Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2791/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce 3. družstva, zastoupeného advokátem, proti žalované M. S., zastoupené advokátkou, o určení vlastnického práva k movité věci a o umožnění přístupu k věci pronajímateli, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. května 2005, č. j. -130, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby žalované bylo uloženo umožnit mu přístup do „bytu č. 4 v domě v J. n. N.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a to jednou ročně za účelem kontroly stavu bytu a majetku žalobce v něm umístěného a dále podle potřeby v mimořádných případech jako jsou zejména živelné pohromy, nutné a plánované opravy, revize apod. (dále jen „žaloba na umožnění přístupu do bytu“); současně se domáhal určení, že je vlastníkem plynového topení umístěného v předmětném bytě.

Okresní soud v Jablonci nad Nisou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. ledna 2005, č. j. -120, uložil žalované povinnost umožnit žalobci přístup do předmětného bytu „za účelem kontroly, zda byt je užíván řádným způsobem, a to vždy v dopoledních hodinách první říjnovou sobotu v kalendářním roce“ (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem plynového topení umístěného v bytě (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).

K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. května 2005, č. j. -130, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku I. a v nákladovém výroku III., rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a vyslovil, že v zamítavém výroku II. zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.

Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že od konce osmdesátých let (minulého století) neumožnila žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) žalobci, resp. dříve jeho právnímu předchůdci, (pronajímateli bytu) přístup do bytu za účelem kontroly jeho užívání a že žalobce v průběhu řízení uváděl, čeho by se kontrola v bytě měla týkat (celková kontrola bytu a jeho stavu, odsouhlasení pasportu). Na tomto skutkovém základě odvolací soud – ve vztahu k žalobě na umožnění přístupu do bytu – především dovodil, že v daném případě není soud vázán návrhem účastníků, neboť z ustanovení věty druhé , , ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu (dále jen „obč. zák.“), vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Poté rovněž dovodil, že vzhledem ke znění ustanovení věty druhé obč. zák. není zapotřebí v petitu žaloby výslovně uvádět, co konkrétně může žalobce kontrolovat, a pokračoval, že běžná (preventivní) kontrola předmětu nájmu a způsobu jeho užívání je právem pronajímatele a že nedojde-li k dohodě mezi účastníky nájemního vztahu, může upravit formu kontroly, její frekvenci a rozsah soud, který je v tomto směru limitován pouze ustanovením obč. zák., tj. vyvážeností zájmů účastníků nájemního vztahu z hlediska dobrých mravů. Zde dovodil, že kontrola prováděná jednou ročně je adekvátní jak ve vztahu k pronajímateli tak také ve vztahu k nájemci a nelze ji pokládat za šikanózní výkon práva pronajímatele. Z těchto důvodů vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I., podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „“). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacím důvodům podle a b/ V dovolání především namítla, ustanovení věty druhé obč. zák. „rozhodně nevyjadřuje způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, ale stanoví pouze právo pronajímatele přístupu do bytu za jistým a jednoznačným účelem, t. j. zda je byt řádně užíván … stanoví, k čemu je pronajímatel oprávněn …. Žádný jiný důvod přístupu do bytu nepřichází do úvahy s výjimkou ustanovení obč. zák.“. Současně příkladmo uvedla ustanovení , a obč. zák., která naopak podle jejího názoru způsob vypořádání vztahu mezi účastníky upravují. V návaznosti na to uvedla, že ačkoliv žalobní petit ve znění „žalované se ukládá nebránit výkonu vlastnických práv bráněním přístupu do bytu za účelem jeho kontroly“ nebyl v průběhu řízení změněn, bylo o této části žaloby rozhodnuto – nad rámec tohoto návrhu – tak, že „žalovaná je povinna umožnit žalobci přístup do předmětného bytu za účelem kontroly, zda byt je užíván řádným způsobem, a to vždy v dopoledních hodinách první říjnovou sobotu v kalendářním roce“. Odvolacímu soudu rovněž vytkla, že vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil přesto, že z něj nevyplývá, o jakou konkrétní kontrolu v bytě by mělo jít. Za neurčité – z důvodů vyjmenovaných v dovolání – pokládá i vymezení doby kontroly užitím sousloví „v dopoledních hodinách“. Dodala rovněž, že podle věty druhé obč. zák. kontrolu zde upravenou nelze požadovat a realizovat způsobem nadměrným, např. opakovaně. Má za to, že o věc zásadního právního významu jde proto, že z „ústavního nálezu 218/95“ vyplývá, že je porušením d, rozhodne-li soud – jako v daném případě – nad rámec uplatněného návrhu. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud v napadeném rozsahu zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. května 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení ), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené ve vyhovujícím výroku I. napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

V projednávané věci – jde-li o uplatněné dovolací důvody – dovolatelka v dovolání formálně odkázala na ustanovení a b/ , tedy jakoby v dovolání vedle dovolacího důvodu podle uplatnila rovněž dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle Dovolací soud však zastává názor, že posléze uvedený dovolací důvod – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – nijak obsahově nekonkretizovala, neboť v dovolání neuvedla, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Její dovolací námitky (odvolací soud potvrdil ve vyhovujícím výroku I. rozsudek soudu prvního stupně, ačkoliv ten rozhodl nad rámec žaloby a přitom zde nešlo o řízení, v němž by z právního předpisu vyplýval určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky; z výroku I. rozsudku soudu prvního stupně potvrzeného napadeným rozsudkem nevyplývá, o jakou konkrétní kontrolu v bytě by mělo jít; neurčité je i vymezení doby kontroly užitím sousloví „v dopoledních hodinách“) jsou z obsahového hlediska podřaditelné pod dovolací důvod podle Dovolatelka však přehlédla, že k vadám podle (stejně jako k vadám uvedeným v , a b/ a ) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) nezakládají.

Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že odvolací soud – s odkazem na ustanovení § 665 odst. 1 věty druhé obč. zák. – rovněž dovodil, že běžná (preventivní) kontrola předmětu nájmu a způsobu jeho užívání je právem pronajímatele a že nedojde-li k dohodě mezi účastníky nájemního vztahu, může upravit formu kontroly, její frekvenci a rozsah soud, který je v tomto směru limitován pouze ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák., tj. vyvážeností zájmů účastníků nájemního vztahu z hlediska dobrých mravů. Zde dovodil, že kontrola prováděná jednou ročně je adekvátní jak ve vztahu k pronajímateli tak také ve vztahu k nájemci a nelze ji pokládat za šikanózní výkon práva pronajímatele. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se zabýval (a to s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.) otázkou nadměrnosti kontroly ve smyslu § 665 odst. 1 věty druhé obč. zák. Správnost závěrů, které v tomto směru přijal, dovolatelka ničím nezpochybnila; za takové zpochybnění totiž nelze bez dalšího pokládat její dovolací námitku, že podle § 665 odst. 1 věty druhé obč. zák. kontrolu zde upravenou nelze požadovat a realizovat způsobem nadměrným, např. opakovaně.

Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle věty první a odmítl.

Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ( věta první, , a ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 25. května 2006

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu