rozhodnuto.

Napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce - s ohledem na to, že otázka významu okolnosti, zda případně odvolací soud rozhodl meritorně o odvolání, ač je měl správně podle ustanovení odmítnout, jako důvodu zmatečnosti, byla posouzena v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. například rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 14.7.1993, sp.zn. , uveřejněné v časopise Právní rozhledy, ročník 1993, sešit č. 6, str. 211; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.1997, sp.zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.1999, sp.zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46, ročník 2000) - zásadní význam.

Z uvedeného vyplývá, že proti napadenému usnesení odvolacího není dovolání přípustné ani podle ustanovení , a Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a věty první , neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. června 2006

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu