Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 585/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněného K. G., zastoupeného advokátem, proti povinnému JUDr. M. K., správci konkursní podstaty úpadce D. C. s.r.o., pro 41.969,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2005, č.j. -14, takto:

II. Jinak se dovolání zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud změnil usnesení ze dne 3. 1. 2005, č.j. -5 (kterým obvodní soud nařídil podle svého vykonatelného rozsudku z 19. 10. 2004, č.j. -30, exekuci na majetek povinného, jejímž provedením pověřil označeného soudního exekutora), tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.) a nákladech exekuce (výrok III.). S poukazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že „účastníkem řízení – povinným – není v souzené věci správce konkursní podstaty, nýbrž úpadce“, který je vlastníkem majetku patřícího do konkursní podstaty i za trvání konkursu. Vzhledem k tomu, uzavřel odvolací soud, že „návrh na nařízení exekuce směřuje proti subjektu, který nemůže být účastníkem exekučního řízení, nebyly v daném případě splněny zákonné podmínky pro nařízení exekuce stanovené exekučním řádem a ust. a násl. “

V dovolání, jímž rozhodnutí odvolacího soudu napadl výslovně „v celém rozsahu – ve výrocích I.-III.“, oprávněný namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Oproti odvolacímu soudu je toho názoru, že vznikla-li vymáhaná pohledávka jako „zapodstatová“ po prohlášení konkursu, (jako důsledek porušení pracovněprávního vztahu na straně zaměstnavatele /správce konkursní podstaty/, jenž oprávněnému nevyplatil mzdu), „ze zákona ji nelze uplatnit do podstaty úpadce“. Protože správce vymáhanou pohledávku nezaplatil „z prostředků úpadce“ (ač je po prodeji jeho nemovitosti v L. měl), byl povinen ji – dovozuje oprávněný z ustanovení , o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů – uhradit „sám jako fyzická osoba. Podle názoru oprávněného je také namístě prolomit právní názor zaujatý v bodu XXVI. Stanoviska Nejvyššího soudu k výkladu některých ustanovení uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/1998 pod poř. č. 52, o nějž se opírá odvolací soud, a naopak uplatnit právní závěry zakotvené v rozsudku dovolacího soudu z 25. června 2003, sp. zn. . V závěru dovolání pak oprávněný namítá, že II. a III. výrok napadeného rozhodnutí, zavazující ho nahradit povinnému náklady exekučního řízení a soudnímu exekutorovi odměnu, jsou v rozporu s dobrými mravy, a navrhuje, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud věc projednal podle , ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. , dále jen „“).

Dovolání ve věci samé, tedy směřující proti výroku o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce – přípustné podle a odst. 2 ve spojení s a , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů – není důvodné.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to – jak je tomu v daném případě – i práva procesního) na zjištěný skutkový stav nedopadající, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval; o takový případ však v souzené věci nejde.

Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud uplatněnými dovolacími důvody (včetně jejich obsahového vymezení) vázán; je-li dovolání přípustné, přihlédne podle z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v , odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 , jakož i k jiným vadám řízení ( ), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ).

Protože prvně uvedené (zmatečnostní) vady namítány nebyly a vady jiné zůstaly pouze ohlášeny, ze spisu však nevyplývají, je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu (byť nepřesně formulovaný dikcí, že nebyly splněny zákonné podmínky pro nařízení exekuce, jelikož návrh na její nařízení směřuje proti subjektu, který nemůže být účastníkem exekučního řízení), podle něhož pro vymožení pohledávky přiznané exekučním titulem vůči správci konkursní podstaty není pasivně věcně legitimován tento správce konkursní podstaty, nýbrž úpadce.

V této otázce byla soudní praxe usměrněna (kromě stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze 17. 6. 1998, sp.zn. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/1998, pod poř. č. 52) usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. , uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2005 pod poř. č. 2., v němž soud dovodil, že exekuce může být nařízena pouze proti úpadci, neboť (v tam řešené věci) i pohledávka za podstatou může být uspokojena jedině z majetku konkursní podstaty, jehož vlastníkem zůstává i po prohlášení konkursu úpadce, nikoli tedy z majetku správce (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. , uveřejněný v Soudní judikatuře č. 9, ročník 2005 pod č. 147).

Na uvedeném nemůže nic změnit ani okolnost, že jde o pracovněprávní nároky vymezené v ustanovení , jelikož ty – obdobně jako nároky na vyloučení věci z podstaty (), pohledávky za podstatou () a nároky na oddělené uspokojení () – lze podle téhož zákona uspokojit kdykoliv v průběhu konkursního řízení (srov. např. závěry uvedené v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. ).

Dovolává-li se oprávněný právního názoru zaujatého v rozsudku Nejvyššího soudu z 25. června 2003, sp. zn. (a má-li v souvislosti s tím za žádoucí prolomení závěru přijatého pod bodem XXVI. stanoviska), přehlíží, že v uvedené věci nebyla řešena otázka pasivní věcná legitimace úpadce (popř. správce konkursní podstaty úpadce) v exekučním řízení, ale otázky jiné, konkrétně možnost věřitele s pohledávkou za podstatou podat – ovšemže v řízení nalézacím – žalobu na plnění podle vůči správci konkursní podstaty atd.

Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy správné, Nejvyšší soud proto dovolání podle , část věty před středníkem, zamítl.

V části směřující proti výrokům II. a III., jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení a nákladech exekuce, bylo dovolání odmítnuto proto, že v těchto výrocích není napadené rozhodnutí rozhodnutím ve věci samé.

Poznámka v posledním odstavci dovolání, že oprávněný při případné „revizi stanoviska R 52/98, č. XXVI spatřuje možnost řešení dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ v návaznosti na ustanovení § 269 odst. 2“ není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu.

Oprávněný s dovoláním úspěšný nebyl, povinnému, jenž by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení , a , věty první, výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. května 2006

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu