Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Tz 51/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. , b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 147 odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. v neprospěch obviněného V. H.

Napadené usnesení s e z r u š u j e.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Krajskému soudu v Ostravě s e p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 6. 1984, sp. zn. , byl obviněný V. H. uznán vinným trestnými činy hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele podle § 104 tr. zák., pobuřování podle § 100 odst. 1 písm. b) tr. zák., nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 písm. b) tr. zák., krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. jako účastník podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Podle § 37 tr. zák. bylo dílem upuštěno od uložení souhrnného trestu k rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 5. 1977, sp. zn. a dílem byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku s výkonem trestu ve druhé nápravně výchovné skupině a k trestu propadnutí věci. Trestná činnost obviněného spočívala podle rozsudku v tom, že v roce 1973 a 9. 3. 1974 v P. vyhotovil letáky s heslem „Pryč se sovětskou diktaturou“, ve větším množství je rozhodil na veřejných místech, odeslal na Městský národní výbor v P. a umístil v poštovních schránkách občanů, že ode dne 21. 3. 1977 do zadržení dne 2. 12. 1983 v P. vícekrát z nepřátelství ke společenskému a státnímu zřízení republiky se před více občany vulgárně vyjadřoval o tomto zřízení a slovně napadal a urážel členy KSČ, že od 21. 3. 1978 do 2. 12. 1983 v P. opatřil bez povolení pistoli Femara, pistoli Beretta, loveckou kulovnici a střelivo, sám pak vyrobil organický peroxid, který má charakter třaskaviny, a navedl L. B., aby s touto třaskavinou provedl výbuch v rodinném domku A. M., což L. B. realizoval dne 2. 12. 1983, v květnu roku 1982 zorganizoval vloupání L. B. do domku A. O. za účelem odcizení lovecké kulovnice, což L. B. provedl od 5. do 7. 5. 1982. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 7. 1984, sp. zn. , zamítl odvolání obviněného.

Usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 8. 1990, sp. zn. 4 Rt 21/1990, byl podle , o soudní rehabilitaci, uvedený rozsudek zčásti zrušen, trestní stíhání obviněného pro trestné činy hanobení státu světové socialistické soustavy podle tr. zák. a pobuřování podle tr. zák. bylo zastaveno a za zbývající trestné činy byl obviněnému podle uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců spolu s trestem propadnutí věci. Usnesení nabylo právní moci dne 1. 9. 1990.

Po novele provedené podal obviněný návrh, aby byl podle cit. zákona rehabilitován i ve zbývající části rozsudku ve věci vedené pod sp. zn. u Okresního soudu v Přerově. Věc byla delegována Okresnímu soudu v Olomouci. Tento soud usnesením ze dne 26. 9. 1995, sp. zn. , podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále „“), zrušil i část původního rozsudku Okresního soudu v Přerově, sp. zn. , rozhodnutím o rehabilitaci ze dne 14. 8. 1990 ve výroku o vině nedotčenou a trestní stíhání obviněného i pro tyto trestné činy zastavil. K stížnosti státního zástupce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 1. 1996, sp. zn. , toto rozhodnutí zrušil a Okresnímu soudu v Olomouci uložil ve věci znovu jednat a rozhodnout. Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 8. 1997 znovu podle zrušil dosud nezrušenou část původního rozsudku, sp. zn. , Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 6. 1984 a trestní stíhání obviněného zastavil. Z podnětu stížnosti státního zástupce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. , usnesení Okresního soudu v Olomouci zrušil a rozhodl sám ve věci tak, že návrh obviněného na aplikaci ustanovení zamítl.

Dne 20. 7. 1999 podal obviněný V. H. návrh na obnovu řízení v posuzované trestní věci a řízení o tomto jeho návrhu vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. skončilo tak, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. , byla obnova řízení povolena zčásti, byl zrušen výrok o trestu uloženém obviněnému usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 8. 1990, sp. zn. 4 Rt 21/1990 a v obnoveném řízení vedeném pod sp. zn. uložil Okresní soud v Přerově obviněnému trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku, spolu s trestem propadnutí věci. Odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 6. 2004 zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. , podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona, ve které namítl, že zákon byl porušen v ustanovení a v ustanovení tr. ř. v neprospěch obviněného V. H. Tato stížnost byla usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. , podle tr. ř. zamítnuta. V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud uvedl, že ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona vytýká usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. , jedinou vadu, a to skutečnost, že krajský soud v rozporu s a se smyslem tohoto zákona posoudil otázku přímé souvislosti činů, na které se rehabilitace podle cit. zák. nevztahuje, s činy podléhajícími rehabilitaci ( cit. zák.). V tomto směru podle názoru stěžovatele krajský soud nerozvedl, v čem považuje závěry soudu I. stupně za vadné, pouze konstatoval, že taková přímá (soud uvedl nesprávně blízká) souvislost neexistuje. Postupoval tak v rozporu s tr. ř. S těmito výtkami uvedenými ve stížnosti pro porušení zákona nelze souhlasit. Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého usnesení ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. , mimo jiné uvedl, že Okresní soud v Olomouci souvislost mezi činy podléhajícími rehabilitaci podle a mezi činy nepodléhajícími této rehabilitaci odůvodnil pouze paušálně odkazem na obsah spisů a na to, že v souvislosti se svou odbojovou činností byl obviněný neustále pod kontrolou StB, okresní soud neuvedl, že by mělo jít o blízkou (správně přímou) souvislost, tuto přímou souvislost nijak neodůvodnil. Krajský soud dále konstatoval, že z provedených důkazů vyplývá, že V. H. koncem sedmdesátých a počátkem osmdesátých let byl orgány tehdejší StB sledován, vyslýchán, persekuován a odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. pro trestné činy pobuřování a hanobení státu světové socialistické soustavy a jejího představitele. Opatření zbraní, výbušniny a provedení výbuchu, jak to vyplývá ze skutků pod body 5 – 7 tohoto rozsudku, mohlo souviset s jeho činností proti tehdejšímu režimu. Nebyla však zjištěna přímá souvislost (ani V. H. neuvádí, v čem by měla tato souviset) mezi těmito činy a mezi činy, na které se rehabilitace podle vztahovala, tedy trestným činem hanobení státu světové socialistické soustavy a jejího představitele, který měl být spáchán před opatřením zbraní i výbušniny, ani trestným činem pobuřování, který spočíval ve verbálních projevech proti tehdejšímu zřízení a členům KSČ. Je tedy zřejmé, že soud druhého stupně v posuzované trestní věci uvedl, v čem považuje závěry soudu I. stupně za vadné (paušální hodnocení důkazů, konstatování pouhé souvislosti, nikoliv přímé souvislosti mezi posuzovanými trestnými činy rehabilitací dotčenými a nedotčenými). Stejně tak krajský soud konstatoval, že byla zjištěna souvislost a jaká mezi těmito trestnými činy, nikoliv však přímá souvislost. S tímto závěrem se ztotožňuje i Nejvyšší soud. Sám obviněný V. H. v předmětné rehabilitační trestní věci uvedl, že zbraně měl v držení proto, že StB vůči němu kula různé pikle, cítil se ohrožený a měl za to, že bude možná i nutné, aby se bránil (č. l. 19 p. v. spisu), zbraň chtěl použít pouze v krajním případě při konfliktu s StB nebo L. m. (č. l. 66 p. v. spisu), loveckou kulovnici si opatřil pro poškození či zničení sochy K. G. (č. l. 66 p. v. spisu), odpálení nálože permonexu u vrat agenta StB bylo provedeno z důvodu zastrašení tohoto agenta (č. l. 66 p. v. spisu). Z uvedených skutečností vyplývá, že takto samotným obviněným popsaná činnost (kvalifikovaná jako trestné činy účasti na krádeži, poškozování cizí věci a nedovolené ozbrojování) nemohla souviset s rehabilitovaným trestným činem hanobení státu světové socialistické soustavy a jejího představitele, neboť tento trestný čin byl spáchán dříve – nejpozději 9. 3. 1974. S rehabilitovaným trestným činem pobuřování nijak nesouvisela ani činnost obviněného V. H. spočívající v opatření si zbraně pro poškození sochy K. G. a v zastrašení agenta StB výbuchem. Přímá souvislost nebyla zjištěna ani mezi rehabilitovaným trestným činem pobuřování a opatřením si zbraní a střeliva obviněným na obranu před příslušníky StB, přičemž tyto zbraně dle vlastních slov chtěl použít pouze v krajním případě při konfliktu s nimi. Obviněný H. trestný čin pobuřování měl páchat slovními útoky proti tehdejšímu společenskému a státnímu zřízení republiky a proti členům KSČ, tato jeho činnost neměla přímou souvislost s opatřením si zbraní a střeliva obviněným, opatření si zbraní a střeliva nijak nepodmiňovalo ani neovlivňovalo uvedené slovní útoky obviněného, z výroku ani z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 6. 1984, sp. zn. , nevyplývá, že by těchto zbraní či střeliva bylo nějakým, byť demonstrativním způsobem užito při páchání trestného činu pobuřování či při jeho vyšetřování, případně bylo vyhrožováno užitím zbraní či střeliva. V neposlední řadě je třeba připomenout, že nejen obviněný V. H., ale ani stěžovatel ve stížnosti pro porušení zákona neuvedl, v čem spatřuje přímou souvislost mezi posuzovanými trestnými činy v neuvedenými a mezi činy podléhajícími rehabilitaci. Proto na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v projednávané trestní věci obviněného V. H. nebyl porušen zákon.

Obviněný V. H. podal dne 26. 4. 2004 ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. , kterým bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně a zamítnut návrh obviněného, aby se rehabilitace vztahovala i na činy neuvedené v , pokud jde o odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 6. 1984, sp. zn. , ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 1984, sp. zn. a ve spojení s usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 8. 1990, sp. zn. 4 Rt 21/90, ohledně trestného činu nedovoleného ozbrojování podle tr. zák. (ve znění platném před novelou provedenou ), trestného činu krádeže podle tr. zák., tr. zák. a trestného činu poškozování cizí věci podle , , 2 písm. a) tr. zák., a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. , kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona. Obviněný tvrdil, že jimi došlo k porušení jeho základních práv podle a d (dále jen „“) a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

Stěžovatel v ústavní stížnosti jednak namítl, že o jeho odvolání rozhodoval v pozici předsedy senátu odvolacího soudu tentýž soudce (JUDr. Č. D.), který rozhodoval v pozici člena senátu o odvolání proti rozsudku, který byl předmětem rehabilitace. Tento soudce byl přitom v době prvého rozhodování členem předsednictva Socialistického svazu mládeže a stranické organizace Komunistické strany Československa při Krajském soudu v Ostravě, proto ho nelze považovat za nestranného. Totožný soudce přitom rozhodoval usnesením ze dne 2. 7. 2003, č.j. -154 i o jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. , tedy ve věci obnovy řízení ohledně předmětného trestního stíhání. Těmito skutečnostmi se Nejvyšší soud nezabýval, přestože byly uvedeny v podnětu ke stížnosti pro porušení zákona a jsou patrny i z trestních spisů. Dále stěžovatel nesouhlasil s názorem Nejvyššího soudu, že mezi rehabilitovanými činy a zákonem nerehabilitovanými činy neexistuje žádná spojitost a že jeho jednání nebylo motivováno obranou svého života nebo svobody při činnosti podléhající rehabilitaci. Dále uvedl, že argumentaci Nejvyššího soudu považuje za účelovou a že mu bylo odepřeno právo na to, aby byla jeho věc projednána veřejně i u Nejvyššího soudu. Za neúnosné také považuje, že jeho rehabilitace trvá již 15 let.

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti V. H. nálezem ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. , tak, že zrušil usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. a ve zbývající části ústavní stížnost zamítl. V odůvodnění Ústavní soud uvedl následující.

Ústavní soud je při posuzování ústavních stížností, v souladu se zásadou petitum partium iudex condemnare non potest, vázán návrhem stěžovatele. Z tohoto důvodu se Ústavní soud v posuzované věci nezabýval námitkami, vztahujícími se k průtahům řízení a k usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2003, č.j. -154, k rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. , usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 1984, sp. zn. , usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 8. 1990, sp. zn. 4 Rt 21/90, kterými rovněž mělo dojít k porušení zákona. Ve vztahu k těmto námitkám se totiž stěžovatel v mezích a b) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ničeho nedomáhal. V části týkající se usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. , Ústavní soud konstatoval, že je ústavní stížnost podána po lhůtě stanovené zákonem pro její podání. Dále uvedl, že o stížnosti pro porušení zákona bylo v souladu s y rozhodnuto v neveřejném zasedání, neboť takový procesní postup zákon umožňuje a je věcí Nejvyššího soudu, zda o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona rozhodne v neveřejném zasedání, a Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší do této úvahy zasahovat. K námitce, že o věci stěžovatele rozhodoval vyloučený soudce JUDr. Č. D., Ústavní soud uvedl, že podnět pro podání stížnosti pro porušení zákona není opravným prostředkem. Z hlediska trestního práva procesního je možno ho považovat toliko za informaci subjektu, oprávněnému k podání stížnosti pro porušení zákona, která nezakládá zákonem stanovené důsledky. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě uvedený podnět nebyl součástí spisu, tak se o této námitce Nejvyšší soud ani nedozvěděl. Ústavní soud přitom shledal tuto námitku neopodstatněnou, neboť JUDr. Č. D. nebyl členem senátu, který rozhodoval o odvolání stěžovatele a dalších osob proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 6. 1984, sp. zn. . Pokud tedy JUDr. Č. D. rozhodoval jako předseda senátu v rehabilitační věci stěžovatele, nebyl z důvodu angažovanosti v původní věci z rozhodování vyloučen. Na tom nic nemění skutečnost, že JUDr. Č. D. byl členem senátu Krajského soudu v Ostravě, který po právní moci rozhodnutí ve věci samé rozhodoval o stížnosti stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Přerově o zabrání věci. Rovněž tak nemůže být důvodem pro vyloučení stěžovatelem ryze obecně namítaná tehdejší angažovanost JUDr. Č. D. v Komunistické straně Československa.

Ústavní soud dále konstatoval, že napadeným usnesením rozhodoval Nejvyšší soud o stížnosti ministra spravedlnosti, který shledal porušení zákona v postupu Krajského soudu v Ostravě, pokud návrh stěžovatele na postup podle zamítl. Ministr spravedlnosti mimo jiné uvedl, že krajský soud postupoval v rozporu s ustanovením tr. ř. a otázku přímé souvislosti mezi činy podléhajícími rehabilitaci podle a činy, na které se rehabilitace podle uvedeného zákona nevztahuje, posoudil způsobem neodpovídajícím smyslu zákona, především ustanovení . Nejvyšší soud se pak zcela ztotožnil se závěry Krajského soudu v Ostravě, že mezi činy, pro které byl stěžovatel uznán vinným a které podléhají ze zákona rehabilitaci, a dalšími činy, pro které byl stěžovatel odsouzen, neexistuje přímá souvislost. Ústavní soud se v této souvislosti zaměřil v projednávané věci na posouzení otázky, zda Nejvyšším soudem zvolená interpretace daného ustanovení neporušuje základní práva a svobody stěžovatele. Ustanovení pojednávající o „přímé souvislosti“ není ustanovením jasným, jednoznačným, neboť pojem „přímo souvisí“ není zákonem nikterak vymezen a definován. Je třeba proto dovodit jeho obsah ze smyslu a účelu , jakož i reflexí jiných relevantních právních předpisů. Vzhledem k neurčitosti a nejasnosti pojmu „přímo souvisí“ je tedy nutné přistoupit k metodě teleologického výkladu.

Při interpretaci uvedeného ustanovení ve spojení s projednávanou věcí proto Ústavní soud v duchu teleologického výkladu vzal zejména v úvahu smysl a účel a morální motiv, který vedl zákonodárce k jeho vydání. Smyslem a účelem je nepochybně náprava, resp. zmírnění křivd páchaných v období nesvobody, a to formou právní a morální rehabilitace těch osob, které v období totalitního režimu trpěly a byly pronásledovány, perzekuovány. V tomto kontextu lze odkázat též na smysl , o protiprávnosti komunistického režimu, který mimo jiné uvádí, že komunistický režim byl zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný, perzekuoval občany nebo jim hrozil perzekucí a odpor proti tomuto režimu považuje za legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty. Naplnění pojmu „přímo souvisí“ je tedy na místě v duchu teleologického výkladu posuzovat souhrnně se smyslem a účelem , ale též v souvislosti se smyslem zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, s Preambulíd a s Preambulí Všeobecné deklarace lidských práv a svobod.

Ve stejném duchu, v jakém Ústavní soud uvažuje v rámci teleologického výkladu, lze uvažovat též v dimenzi výkladu historického. Tedy z hlediska zřejmého úmyslu zákonodárce, za který lze považovat zejména úsilí o dosažení rehabilitace co nejvíce těch osob, které v období totalitního režimu trpěly, byly pronásledovány a perzekuovány. Požadavek „přímé souvislosti“ v je proto na místě vykládat z výše uvedených důvodů (s ohledem na smysl a účel rehabilitace) extenzivně. Smyslem tohoto ustanovení je dát co největší možnost odstranění křivd způsobených komunistickým režimem a vyloučit, aby nedocházelo k rehabilitaci ohledně těch skutků, které evidentně nesouvisely s podstatou a charakterem jednání, na které se zákon o rehabilitaci vztahuje. Tím bylo zejména zamýšleno, aby za skutky, které nebyly motivovány odporem proti komunistickému režimu a nebyly výrazem tohoto odporu (nesouvisely s ním), nebyly odsouzené osoby rehabilitovány, neboť takováto rehabilitace by šla již nad rámec smyslu a účelu . Otázku, zda je v předmětné věci dána „přímá souvislost“, tzn. otázku, zda je obsah tohoto pojmu naplněn v konkrétní projednávané věci, je třeba zvažovat s ohledem na specifické okolnosti případu stěžovatele z hlediska charakteru vztahu posuzovaných skutků v tom smyslu, zda i činy neuvedené v , za které byl uložen stěžovateli úhrnný trest, ve spojení s činy, na které se rehabilitace podle vztahuje, též souvisely s odporem proti komunistickému režimu. Podle názoru Ústavního soudu lze stěžovatele považovat za účastníka aktivního odporu proti komunistickému totalitnímu systému a osoba stěžovatele byla obecně dlouhodobě perzekuována v době trvání totalitního režimu. Činy, pro které pak byl odsouzen a nebyl následně rehabilitován, lze považovat za související s jeho odporem a činností zaměřenou proti komunistickému režimu (v tomto kontextu je třeba poukázat na povahu a stupeň represí, které komunistický režim používal proti svým odpůrcům), stejně jako činy stěžovatele v projednávané věci, na které se rehabilitace vztahuje dle . V řízení vedeném proti stěžovateli před rokem 1989 se navíc jednalo o řízení se silným politickým podtextem, který evidentně ovlivňoval jeho průběh a omezoval jeho objektivnost. Ústavní soud proto v duchu extenzivního výkladu posuzoval, zda byl v případě stěžovatele naplněn pojem „přímo souvisí“ v širším smyslu, a dospěl k závěru, že obsah tohoto pojmu naplněn byl („společným jmenovatelem“ posuzovaných činů byla v dané souvislosti ta skutečnost, že skutky souvisely s odporem a činností stěžovatele proti komunistickému režimu), a v důsledku interpretace daného ustanovení Nejvyšším soudem nebylo možné naplnit ratio legis v dané věci. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona, tak došlo k porušení y.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem pak Nejvyšší soud, který je podle ustanovení § 314h odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Ústavní soud, rozhodl podle § 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. , byl porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. v neprospěch obviněného V. H., neboť tento soud nesplnil svou přezkumnou povinnost a stížnost státního zástupce nezamítl jako nedůvodnou. Poté Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, včetně všech rozhodnutí, která na toto usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Přezkumná povinnost Nejvyššího soudu je v daném případě vymezena rozsahem rehabilitačního řízení podle , ve znění pozdějších předpisů, když stížností pro porušení zákona bylo napadeno pouze rozhodnutí vydané v tomto typu řízení, a nesahá tudíž tak daleko, aby Nejvyšší soud mohl přezkoumávat i původní rozhodnutí Okresního soudu v Přerově. To podle zákona o soudní rehabilitaci přísluší pouze soudu oprávněnému postupovat podle tohoto zákona a takovým soudem Nejvyšší soud není. Proto podle tr. ř. bylo Krajskému soudu v Ostravě přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v intencích nálezu Ústavního soudu, při vázanosti právním názorem Nejvyššího soudu podle tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch ( tr. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. května 2006

Předseda senátu:

JUDr. J. P.