Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 344/2005

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY -84

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně U. s. – D. u., proti žalované Č. – M. f., o zaplacení částky 4,257.934,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2004, č. j. -69, takto:

I. Dovolání žalované, pokud směřuje proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2004, č. j. -69, v části, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. března 2004, č. j. -39, ve znění opravného usnesení ze dne 26. dubna 2004, č. j. -53, tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 4,097.660,- Kč, se zamítá.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2004, č. j. -69, se ve výroku I. v části, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. března 2004, č. j. -39, ve znění opravného usnesení ze dne 26. dubna 2004, č. j. -53, tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 160.274,- Kč, 5,5% úrok z prodlení ročně z částky 2,007.934,- Kč od 1. 7. 2002 do zaplacení a 3,5% úrok z prodlení ročně z částky 2,250.000,- Kč od 2. 12. 2002 do zaplacení, a ve výroku II. o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. března 2004, č. j. -39, ve znění opravného usnesení ze dne 26. dubna 2004, č. j. -53, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 4,257.934,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení ročně z částky 2,007.934,- Kč za dobu od 1. 7. 2002 do zaplacení a s 3,5% úrokem z prodlení ročně z částky 2,250.000,- Kč za dobu od 2. 12. 2002 do zaplacení, zastavil řízení o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 81.792,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 1. 7. 2002 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Žalovaná částka představovala příspěvek na mandát podle , o sdružování v politických stranách a v politických hnutích (dále jen „“), na který uplatnila žalobkyně jako právní nástupkyně zaniklé politické strany D. u. nárok v souvislosti se zvolením 17 členů zastupitelstva kraje a 1 člena zastupitelstva hl. m. Prahy za tuto politickou stranu, a to za období od 14. 1. do 31. 12. 2002. Mezi účastnicemi nebylo sporu o tom, že pokud by D. tento nárok za žalované období měla, činila by výše příspěvku za rok 2002 celkem 4,257.934,- Kč. Žalovaná však tento nárok uznala jen ve výši 160.274,- Kč za období od 1. 1. 2002 do zániku D., k němuž došlo 13. 1. 2002, a tuto částku též žalobkyni vyplatila. Soud prvního stupně konstatoval, že sice podle zákona přešel na žalobkyni všechen majetek a závazky zrušené D., ale z zákona lze dovodit, že D. nárok na příspěvek na mandát za dobu od 14. 1. 2002 nevznikl a nemohl tak na žalobkyni přejít. Proto není žaloba důvodná.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. října 2004, č. j. -69, změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobě o zaplacení částky 4,257.934,- Kč se shora specifikovaným úrokem z prodlení vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze stejného skutkového stavu jako soud prvního stupně, ovšem se způsobem, jakým tento soud vyložil § 13 odst. 4 a § 20 odst. 8 zákona, se neztotožnil. Jestliže se vznik nároku na příspěvek na mandát podle § 20 odst. 5 zákona váže k okamžiku volby, přechází i tento nárok podle § 13 odst. 4 zákona, neboť z § 20 odst. 8 zákona neplyne, že by právě jeho přechod na univerzálního právního nástupce byl vyloučen. Proto odvolací soud shledal žalobu zcela důvodnou.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, v němž namítla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Poukázala především na to, že odvolací soud nezohlednil mezi účastnicemi nespornou skutečnost, že žalobkyni již byla vyplacena částka 160.274,- Kč, a uložil žalované povinnost zaplatit příspěvek v plné výši. Pokud jde o právní posouzení věci, ztotožnila se žalovaná zcela s argumentací soudu prvního stupně a odkázala na vyjádřeníu státu a práva Akademie věd ČR, které si nechala vypracovat před zahájením řízení a jehož obsah koresponduje s jejím právním názorem na věc. Žalovaná vyslovila přesvědčení, že zákona je k ustanovením speciálním, ze kterého plyne, že zánikem politické strany zaniká i její nárok na příspěvek; v opačném případě by to musel výslovně stanovit. Žalobkyně má tedy nárok pouze na výplatu poměrné části příspěvku, na který vznikl nárok za dobu existence DEU. Žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle a že jsou splněny i podmínky uvedené v a 4 a , přezkoumal napadený rozsudek podle . Žalovaná netvrdí, že se v řízení vyskytly vady uvedené v , a b) a , k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Její námitka, že řízení je postiženo tzv. „jinou“ vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak není blíže specifikována a dovolací soud žádnou takovou vadu neshledal. Proto se zabýval jen těmi dovolacími důvody, které žalovaná obsahově vymezila, a dospěl k závěru, že její dovolání je opodstatněné jen částečně.

Podle lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod míří na pochybení spočívající ve vadnosti skutkového zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů ustanovení , protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Žalované je nutno přisvědčit, že z hlediska skutkových zjištění odvolací soud pominul mezi účastnicemi nesporný fakt, že žalobkyni byla vyplacena částka 160.274,- Kč, odpovídající výši příspěvku na mandát, který i podle názoru žalované náležel D. za období od 1. do 13. 1. 2002. Jestliže strany učinily nesporným, že výše příspěvku by za celý rok 2002 činila 4,257.934,- Kč, měla být vyplacená částka v případě, že odvolací soud zaujal názor o důvodnosti žaloby, od nesporné výše příspěvku odečtena. Ohledně měnícího výroku napadeného rozsudku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 160.274,- Kč, je tudíž naplněn dovolací důvod podle .

Podle lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle žalované je tento dovolací důvod naplněn tím, že odvolací soud vyšel z nesprávného výkladu § 13 odst. 4 a § 20 odst. 8 zákona. Její výhrady v tomto směru však dovolací soud nesdílí. Odvolací soud se správně zaměřil na otázku, zda v okamžiku zániku DEU příslušel této politické straně nárok na příspěvek na mandát za celé období, za které je žaloba podána, neboť jen v případě existence tohoto nároku by bylo možno uvažovat o jeho přechodu na právního nástupce podle zákona. Podle zákona nárok na příspěvek na mandát vzniká, jestliže byl zvolen alespoň jeden poslanec nebo senátor na kandidátníě strany a hnutí nebo byl zvolen za stranu a hnutí na kandidátníě koalice ve volbách do Poslanecké sněmovny a do Senátu. S odvolacím soudem je proto nutno souhlasit, když dovozuje, že vznik nároku na příspěvek na mandát souvisí s okamžikem volby. Členové zastupitelstev, s jejichž mandátem žalobkyně spojuje uplatněný nárok, byli, a o tom není sporu, zvoleni na kandidátníě D. v době její existence, a tak je správný závěr, že v době zániku této strany již nárok existoval. Rovněž otázku, zda je tento nárok dán po celé volební období bez ohledu na existenci strany, vyřešil odvolací soud bezchybně. Ze žádného ustanovení zákona totiž neplyne, že by v případě zániku politické strany, s nímž je spojeno právní nástupnictví podle zákona, zanikal i její nárok na příspěvek na mandát. Názor žalované, že zánik tohoto nároku lze dovodit z zákona, dovolací soud nepokládá za správný. Prvá věta zmíněného ustanovení totiž řeší pouze situaci, kdy v průběhu volebního období zvolená osoba změní svoji politickou příslušnost, ale její mandát zůstává zachován, a pro tento případ stanoví, že příspěvek bude i nadále vyplácen té straně nebo hnutí, na jejichž kandidátníě byla tato osoba v okamžiku volby. K závěru, že nárok, který vznikl okamžikem volby a existuje, zaniká současně se zánikem strany či hnutí a že se tak neuplatní obecné ustanovení zákona o přechodu majetku a závazků (pod něž lze existující, ale dosud nesplatnou pohledávku zařadit) na právního nástupce, však není možno výkladem zákona dospět. Poslední věta zákona pak na tento případ nedopadá, jelikož nedošlo k uprázdnění mandátu bez náhradníka. Jakkoli tedy nepostrádá logiku argument uvedený v žalovanou předloženém stanoviskuu státu a práva AV ČR, totiž že příspěvek politické straně z veřejných prostředků je výrazem skutečnosti, že je přáním voličů, aby se tato strana zúčastnila veřejného života, a proto by nemělo být možné jej v případě ukončení činnosti strany „převést“ na jiný subjekt, není podložen zněním zákona a nelze se s ním tudíž ztotožnit. Další v uvedeném stanovisku nastíněnou otázkou, t. j. zda nárok na příspěvek na mandát člena zastupitelstva závisí na tom, zda má příslušná strana současně alespoň jednoho poslance nebo senátora, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť ji odvolací soud neřešil a žalovaná ji ani nezmiňuje ve svém dovolání. Lze tedy uzavřít, že pokud odvolací soud dovodil, že na žalobkyni jako na právního nástupce D. přešel její nárok na příspěvek na mandát za celý rok 2002, jde o správný výklad správně použitých ustanovení , a zákona a dovolací důvod podle naplněn není.

Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že žalované se podařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku pouze pokud jde o tu část měnícího výroku, kterou jí bylo uloženo zaplatit žalobkyni 160.274,- Kč. Proto Nejvyšší soud ČR podle části věty za středníkem tuto část výroku spolu se závislým výrokem o nákladech řízení zrušil. Jelikož bude nezbytné postavit najisto, kdy byla částka 160.274,- Kč žalobkyni zaplacena (tedy připsána na účet), byl měnící výrok podle citovaných ustanovení zrušen i v části, jíž byla žalované uložena povinnost k zaplacení příslušenství z celé žalované částky. Současně byla věc podle věty prvé v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Pokud dovolání směřovalo proti zbývající části měnícího výroku ve věci samé, bylo podle části věty před středníkem zamítnuto.

V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku ( věta prvá ve spojení s ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu