Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2435/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 5. 5. 2004, čj. -134, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhaly, aby byla žalované uložena povinnost vyklidit a vyklizený předat byt č. 9, I. kategorie, o velikosti 3+1 s přísl., nacházející se ve 2. patře domu čp. 922, v P.; soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žalobkyním uložil společně a nerozdílně zaplatit žalované částku 5.000,- Kč.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 3. 2005, čj. -155, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o věci samé (zamítnuta žaloba) a dále změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně tak, že výše nákladů činí 18.375,- Kč, v dalším tento výrok potvrdil; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že svědectví matky žalované K. M. o soužití žalované s jejími prarodiči A. a J. P., učiněné před soudem prvního stupně, není věrohodné a nemůže ve smyslu ust. obč. zák. (, ve znění účinném do 30. 3. 2006) podpořit tvrzení žalované o vedení společné domácnosti s prarodiči s trvalým úmyslem“. Před odvolacím soudem svědek P. K. potvrdil způsob soužití žalované s prarodiči v předmětném bytě. Taktéž žalovaná ve svém doplňujícím výslechu věrohodně popsala zdravotní potíže prarodičů, kde se léčili, kdy a kde zemřeli, včetně příčiny smrti. Ve spojení s předchozí výpovědí žalované, výkonem prací spojených s vedením společné domácnosti s prarodiči např. donáškou obědů, zajištěním úklidu, pořízením pračky, malováním, pomocí PhDr. P. při publikační činnosti psaním textů na počítači atd. a spolu s výpovědí P. K. měl odvolací soud zato, že se jednalo o řádné soužití žalované s prarodiči. O úmyslu žalované žít s prarodiči v bytě trvale svědčí podle odvolacího soudu to, že žalovaná uvedla adresu bytu jako své bydliště např. ve smlouvě o vedení sporožirového účtu, v pracovních smlouvách a jako místo svého pobytu při pracovní neschopnosti.

Odvolací soud proto, i s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. a ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. ), dospěl k závěru, že soužití žalované s prarodiči – A. a J. P. – mělo znaky společné domácnosti podle ust. § 115 obč. zák., tj. jednalo se soužití trvalé povahy při společné úhradě nákladů a aktivním výkonu prací spojených s vedením společné domácnosti.

Žalovaná dále podle odvolacího soudu prokázala, že nemá vlastní byt, a proto na ni po smrti J. P. (když předtím již zemřela A. P.) přešlo ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. právo nájmu předmětného bytu.

Vzhledem k tomu odvolací soud dospěl k závěru, že požadavku žalobkyň na vyklizení bytu nelze přisvědčit, a proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.

Dovoláním ze dne 7. 7. 2005 žalobkyně napadly výše uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. , protože napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a to zejména s ohledem na nejednotnost rozhodovací praxe a na řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem.

V odůvodnění dovolání žalobkyně nejprve obecně uvedly své názory na situaci při přechodu nájmu z prarodičů na vnuky. Následně uvedly, že v řízení nebylo prokázáno, že žalovaná (vnučka) žila s prarodiči ve společné domácnosti s úmyslem žít zde trvale, neboť bylo jen prokázáno, že se žalovaná v bytě zdržovala často, o prarodiče se starala nejen žalovaná, ale i další členové rodiny, matka žalované nevnímala vztah prarodičů a žalované jako spolužití, ale jako spolubydlení, a sporná zůstala i otázka přihlášení žalované ve společné domácnosti. Žalobkyně jsou toho názoru, že soudům se nepodařilo uvedené rozpory odstranit a rozsudky stojí na závěru, že žalovaná unesla v tomto směru důkazní břemeno, dovolatelky však mají zato, že tento závěr není opodstatněný.

Dovolatelky v dovolání dále uvedly, že právě vnuci jsou nejvhodnějšími osobami pro inscenaci stavu vedoucího k nároku na přechod práva nájmu bytu, a proto by soudy měly podrobněji zkoumat příčiny odstěhování dítěte od rodičů a zda tvrzení o trvalém úmyslu žít ve společné domácnosti s prarodiči je opodstatněné.

Dovolací soud by podle dovolatelek měl ze situace, kdy takto konstruované vztahy mohou být důsledkem nedokonalé právní úpravy a neřešení deregulace nájemného, zaujmout „stanovisko o potřebě podstatně přísnějších kritérií hodnocení důkazů a zajistit majitelům domů odpovídající postavení v procesu dokazování“, zejména prosazovat usnesení důkazního břemene žalovanou, vést důkazní řízení k odstranění jakýchkoliv pochybností a při pochybnostech vést soudy k tomu, aby věc posuzovaly ze širšího pohledu a zaměřit se na důkazy o důvodech a příčinách nastěhování vnuka k prarodičům, v případě nastěhování z důvodu péče o prarodiče vést soudy k tomu, aby zkoumaly, zda a jakou péči prarodiče vyžadovali, zda a v jakém rozsahu byla vnukem poskytována.

Dovolatelky jsou toho názoru, že rozsudky soudů obou stupňů trpí uvedenými nedostatky, nebylo přihlédnuto k principu unesení důkazního břemene, nebyly odstraněny vzniklé rozpory mezi důkazy, hodnocení důkazů nebylo provedeno v širších souvislostech, a proto navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, včetně rozsudku soudu prvního stupně, a tomuto posléze uvedenému soudu vrátil věc k dalšímu řízení a dovolatelkám přiznal náklady dovolacího řízení.

V podání ze dne 26. 7. 2005 se k dovolání vyjádřila žalovaná.

V obsáhlém vyjádření žalovaná zejména uvedla, že dovolání není v předmětné věci přípustné, neboť není dán žádný z důvodů přípustnosti uvedený v ust. Rozhodnutí odvolacího soudu nemá taktéž po právní stránce zásadní právní význam, neboť rozhodovací praxe je při výkladu ust. obč. zák. jednotná a rozhodnutí odvolacího soudu neřeší předmětnou právní otázku v rozporu s hmotným právem a žalovaná odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. , a ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. .

Žalovaná ve vyjádření dále podrobně uváděla okolnosti svědčící o jejím úmyslu vést trvalé společenství s nájemci (prarodiči), o poskytování péče, zařizování úprav bytu atd.

Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud podané dovolání zamítl.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. 3. 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „“).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ( ), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c) Zbývá dodat, že vady podle a ani vady uvedené v , a b) a přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání ( ).

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. , neboť soud prvního stupně ve svém posledním rozsudku ze dne 5. 5. 2004 (potvrzeném napadeným rozhodnutím odvolacího soudu) nerozhodl jinak než ve svých předchozích rozsudcích ze dne 15. 2. 2002 a 19. 5. 2003 (žalobu vždy zamítl).

Podle , tj. ustanovení, o něž přípustnost dovolání opřely dovolatelky, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

V projednávané věci, jak vyplývá z obsahu dovolání, dovolatelky nevymezily právní otázku, která by měla mít podle jejich názoru v rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, ale pouze uvedly, že právní otázka byla řešena v rozporu s hmotným právem; z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že toto rozhodnutí je založeno na posouzení otázky přechodu práva nájmu dle ust. § 706 odst. 1 obč. zák., ve znění do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák“).

Z obsahového vymezení v dovolacích námitek (důvodů) je zřejmé, že dovolatelky především brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy (a to, že žalovaná žila s prarodiči ve společné domácnosti s úmyslem žít zde trvale, že se nestarala o zajištění jejich osobních potřeb a zdravotní stav, že soudy neposuzovaly důkazy o důvodech a příčinách nastěhování žalované k prarodičům, že soudy nepřihlédly k unesení důkazního břemene žalované o výše uvedených skutečnostech, že neodstranily rozpory mezi důkazy), resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení otázky přechodu práva nájmu podle ust. § 706 odst. 1 obč. zák.

Dovolatelky však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle ust. a b) přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve podle ust. zvažována, nemůže být námitka směřující proti skutkovým zjištěním pro posouzení přípustnosti dovolání rozhodná (pro posouzení přípustnosti dovolání jsou v tomto případě relevantní jen otázky právní, tj. dovolací důvod uvedený v ust. ).

Pokud dovolatelky dále v dovolání namítaly, že rozhodovací praxe soudů je nejednotná a že právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu (posouzení přechodu práva nájmu dle ust. § 706 odst. 1 obč. zák.) byla řešena v rozporu s hmotným právem, je třeba uvést, že rozhodovací praxe soudů při posuzování naplnění podmínek stanovených v ust. § 706 odst. 1 obč. zák. (soužití v den smrti ve společné domácnosti, neexistence vlastního bytu) je ustálena – viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. , ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. , ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. , ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. . Rozhodnutí odvolacího soudu (a též rozhodnutí soudu prvního stupně) z této judikatury vychází, a proto nelze konstatovat, že by tato rozhodnutí byla v rozporu s ustálenou judikaturou a hmotným právem.

Nejvyšší soud s ohledem na uvedené, protože nedovodil přípustnost dovolání ani podle ust. , rozhodl tak, že dovolání podle ust. , 1. věta a pro jeho nepřípustnost odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. , 1. věta v návaznosti na ust. a tak, že žalobkyním, které z procesního hlediska zavinily, že jejich dovolání bylo odmítnuto, bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.025,- Kč (, ve spojení s a , vyhl. č. , ve znění pozdějších předpisů, a 3 vyhl. č. , ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní dobrovolně co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 30. května 2006

JUDr. Ing. Jan Hušek

předseda senátu