Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1757/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobce se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Trutnově dne 23.9.2002 proti V. u. d., státnímu podniku domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od listopadu 2000 do září 2002 celkem 114.466,- Kč s úroky z prodlení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 5.5.1987 utrpěl pracovní úraz, pro který byl ode dne 20.12.1989 převeden na jinou práci (práci horníka bez přetěžování kolenních kloubů), že ode dne 17.2.1994 byl znovu převeden na jiné pracoviště, neboť byl pro onemocnění uvedené \"v příloze vyhlášky FMPSV č. pod položkou 6\" uznán \"nezpůsobilým k dosavadní práci horník - razič\", a že nyní je schopen pro následky pracovního úrazu pracovat jen na \"4 hodinový pracovní úvazek\". Žalovaný při hrazení ztráty na výdělku \"zvolil špatný postup\", neboť mu vyplácí \"jen jednu polovinu náhrady za ztrátu\", a další částky ztráty na výdělku mu odmítá odškodňovat; žalovaný přitom nebyl zaměstnavatelem žalobce (tím byly Z. u. d., s.p.) a \"povinnost financování a výplata sociálně zdravotních dávek horníků\" na něj byla od 1.4.1998 \"převedena\" na základě Usnesení vlády ČR č. 401/97.

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 14.7.2004 č.j. -127 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů zjistil, že \"původní zaměstnavatel\" žalobce Z. u. d., státní podnik (na něhož přešla práva a povinnosti K. d., koncernu se sídlem v K., jenž byl zaměstnavatelem žalobce v době pracovního úrazu) byl zrušen a ke dni 9.2.1998 zanikl \"bez likvidace sloučením\" se státním podnikem P. k. V. se sídlem v S., přičemž jeho majetek byl již ke dni 8.12.1993 \"privatizován formou transformace na akciovou společnost\" a jeho nabyvatelem se stala akciová společnost Z. u. d. se sídlem ve Z., posléze \"přejmenovaná\" na \"Z. a.s.\" Žalované V. u. d. nejsou ve věci \"pasivně legitimovány\", neboť nikdy nebyly zaměstnavatelem žalobce a ani na ně nepřešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů žalobce s jeho zaměstnavatelem; náhradu za ztrátu na výdělku vyplácí žalobci jen proto, že mu to bylo uloženo na základě usnesení vlády ČR ze dne 2.7.1997 č. 401/97. Věcnou \"legitimaci\" V. u. d. nemohla založit ani Dohoda o poskytování náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle ustanovení (renty) ze dne 16.6.2003; i když v něm \"uznaly právo žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku\", nelze podle názoru soudu prvního stupně považovat takové uznání \"za účinné\", neboť \"k uznání došlo ze strany subjektu, který není nositelem závazku, jehož uznání se týká\".

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové - poté, co usnesením ze dne 10.1.2005 č.j. -151 rozhodl, že \"na straně žalovaného\" bude v řízení pokračováno s P. k. Ú., státním podnikem, s nímž byly V. u. d., státní podnik sloučeny a ke dni 1.1.2005 zanikly - rozsudkem ze dne 3.3.2005 č.j. -171 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobce k jeho zaměstnavateli, který mu odpovídá za škodu způsobenou pracovním úrazem ze dne 5.5.1987, posléze přešla na Z. a.s. se sídlem ve Z. a že žalovaný se tzv. přejímajícím zaměstnavatelem nestal, neboť na něj práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobce nepřešla \"žádným ze způsobů, s nimiž výslovně počítá\". Žalovaný vyplácí žalobci náhradu za ztrátu na výdělku na základě usnesení vlády ČR č. 401/1997 a \"pokynu ministra průmyslu a obchodu vydaného k jeho realizaci\" a - i když plní pokyny \"státního orgánu, vystupujícího vůči němu z pozice zřizovatele\" - nemohlo tím být založeno \"jeho hmotněprávní postavení vůči žalobci\". Věcnou legitimaci žalovaného nelze úspěšně dovozovat ani z dohody ze dne 16.6.2003; žalobcem tvrzené \"narovnání\" by totiž přicházelo v úvahu, jen kdyby \"byl dán základ nároku a sporná by byla pouze jeho výše\", a o takovou situaci v projednávaném případě nejde.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že soudy \"Dohodě o poskytování náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle \" ze dne 13.2.2002 a ze dne 12.6.2003 (správně ze dne 16.6.2003) \"nepřiřadily žádnou hodnotu\", ačkoliv žalovaný \"výslovně\" uznal svou odpovědnost za škodu, která žalobci vznikla pro nemoc z povolání (správně pro pracovní úraz), a že se jednalo o dohodu uzavřenou podle ustanovení . Žalobce dále soudům vytýká, že se \"zaměřily na hledisko odpovědnosti žalovaného ve vztahu ke škodě dle \", i když se žalobce žalobou domáhal pouze \"částek renty, které mu žalovaný neoprávněně odečítal\", a \"nesnažil se proto založit novou odpovědnost žalovaného\"; dohodu ze dne 13.2.2002 a ze dne 12.6.2003 (správně ze dne 16.6.2003) je třeba vykládat \"vzhledem k úmyslu stran, který při jejím podpisu měly\", a přihlédnout k tomu, že \"základ nároku je nesporný\" a že \"předmětem sporu je pouze jeho výše\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě, shledá-li dovolání přípustným, zamítl. Uvedl, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na konstantní judikatuře a že dohoda ze dne 12.6.2003 (správně ze dne 16.6.2003) nemohla žalobci založit nárok na odškodnění pracovního úrazu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 31.3.2005 (dále jen \"\"), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán dne 3.3.2005 (srov. Čl. II bod 3 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci soudy mimo jiné dovodily (správnost závěrů soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobce k zaměstnavateli, který mu odpovídá za škodu vzniklou z pracovního úrazu ze dne 5.5.1987, posléze přešla na Z. a.s. se sídlem ve Z. Žalovaný (jeho právní předchůdce V. u. d., státní podnik) vyplácel žalobci náhradu za ztrátu na výdělku s účinností od 1.4.1998 na pokyn ministerstva průmyslu a obchodu (ministerstva vykonávajícího funkci zakladatele tohoto státního podniku), vydaný \"ve vazbě\" na usnesení vlády ČR ze dne 2.7.1997 č. 401/97, v němž bylo mimo jiné stanoveno, že na \"úhradu ze zákona vyplývajících obligatorních sociálnězdravotních nároků vůči pracovníkům organizací báňského průmyslu vzniklých do 31.12.1992 u zvláštního příspěvku horníkům, náhrady za ztrátu na výdělku a deputátů důchodců, jejichž nárok vznikl do 16.1.1992\" bude poskytnuta \"účelová dotace státního rozpočtu na útlum těžby prostřednictvím rozpočtové kapitoly ministerstva průmyslu a obchodu\". O poskytování náhrady za ztrátu na výdělku uzavřel žalovaný (jeho právní předchůdce V. u. d., státní podnik) se žalobcem dne 16.6.2003 dohodu, v níž se mimo jiné uvádí, že u žalobce \"byla zjištěna a ohlášena nemoc z povolání (pracovní úraz)\", že žalovaný (jeho právní předchůdce) odpovídá za škodu, která žalobci \"pro tuto nemoc z povolání vzniká\", neboť žalobce \"naposledy pracoval za podmínek, z nichž vzniká tato nemoc z povolání\", a že žalovaný (jeho právní předchůdce) \"svojí odpovědnost za toto onemocnění uznává\".

Za tohoto stavu věci soudy při svém rozhodování mimo jiné řešily otázku, zda V. u. d., státní podnik měly na základě pokynu ministerstva vykonávajícího funkci jeho zakladatele právní povinnost nahradit žalobci v době od listopadu 2000 do září 2002 ztrátu na výdělku, která mu měla - podle jeho tvrzení - vzniknout následkem pracovního úrazu ze dne 5.5.1987. Uvedená právní otázka byla pro rozhodnutí věci významná, přestože byl \"základ nároku\" podle názoru žalobce \"nesporný\" a \"sporná\" byla pouze výše náhrady za ztrátu na výdělku, neboť povinnost poskytnout náhradu za ztrátu na výdělku mohly soudy uložit jen tomu, kdo žalobci za tuto škodu odpovídal, popřípadě na koho povinnost nahradit škodu při pracovním úrazu podle zákona přešla.

Za škodu vzniklou zaměstnanci při pracovním úrazu odpovídá - jak vyplývá z ustanovení a a násl. - zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru, popřípadě zaměstnavatel, na něhož přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu zaměstnance k odpovědnému zaměstnavateli. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených zákonem nebo jiným obecně závazným právním předpisem (srov. ve znění účinném do 31.12.2000 a nyní platné ustanovení ).

Soudy v projednávané věci tedy správně dovodily, že V. u. d., státní podnik, které nebyly zaměstnavatelem žalobce v době pracovního úrazu, mohly mít právní povinnost nahradit žalobci škodu vzniknou následkem pracovního úrazu, jen jestliže na ně přešla práva a povinnosti z pracovního vztahu mezi žalobcem a odpovědným zaměstnavatelem.

Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu zaměstnance nemohou přejít z dosavadního zaměstnavatele na státní podnik jako \"přejímajícího zaměstnavatele\" jen proto, že ministerstvo uložilo státnímu podniku, vůči němuž vykonává funkci zakladatele, aby poskytlo zaměstnanci určité plnění místo povinného zaměstnavatele. Z pokynu ministerstva průmyslu a obchodu v projednávané věci navíc vyplývá, že nesměřoval k \"převzetí\" práv a povinností z pracovněprávního vztahu žalobce k jeho zaměstnavateli, který mu odpovídá za škodu z pracovního úrazu ze dne 5.5.1987, ale že měl za účel zajistit poskytnutí účelové dotace státního rozpočtu schválené na základě usnesení vlády ČR ze dne 2.7.1997 č. 401/97 a její výplatu přímo žalobci jako poškozenému zaměstnanci. Skutečnost, že ministerstvo průmyslu a obchodu zajistilo ode dne 1.4.1998 poskytnutí účelové dotace státního rozpočtu na uspokojení žalobcova nároku na náhradu za ztrátu na výdělku prostřednictvím V. u. d., státního podniku, nemůže mít za následek, že by práva a povinnosti z pracovního vztahu žalobce k zaměstnavateli, povinnému nahradit mu škodu z pracovního úrazu ze dne 5.5.1987, mohla přejít na uvedeného \"prostředníka\".

Poskytování dotací ze státního rozpočtu na financování náhrady za ztrátu na výdělku, na kterou vznikl poškozenému zaměstnanci nárok do 31.12.1992, se navíc s účinností od 16.4.2002 neřídilo již usneseními vlády ČR, ale , o přechodném financování některých sociálně zdravotních dávek horníků; podle tohoto zákona je příjemcem dotace \"právnická osoba - organizace uhelného, uranového a rudného hornictví\", která je povinna poskytovat náhradu za ztrátu na výdělku, a to buď jako zaměstnavatel poškozeného zaměstnance, nebo jako zaměstnavatel, na kterého přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu poškozeného zaměstnance. Protože řízení v projednávané věci bylo zahájeno dnem 23.9.2002, je zřejmé, že již v době podání žaloby nemohl žádný z účastníků úspěšně dovozovat, že by V. u. d., státní podnik vůbec mohl být na základě usnesení vlády ČR ze dne 2.7.1997 č. 401/97 oprávněn platit žalobci jakoukoliv náhradu za ztrátu na výdělku.

Opačný závěr nelze úspěšně dovozovat ani z obsahu dohody, uzavřené mezi žalobcem a V. u. d., státním podnikem dne 16.6.2003. Nehledě k tomu, že podle obsahu nejde o dohodu o sporných nárocích ve smyslu ustanovení , neboť není výsledkem jednání směřujícího k odstranění pochybností a rozporů ohledně žalobcova nároku na náhradu za ztrátu na výdělku a docílení vzájemných ústupků, ale o uznání závazku k náhradě škody a o náhradě škody, které nejsou samostatným zavazovacím důvodem a kterými se nezakládá ani domněnka o existenci nároku v době uznání, nemůže mít žalobcem tvrzené účinky proto, že byla uzavřena někým, kdo neměl právní a ani jinou povinnost nároky žalobce z důvodu odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu uspokojovat.

Z uvedeného vyplývá, že projednávanou věc odvolací soud posoudil a rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou soudů, že rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam a že tedy dovolání žalobce proti tomuto rozsudku nemůže být přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení věty první a odmítl.

Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, má žalovaný podle ustanovení podle ustanovení věty první, a právo na náhradu svých nákladů řízení. Nejvyšší soud ČR však přihlédl k okolnostem, za nichž žalobce svůj nárok vůči žalovanému (jeho právnímu předchůdci V. u. d., státnímu podniku) uplatnil, a k názoru žalovaného na otázku náhrady nákladů dovolacího řízení (žalovaný ve svém vyjádření k dovolání žalobce uvedl, že \"z pohledu nákladů dovolacího řízení se jistě nabízí v případě úspěchu žalovaného aplikace ustanovení ve prospěch dovolatele) a za použití ustanovení věty první, a žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. května 2006

JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.

předseda senátu