Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1793/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2005, č.j. -124, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 10. 2004, č.j. -108 (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 23. 1. 2004, č.j. -79, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2004, č.j. -96, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně zamítl návrh žalobkyně, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni byt, sestávající z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství, III. kategorie, ve II. podlaží domu č.p. 558 na K. č. 29 v P., k.ú. N. (dále jen „předmětný byt“); současně rozhodl o nákladech řízení. Podle soudu prvního stupně bylo prokázáno, že 1. žalovaný bydlel od roku 1997 ve společné domácnosti v předmětném bytě se svou prababičkou M. L. (nájemkyní bytu), o kterou se staral tak, že jí pomáhal, chodil na nákupy a prováděl v domácnosti „mužské“ práce až do června 2001, kdy byla hospitalizována v léčebně dlouhodobě nemocných, kde dne 27. 7. 2001 zemřela. Protože 1. žalovaný předmětný byt užíval i v okamžiku její smrti a neměl vlastní byt, přešel na něj nájem k tomuto bytu ve smyslu v tehdy účinném znění (dále jen „obč. zák.“). Přestože bylo v řízení zjištěno, že 2. žalovaná brávala svou matku M. L. v posledních dvou letech na venkov na S., kde žila ve společné domácnosti s manželem, a tudíž nemohla splnit zákonné podmínky pro přechod nájmu bytu, nevyhověl soud prvního stupně žalobě ani v jejím případě, neboť k podaní žaloby na vyklizení byl aktivně legitimován pouze nájemce – tedy 1. žalovaný.

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 3. 2005, č.j. -124, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě na vyklizení vyhověl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně potud, že nájemní právo k předmětnému bytu nemohlo přejít na 2. žalovanou, neboť sama na bytovém oddělení majetkového odboru městské části P. dne 10. 10. 2001 uvedla do protokolu, že svou matku měla poslední dva roky u sebe na S.; proto nesplnila zákonnou podmínku přechodu nájmu, neboť se svojí matkou nežila v předmětném bytě ještě před jejím umístěním do léčebny dlouhodobě nemocných. Tato skutečnost podle názoru odvolacího soudu současně znamená, že ani 1. žalovaný nesplnil podmínku vedení společné domácnosti alespoň po dobu tří let před smrtí původní nájemkyně. Za dané situace odvolací soud již nepovažoval za nutné zabývat se dalšími podmínkami pro přechod nájmu s tím, že žalovaným poskytl šestiměsíční lhůtu k vyklizení.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadají žalovaní dovoláním, jehož přípustnost dovozují z Podle dovolatelů je řízení před odvolacím soudem postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Odvolací soud se totiž odchyluje od skutkového zjištění soudu prvního stupně ohledně okolností relevantních podle a obč. zák., aniž by sám zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně, a z nich pak nesprávně uzavírá, že na straně žalovaných nejsou podmínky pro přechod práva nájmu bytu. Podle názoru dovolatelů z dokazovaní vyplývá, že 1. žalovaný se svojí prababičkou M. L. v předmětném bytě bydlel již od roku 1997, staral se o ni a pomáhal jí s domácností, a to po dobu podstatně delší než tři roky, až do její hospitalizace v červnu 2001, která však podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. není na překážku naplnění podmínky existence společného soužití. Pouze v době, kdy zdravotní stav M. L. vyžadoval pobyt v klidnějším prostředí, pobývala s ní 2. žalovaná část roku na S. Po smrti M. L. pak oba žalovaní nadále vedli společnou domácnost až do podzimu 2001, kdy žalovaná předmětný byt opustila, neboť považovala za svoji morální povinnost postarat se o svého nemocného manžela. Podle dovolatelů tak právo nájmu bytu přešlo na 2. žalovanou úmrtím M. L., a na 1. žalovaného nejpozději opuštěním společné domácnosti 2. žalovanou. Splnění zákonných podmínek daných ustanovením obč. zák. tak podle dovolatelů vyplývá z důkazů provedených soudem prvního stupně, přičemž odvolací soud hodnotí důkazy jiným způsobem, aniž by je sám provedl, čímž porušuje zásadu volného hodnocení důkazů, včetně zásady ústnosti, přímosti a dvouinstančnosti soudního řízení. Závěrem dovolatelé uvádějí, že i kdyby odvolací soud provedl dokazování řádně a dospěl na jejich základě ke stejným skutkovým zjištěním, měla by být žaloba stejně zamítnuta, neboť „striktní“ výklad obč. zák. by za daných okolností odporoval dobrým mravům. Proto dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud, zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 4. března 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ ”).

Nejvyšší soud posoudil dovolání podle , a a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno. Dovolání je přípustné podle , neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.

Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Taková vada řízení ve smyslu v řízení namítána je, proto se jí Nejvyšší soud zabýval nejdříve.

Dovolatelé totiž odvolacímu soudu prvotně vytýkají, že se v rozporu s odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, aniž za tímto účelem zopakoval dosud provedené důkazy, z nichž pak sám také vycházel.

Podle ustanovení není odvolací soud vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistil soud prvního stupně. Ve smyslu může odvolací soud opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů; při zjišťování skutkového stavu však nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s nebo ( ). Pro řízení před odvolacím soudem platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného ( ). Z toho plyne, že dokazování před odvolacím soudem musí být provedeno při jednání ( ) a účastníci mají právo vyjádřit se ke všem důkazům, které byly provedeny ( ). Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, tedy neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Může tak učinit za předpokladu, že opakuje dokazování, popřípadě dokazování doplní, tedy postupuje-li v souladu s a , a dokazování provede způsobem, který pro jednotlivé důkazní prostředky stanoví a násl. Přitom povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil (srov. shodně např. rozhodnutí publikované pod R 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Jestliže odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval, a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlil, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a je dán dovolací důvod podle ustanovení

V posuzovaném případě se dovolací soud ztotožňuje s dovolací námitkou, že odvolací soud dospěl k odlišnému závěru o existenci skutkových okolností právně významných z hlediska ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák., než jaký učinil soud prvního stupně, aniž přitom opakoval, případně doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně.

Lze uzavřít, že z uvedených důvodů bylo řízení před odvolacím soudem stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ).

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky, aniž se – zejména z důvodů předčasnosti – zabýval dalšími námitkami dovolatelů – zrušil napadený rozsudek ( část věty za středníkem ) a podle věty první vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. května 2006

JUDr. Robert W a l t r , v.r.

předseda senátu