Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 901/2005

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobců a) Ing. P. H., b) V. D.-H., proti žalovaným 1) M. F., a 2) H. R., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných S. b. d. Z. M. o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.února 2005, č. j. -203, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali po žalovaných vydání bezdůvodného obohacení, které získali neoprávněným užíváním části jejich obytného domu č. p. 1106 v P. 2. Každý ze žalovaných jako člen S. b. d. Z. M. v P. 10 (dále jen „vedlejší účastník“) užívá na základě nájemní smlouvy ve sporném domě bytovou jednotku, ke které je v katastru nemovitostí zapsáno věcné břemeno užívání ve prospěch vedlejšího účastníka. Po vydání kolaudačního rozhodnutí odborem výstavby ONV v P. 2, č. j. 1888/78-Jíl/NL-d-1106-12, ze dne 18. 1. 1978 žalovaní obsadili půdní prostor nad jimi užívanými byty, který se nachází těsně pod střechou domu a vytvořili si z něj obyvatelný prostor, jenž u prvního žalovaného představuje plochu o výměře 64,3 m2, a u druhé žalované plochu o výměře 35,3 m2. Protože na nezkolaudované prostory se již věcné břemeno nevztahuje, každý z žalovaných se bezdůvodně na úkor žalobců obohacuje; výši bezdůvodného obohacení žalobci odvozují z právní úpravy výpočtu nájemného.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 9. září 2004, č. j. -184, tak, že žaloba je co do základu nároku „po právu“ s tím, že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vzal za prokázané, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu, na kterém vázne věcné břemeno zřízené podle ve prospěch vedlejšího účastníka, a v němž se ve 4. patře nacházejí dvě bytové jednotky. Členy družstva a nájemci těchto bytových jednotek jsou žalovaní. Půdní prostory nacházející se nad oběma byty byly upraveny bez stavebního povolení a nebyly zkolaudovány. Na kartě domu není žádný záznam o zřízení těchto půdních vestaveb. Z kolaudačního plánu půdorysu 4. patra – vestavby z dubna 1977 vyplývá, že půdorysy obou bytů odpovídají kolaudačnímu rozhodnutí, přičemž vnitřní schodiště, která v případě obou bytů nyní spojují byty s půdními prostory, v něm vyznačena nejsou; pasporty obou bytů z roku 1997 již odpovídají současnému skutečnému stavu. Z tohoto skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že věcné břemeno svědčí vedlejšímu účastníkovi jen v tom rozsahu, v jakém korespondují bytové jednotky s vydaným kolaudačním rozhodnutím, a již se nevztahuje na podkrovní prostory, nacházející se nad oběma byty. Pokud tyto horní prostory žalovaní užívají, aniž by žalobcům za užívání cokoliv platili, vzniká tím na jejich straně bezdůvodné obohacení. K námitce nedostatku pasivní legitimace soud prvního stupně uvedl, že vydání bezdůvodného obohacení se žalobci mohou domáhat přímo vůči tomu, komu se plnění z jejich majetku dostává. Nemusí přitom žalovat rovněž manžele žalovaných s ohledem na obč. zák. za situace, kdy na straně dlužníků jde o pasivní pluralitu, neboť z povahy plnění vyplývá oprávnění věřitelů (žalobců) požadovat plnění po kterémkoliv z dlužníků, jež mají plnit společně a nerozdílně. Z data podání žaloby a období, za které žalobci požadují vydání bezdůvodného obohacení, soud prvního stupně dovodil nedůvodnost žalovanými vznesené námitky promlčení a jako nelogickou shledal námitku vydržení věcného břemene užívání dvou bytových jednotek zahrnujících i podkrovní prostory nad oběma spornými byty. Skutečnost, zda sporné půdní prostory jsou samostatnou věcí či nikoli, sama o sobě nemá vliv na existenci a vznik bezdůvodného obohacení přesto, že tyto prostory nemohou žalobci samostatně užívat a přístup do těchto horních místností je možný pouze přes byty žalovaných. To proto, že bezdůvodné obohacení vzniká na základě jedné ze skutkových podstat uvedených v obč. zák. Podle soudu prvního stupně žalovaní získali bezdůvodné obohacení plněním z neplatného právního úkonu.

Městský soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 16. února 2005, č. j. -203, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně z úplně zjištěného skutkového stavu věci vyvodil přiléhavé závěry o tom, že vedlejšímu účastníkovi vzniklo podle věcné břemeno pouze ke dvěma bytům tvořícím půdní vestavbu, zatímco k nezkolaudovaným prostorám nad těmito byty nemá stavební družstvo ani žalovaní žádný právní titul. Při vymezení bytů, ke kterým svědčí družstvu věcné břemeno, správně soud prvého stupně vyšel z obč. zák. , stavebního zákona, včetně prováděcí , o obecných požadavcích na výstavbu, rovněž tak i z ustálené rozhodovací praxe soudů. Každý ze žalovaných je tak oprávněn k užívání bytu, který představuje soubor místností účelově určených k trvalému bydlení podle pravomocného kolaudačního rozhodnutí stavebního úřadu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 1999, sp. zn. , odvolací soud uzavřel, že existence takového rozhodnutí je předpokladem, aby určité místnosti mohly být předmětem občanskoprávních vztahů. Za správnou proto považoval úvahu soudu prvního stupně, že žalovaní faktickým užíváním nezkolaudovaných prostor nacházejících se nad jimi užívanými byty, se bezdůvodně na úkor žalobců obohacují. Nepřisvědčil však závěru, že žalovaní získali bezdůvodné obohacení jako plnění z neplatného právního úkonu, neboť správně jde o plnění bez právního důvodu. Pokud jde o námitky žalovaných o nedostatku jejich pasivní legitimace, o rozsahu věcného břemena, o námitku promlčení, odvolací soud pro stručnost odkázal na správné závěry soudu prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní (dále jen „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení , neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost dovolání přitom opírají obsahově o Namítli, že i když soudy vzaly za prokázané, že podkrovní prostory netvoří samostatnou věc a stavebně souvisí s oběma byty, nezohlednily ten fakt, že spodní bytové prostory byly postaveny funkčně jako jeden byt s horními nebytovými prostory a jsou takto vcelku využívány rodinami dovolatelů. Za důležité proto považují řešení právní otázky, zda horní nebytové prostory jsou součástí bytů jako věci hlavní ve smyslu obč. zák., i když bylo vydáno pravomocné kolaudační rozhodnutí stavebního úřadu pouze na bytovou část. Tím zpochybňují správnost závěru odvolacího (ale i prvostupňového) soudu, že jen ke spodní zkolaudované bytové části vzniklo vedlejšímu účastníkovi věcné břemeno se zřetelem k přesto, že obě části (horní i dolní prostory) byly stavěny současně jako celek. Zásadní právní význam podle dovolatelů má další otázka, zda věcné břemeno podle vzniklo k celému bytu, tj. ke spodní bytové části, ale i k horní nebytové části jako celku podle a násl. obč. zák. Navrhli proto, aby bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobci navrhli zamítnutí dovolání, jelikož rozhodnutí obou soudů považují za věcně správná.

Podle článku II bodu 3. , obsahujícího přechodná ustanovení k novele provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „“).

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami při splnění podmínky uvedené v a 4 , zabýval nejprve jeho přípustností.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v a c/ Podle písm. b) tohoto ustanovení není dovolání přípustné, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.

Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že šlo o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu byl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem ( ).

Dovolání není přípustné.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu nelze přitom považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.

I když dovolatelé formálně vymezili pro dovolací řízení dvě otázky, mající podle nich zásadní právní význam, jde v podstatě jen o otázku jedinou. Horní (půdní) prostory jsou podle jejich názoru součástí bytů jako věci hlavní, a proto zákonné věcné břemeno dle vzniklo k celému bytu, tj. ke spodní bytové části, ale i k horní nebytové části jako celku.

Již v rozhodnutí ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 90/2003, od kterého není důvod se odchýlit ani v projednávané věci, Nejvyšší soud uzavřel, že jen soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení (, ve znění pozdějších předpisů), se pokládá za byt ve smyslu ustanovení a násl. obč. zák.). Uvedené znamená, že pro posouzení toho, zda v konkrétním případě jde o byt, je rozhodující nikoliv faktický stav, nýbrž stav kolaudační. Jestliže se kolaudačním rozhodnutím povoluje užívání stavby k určenému účelu ( ), potom změny ve způsobu užívání stavby jsou přípustné jen na základě rozhodnutí stavebního úřadu o změně v užívání stavby. Změnu v užívání stavby, která je spojena se změnou stavby, projedná stavební úřad ve stavebním řízení a po jejím dokončení provede kolaudaci změny stavby.

To, že půdní prostory (jakož i např. společná chodba, prádelna, sušárna nebo kočárkárna) jsou společnými prostorami domu a o jejich charakteru rozhoduje kolaudační rozhodnutí, zdůraznil dovolací soud v rozhodnutí ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. závěrem, podle něhož při posouzení, zda konkrétní prostory mají povahu společných prostor ve smyslu občanskoprávním, je rovněž nutno vycházet ze stavebněprávního určení, tedy především z pravomocného rozhodnutí stavebného úřadu o tom, že určité prostory jsou způsobilé k tomuto účelu užívání. Proto jsou-li společné prostory objektivně určeny kolaudačním rozhodnutím, toto jejich určení nemůže být změněno (a tudíž nemohou být tomuto způsobu užívání podle § 688 obč. zák. odňaty) rozhodnutím vlastníka, a to ani se souhlasem všech nájemců v domě. Z pohledu těchto závěrů vyplývá, že dovolací argumentace žalovaných nemůže obstát. Jestliže totiž půdní prostory, které žalovaní přestavěli a fakticky je užívají spolu s bytem, netvoří soubor místností, který byl jako byt kolaudován, nemohou být v právním smyslu součástí bytu.

I hmotněprávní závěry odvolacího soudu v řešení otázky rozsahu věcného břemena, svědčícímu vedlejšímu účastníku podle a vyplývajícímu z kolaudačního rozhodnutí bytu (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 1999, č. j. , ze dne 30. 6. 1999, č. j. , ze dne 29. 5. 2001, č. j. , ze dne 4. 12. 2002, č. j. , a ze dne 20. 10. 2005, č. j. ), jsou správné.

Jelikož odvolací soud v dovolání namítané otázky vyřešil v souladu s ustálenou soudní praxí a v souladu s hmotným právem, nemůže mít napadené rozhodnutí zásadní právní význam.

Dovolání žalovaných tedy směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští, a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle věty prvé a odmítnout.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 31. května 2006

JUDr. Blanka Moudrá, v.r.

předsedkyně senátu