Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1755/2005

U S N E S E N Í

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Šumperku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 5. 2003, č.j. -29, uložil žalovanému, aby do tří měsíců od právní moci rozsudku vyklidil byt č. 8 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v domě č.p. 505 č.o. 22 v Z. (dále jen „předmětný byt“). Současně zamítl žalobu v části, podle které měl žalovaný s vyklizením odevzdat předmětný byt žalobci, a rozhodl o nákladech řízení. Podle zjištění soudu prvního stupně užíval žalovaný předmětný byt na základě nájemní smlouvy sjednané mezi účastníky řízení na dobu určitou od 1. 1. 2001 do 30. 11. 2002. Dále bylo přípisem ze dne 20. 10. 2002 prokázáno, že žalobce zaslal žalovanému usnesení Rady města Z. přijaté na schůzi dne 16. 10. 2002, v němž rada města vyslovila nesouhlas s prodloužením nájemní smlouvy s ohledem na hrubé porušování platební kázně ze strany žalovaného, pro které bylo proti němu úspěšně vedeno před soudem prvního stupně pod sp. zn. řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Toto řízení však bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno, neboť nájemní vztah účastníků skončil ke dni 30. 11. 2002. Protože z uvedených důvodů nesvědčil žalovanému žádný právní titul k užívání předmětného bytu, rozhodl soud prvního stupně tak, že vlastnické žalobě vyhověl. Při stanovení lhůty k vyklizení však zohlednil skutečnost, že předmětný byt dosud spolu s žalovaným užívaly tři nezletilé děti a jeho nemocná družka, i tíživou sociální situaci žalovaného, která způsobila vznik dluhu na nájemném.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 12. 2003, č.j. -54, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil, aby současně s vyklizením do tří měsíců od právní moci rozsudku odevzdal předmětný byt vyklizený žalobci, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, že žalovaný užíval předmětný byt po skončení doby nájmu bez právního důvodu, a proto se žalobce oprávněně domáhal ochrany vlastnického práva podle § 126 odst. 1 obč. zák. Žalobce se současně ve smyslu citovaného ustanovení domáhal uložení povinnosti žalovanému odevzdat předmětný byt žalobci. Takto formulovaný žalobní petit měl podle odvolacího soudu oporu v ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák., a proto nebylo důvodu žalobě v celém rozsahu nevyhovět.

Pravomocné rozsudky soudů obou stupňů napadá žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z a jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ( ). Podle dovolatele se soudy obou stupňů vůbec nezabývaly otázkou, zda byla nájemná smlouva skutečně „míněna“ na dobu určitou, neboť během uzavírání této smlouvy bylo oběma stranám známo, že žalovaný a jeho rodina nemají možnost jiného bydlení. Přesto žalobce nepřistoupil na uzavření nájemní smlouvy na dobu neurčitou, patrně z obavy, že nebude řádně placeno nájemné a za služby spojené s užíváním bytu. Proto dovolatel namítá, že v daném případě mělo jít o smlouvu na dobu neurčitou a z tohoto důvodu není žaloba na vyklizení s odkazem na uplynutí nájemní doby na místě. I kdyby nájemní vztah uplynutím doby skončil, měl soud zohlednit sociální a rodinné poměry žalovaného a vázat vyklizení předmětného bytu na bytovou náhradu na základě obč. zák. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před nabytím účinnosti (srov. čl. II bod 3.), projednal Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání podle ve znění účinném před 1. 4. 2005 (dále opět jen „ “).

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu ( ). Rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 5. 2003, č.j. -29, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatel to v dovolání ani nezpochybnil. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatel uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podal ). Za této situace ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. , uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. ). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil ( ve spojení s ustanovením ).

Nejvyšší soud shledal, že dovolaní (proti rozsudku odvolacího soudu) bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno ( , a ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel napadá především výrok soudu o vyklizení předmětného bytu (na němž je výrok o odevzdání bytu závislý), případně brojí proti tomu, že shledá-li i Nejvyšší soud žalobu na vyklizení oprávněnou, nebyla mu v rozporu s dobrými mravy určena bytová náhrada. Ve skutečnosti tak dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení věci v otázce vyklizení, respektive bytové náhrady, přestože přípustnost dovolání výslovně dovozuje z , neboť správnost výroku o odevzdání předmětného bytu, o kterém odvolací soud rozhodl měnícím výrokem (jinak totiž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil), vůbec – z obsahového hlediska – nezpochybňuje.

Proto Nejvyšší soud přikročil k posouzení přípustnosti dovolání podle a c/ , neboť uvedená ustanovení upravují přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu.

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Podle nemohou být v dovolání u žádného z dovolacích důvodů uplatněny nové skutečnosti nebo důkazy. Novými jsou všechny skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v a 211a v řízení před odvolacím soudem. A právě o takové skutečnosti v dané věci jde, neboť žalovaný až v dovolacím řízení poprvé uvádí okolnosti týkající se sjednání doby nájmu, proto k nim Nejvyšší soud nemohl přihlédnout.

V rozhodovací praxi dovolacího soudu je otázka, zda lze vyklizení bytu (prostor užívaných k bydlení) podmínit zajištěním bytové náhrady, ačkoli právo na bytovou náhradu nevyplývá z výslovného ustanovení zákona ani z jeho analogického použití, vyřešena a ustálena, a to především rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. , uveřejněným pod č. 59/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu ) odepřen výkon práva na vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, (tedy doložením, že lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila). Při úvaze o tom, zda vyklizení má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady, nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil, avšak z výše uvedeného vyplývá, že nejde o hledisko jediné. Dalším významným hlediskem pro posouzení věci podle obč. zák. je dle judikatury Nejvyššího soudu např. okolnost, zda osoby užívající nemovitost (její část) platí vlastníku za užívání úhradu (srov. rozsudky ze dne 1. 6. 2001, sp. zn. , a ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. ). Ustanovení obč. zák. lze aplikovat buď tak, že se vyklizení podmíní zajištěním bytové náhrady, anebo se realizace žalobcova práva odloží stanovením delší lhůty k vyklizení (srov. rozsudek ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. ).

Jestliže v dané věci soud prvního stupně, s jehož závěry se (s výjimkou v této souvislosti nepodstatné otázky odevzdání bytu) ztotožnil i odvolací soud (jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí), přihlédl jak k okolnostem na straně žalobce, tak i na straně žalovaného, tyto okolnosti (včetně skutečnosti, že byt byl pronajat žalovanému na dobu určitou, která uplynula, že žalovaný užívá byt spolu se třemi nezletilými dětmi a nemocnou družkou, že nemá jinou možnost bydlení, že je v důsledku nezaměstnanosti v tíživé životní situaci a že jeho dluh na nájemném činí cca 44.500 Kč) zhodnotil ve vzájemných souvislostech, a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro to, aby vyklizení předmětných prostor žalovanými bylo vázáno na zajištění bytové náhrady, avšak stanovil pro vyklizení delší (tříměsíční) lhůtu, pak postupoval v souladu s ustálenou judikaturou. Z toho, jak se obecně správná právní východiska užitá odvolacím soudem prosadila v konkrétní věci (tedy které ze zkoumaných okolností soudy obou stupňů shledaly v dané konkrétní věci za převažující nad jinými a jak jejich vliv promítly do uspořádání právních poměrů účastníků), již na zásadní právní význam rozhodnutí (jenž se pojí právě s obecným přesahem do soudní praxe) usuzovat nelze. V tomto smyslu tedy rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.10.1999, sp. zn. , a ze dne 30.8.2000, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1/2001, pod pořadovým číslem 6).

Přípustnost dovolání se tudíž žalovanému v dovolání uplatněnými argumenty založit nepodařilo. Vycházeje z uvedeného závěru, Nejvyšší soud podle věty první a dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ( věta první, , a ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. května 2006

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu