Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1850/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 19.8.2003 žalovaný sdělil žalobci, že s ním „ukončuje pracovní poměr dle § 53 odst. b“. Důvody k tomuto opatření spatřoval v tom, že:

1. Žalobce přesto, že byl „cca před dvěma měsíci důrazně ústní formou upozorněn“ žalovaným na skutečnost, že tím, že „bezdůvodně otevírá dopředu (v počtu cca 20 kusů)“ jednoporcové konzervy s tuňákem (a „následně připravuje k servisu salát pražského Labužníka s masem tuňáka, jehož maso je okysličené a vyznačuje se našedlou barvou“), „porušuje hygienické předpisy“, „neuposlechl tohoto upozornění a dne 25.7.2003 ještě připravil salát pražského Labužníka o hmotnosti masa čistého tuňáka 42 g“, přičemž „v lednici na svém pracovišti studená kuchyně opět skladoval cca 20 jednoporcových otevřených konzerv tuňáka, na jehož štítku je deklarováno 52 g masa“.

2. Žalobce „přijal od číšníka pana J. V. zpět do kuchyně porci salátu pražského Labužníka k reklamaci a ještě cca po 20 minutách neměl storno blok“.

3. „Následnou kontrolou žalobcem otevřených konzerv a pro expedici připravených jednoporcových konzerv tuňáka v počtu cca 20 kusů bylo zjištěno, že konzervy v počtu 3 kusů, které byly pro převážení žalobcem náhodně vybrány“, obsahují 40 g, 48 g a 44 g tuňáka. „Maso v žalobcem otevřených vzorcích po vyjmutí nedrželo kulatý tvar konzervy a po vyjmutí se částečně tvar rozpadl. U originálu otevřených konzerv maso zůstalo po vyjmutí pevné a drželo tvar. Z protokolu č. 1/2003 je zřejmé, že nejméně dva vzorky nebyly originály a žalobce měl v úmyslu poškodit zákazníka a tím také dobré jméno restaurace“.

4. Žalobce „dne 5.8.2003 skladoval konzervy mimo lednici v prostoru studené kuchyně a své počínání vysvětloval potřebou, aby olej neztuhl, což žalovaný považuje přinejmenším za neodborné“.

Tímto počínáním žalobce „dlouhodobě a zvlášť závažným způsobem poškozoval žalovaného, čímž došlo ke ztrátě důvěry mezi žalovaným a žalobcem“, přičemž vyjádření žalobce ze dne 11.8.2003 žalovaný „považuje za účelové, nevěcné a nedostatečné“.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že skončení pracovního poměru tímto způsobem je výjimečným opatřením a „krajním řešením konfliktu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem“. Podle názoru žalobce (který u žalovaného pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 11.7.1995 jako kuchař s místem výkonu práce S. restaurace) lze k důvodům vytčeným v dopise ze dne 19.8.2003 „pouze uvést, že jsou zcela banální, účelové a šikanózní“. Navíc z textu dopisu „není zřejmé, čím žalobce hrubě porušil pracovní kázeň, body 2 a 3 nejsou časově určeny a není zřejmé, kdy k hrubému porušení pracovní kázně došlo, a z tohoto důvodu jsou tyto důvody nepřezkoumatelné“.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18.8.2004 č.j. -44 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 6.300,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. Z. Ve věci samé dospěl k závěru, že v jednání žalobce popsaném v bodě 1 dopisu ze dne 19.8.2003 spočívajícím v otvírání konzerv tuňáka předem, které žalobce zdůvodňoval snahou o to, aby host dlouho nečekal, je třeba spatřovat „porušení zakazující skladování masových konzerv po jejich otevření“, a tudíž i „porušení ustanovení zák. práce, dle kterého mezi základní povinnosti zaměstnance patří dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané“. Ohledně jednání žalobce vymezeného v bodě 2 „je však z provedených důkazů zřejmé“, že vytýkanou časovou prodlevu mezi vystavením bonu a stornobonu při reklamaci salátu Labužník „nelze přičíst k tíži pouze žalobci, neboť dodržení lhůty 10 minut stanovené žalovaným vyžaduje spolupráci též číšníka“. Pokud jde o skutek vytčený v bodě 3, má podle názoru soudu prvního stupně „do jisté míry svou logiku“ vysvětlení žalobce, že nižší gramáž tuňáka ve vybraných třech konzervách mohla být při slévání způsobena vylitím části masa spolu s olejem, avšak „nicméně nelze mu uvěřit v tom směru, že by spolu s olejem vytekla téměř 1/5 obsahu masa plechovky“. Přesto však pouze nižší gramáž masa tuňáka ve třech plechovkám neumožňuje dovodit žalovaným tvrzený úmysl žalobce poškodit zákazníka a dobré jméno restaurace, jestliže „žalovaný, jak sám uvedl, nikdy žalobce nepřistihl přitom, že by obsah masa z plechovky odebíral právě on“. Ani v jednání vytčeném žalobci žalovaným pod bodem 4 soud prvního stupně neshledal porušení pracovní kázně, neboť ze žádného právního předpisu „neplyne povinnost skladování uzavřených konzerv v prostorech o určité teplotě“. Za tohoto stavu lze tedy podle jeho názoru „uzavřít“, že jednáním uvedeným v dopise ze dne 19.8.2003 pod bodem 1 žalobce sice „nepochybně porušil pracovní kázeň“, avšak s přihlédnutím k osobě žalobce, k míře jeho zavinění, k době jeho zaměstnání u žalovaného a k tomu, že mu nikdy předtím nebylo vytýkáno závažnější porušení pracovní kázně a že nebylo prokázáno, že by svým jednáním způsobil žalovanému škodu, „nedosahuje toto jednání intenzity, kterou požaduje ust. zák. práce, tedy porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“, a „nebyla ani naplněna podmínka spočívající v tom, že by na žalovaném nebylo možno spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnával“; proto je okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci dopisem žalovaného ze dne 19.8.2003 neplatné.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.2.2005 č.j. -73 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.150,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. Z. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že „žalobce tím, že dopředu otvíral konzervy tuňáka, aniž by je bezprostředně po jejich otevření spotřeboval, skutečně porušil hygienické předpisy, konkrétně přílohu č. 3 k vyhl. č. “, a že „neobstojí argument, že tento postup byl u žalovaného běžný, obzvlášť v letních měsících, kdy byl o saláty větší zájem, neboť povinností žalobce jako profesionálního kuchaře bylo dodržovat hygienické předpisy“. Stejně tak ohledně dalšího skutku vytčeného žalobci v dopise žalovaného ze dne 19.8.2003 pod bodem 2 přisvědčil odvolací soud závěru soudu prvního stupně, že vytýkaná časová prodleva mezi vystavením bonu a storno bloku „představuje pouze drobné pochybení žalobce, které nelze navíc přičítat toliko k jeho tíži“, neboť podle interního předpisu žalovaného je sice povinností tento storno blok vystavit do deseti minut, jeho vystavení však vyžaduje součinnost více osob. Rovněž pokud jde o skutek uvedený pod bodem 3 odvolací soud „shodně se soudem prvního stupně konstatuje“, že rozdílná gramáž tuňáka mohla být způsobena nepřesností při vážení a „částečně lze též přisvědčit obraně žalobce, že při slévání mohlo dojít k vylití části masa spolu s olejem“. Ani podle názoru odvolacího soudu nelze pouze z nižší gramáže masa tuňáka ve třech plechovkách dovodit úmysl žalobce poškodit zákazníky a dobré jméno restaurace, když „ostatně žalovaný sám uvedl, že žalobce při odebírání masa z konzerv nikdy nepřistihl“, a „nelze vyloučit ani variantu, že obsah masa byl nižší než deklarovaný na konzervě ještě před jejím otevřením“. Pouze ohledně jednání vytčeného žalobci pod bodem 4, které spočívalo ve skladování konzerv mimo lednici, oproti soudu prvního stupně dovodil, že tímto jednáním žalobce porušil ustanovení , podle kterého lze studené pokrmy vyrábět jen z potravin vychlazených na teplotu nejvýše + 5 stupňů Celsia, „takže pokud žalobce skladoval, byť neotevřené konzervy, při vyšší teplotě a následně z nich připravoval pokrm, výchozí teplota obsahu konzervy musela být nepochybně vyšší“. Podle názoru odvolacího soudu „lze tedy uzavřít, že žalobce porušil hygienické předpisy svým jednáním uvedeným pod bodem 1, kdy dopředu otvíral konzervy, a dále jednáním uvedeným pod bodem 4, kdy skladoval neotevřené konzervy mimo lednici“, čímž „porušil pracovní kázeň tak, jak vyplývá z zák. práce“, neboť povinností zaměstnance je dodržovat všechny právní předpisy, které se vztahují k jím vykonávané práci. Při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně vzal odvolací soud v úvahu skutečnost, že v případě žalobce se jedná o profesionálního kuchaře, který „v oboru pracuje takřka 19 let“ a „jako profesionál nepochybně musel všechny dotčené hygienické předpisy znát“; na druhé straně je však podle jeho názoru třeba přihlédnout k tomu, že v případě žalobce se jedná o „zkušeného zaměstnance, který s porušováním pracovní kázně neměl nikdy žádné problémy“, že „nebylo prokázáno, že by žalovaný (jak uvádí v bodu 1 okamžitého zrušení pracovního poměru) žalobce důrazně ústně upozornil na to, že otevírání jednoporcových konzerv tuňáka představuje porušení hygienických předpisů“, a konečně, že „se nestalo to, že by zákazníci reklamovali hygienicky závadné pokrmy nebo že by při kontrole orgán ochrany veřejného zdraví žalovanému uložil sankci“. Se zřetelem k uvedeným okolnostem dospěl odvolací soud k závěru, že porušení hygienických předpisů žalobcem „lze kvalifikovat jako závažné porušení pracovní kázně [které je důvodem pro dání výpovědi podle ustanovení zák. práce], nikoliv ovšem porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, které by mohlo být důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru podle zák. práce“, a že proto je zrušovací projev vůle žalovaného ze dne 19.8.2003 „pro rozpor se zákonem podle zák. práce neplatný“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení V prvé řadě zdůraznil, že jako provozovatel luxusní restaurace v centru P. si „důvodně zakládá na vysoké kvalitě poskytovaných služeb“ a „je velmi zodpovědný, pokud jde o dodržování hygienických a dalších závazných předpisů pro přípravu pokrmů v jeho provozovně“, a na své zaměstnance, které pravidelně seznamuje s aktuálními právními předpisy upravujícími danou problematiku, „má v tomto ohledu nejvyšší nároky“. Skladování obsahu masových konzerv v plechu po jejich otevření, jak to činil žalobce, „je v oblasti gastronomie považováno za závažné porušení hygienických předpisů, které může vést i k velmi vážnému poškození zdraví spotřebitelů“, čemuž odpovídá i výše případné sankce, kterou mohou orgány ochrany zdraví za toto porušení uložit. Podle názoru dovolatele je v daném případě „mimo jakoukoli pochybnost zřejmé, že žalobce jako dlouholetý profesionál v oboru gastronomie úmyslně porušoval hygienické předpisy“, a to „za zcela zjevným účelem připravit ke svému obohacení, ke škodě spotřebiteli a ke škodě žalovaného jako provozovatele restaurace více porcí, které budou prodány mimo pokladnu“. Uvedeného jednání se žalobce dopouštěl „i přes výslovné ustanovení pracovní smlouvy“ o tom, že nedodržování hygienických předpisů se považuje za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, které je důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, a „přes opakované upozorňování na porušování hygienických předpisů a gramáže masa, tedy s plným vědomím následků, které mohou nastat“. Žalovaný má zato, že, kdyby nebylo možné takové jednání zaměstnance postihnout okamžitým zrušením pracovního poměru, „byl by zaměstnavatel prakticky zbaven možnosti účinně předcházet jednání zaměstnance, které ohrožuje zdraví veřejnosti nebo působí škodu“. Proto podle jeho názoru „záměrné opakované porušování hygienických předpisů žalobcem dosahující takové intenzity, že docházelo k ohrožení zdraví veřejnosti, vedené navíc zřetelnou snahou o obohacení se na úkor třetích osob, mělo být soudy posouzeno jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( , věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení Přípustnost dovolání podle ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V posuzované věci řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - právní otázku výkladu ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Výklad otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu posuzování míry této intenzity se v rozhodovací praxi soudů již v minulosti ustálil. Soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996). Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně přitom není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000 sp. zn. uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).

V posuzovaném případě soudy obou stupňů z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházely. Jestliže – jak vyplývá z výše uvedeného – vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze, jak to činí dovolatel, určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má k těmto okolnostem přihlížet. Dovodil-li odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – že za situace, kdy se v případě žalobce jednalo „o zkušeného zaměstnance, který s porušováním pracovní kázně neměl nikdy žádné problémy“, ani „sám žalovaný v tomto směru žalobci ničeho nevytýkal“ a kdy „nebylo prokázáno, že by žalovaný (jak uvádí v bodu 1 okamžitého zrušení pracovního poměru) žalobce důrazně ústně upozornil na to, že otevírání jednoporcových konzerv tuňáka představuje porušení hygienických předpisů“, ani „se nestalo to, že by zákazníci reklamovali hygienicky závadné pokrmy nebo že by při kontrole orgán ochrany veřejného zdraví žalovanému uložil sankci“, nelze porušení hygienických předpisů žalobcem „kvalifikovat jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, které by mohlo být důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru podle § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení

Z vyjádření dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu „napadá v plném rozsahu“, vyplývá, že žalovaný podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Z ustanovení vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení § až 239 ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).

Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného napadající rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“ - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , věty první, a , neboť žalovaný, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 20. června 2006

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý,

předseda senátu