Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1430/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobce se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na odstupném poskytovaném při rozvázání pracovního poměru 85.584,- Kč s 3 % úrokem od 1.6.2004 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalované byl zaměstnán jako provozně-technický náměstek, že z této funkce byl odvolán a že žalovaná mu odmítla vyplatit odstupné ve výši dvojnásobku průměrného měsíčního výdělku podle ustanovení § 60a odst. 1 zák. práce, přestože mu byla dána výpověď z pracovního poměru k 31.5.2004 podle § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce.

Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 13.9.2004, č.j. -25, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 20.634,- Kč k rukám advokáta a „státu, Okresnímu soudu v Přerově náhradu nákladů řízení“. Vycházeje z toho, že žalobce byl dne 26.2.2004 odvolán z funkce provozně-technického náměstka, že však u žalované v souvislosti s odvoláním žalobce nenastala žádná organizační změna v podobě zrušení této funkce, neboť funkce provozně-technického náměstka byla od 1.3.2004 pouze přejmenována na funkci vedoucího provozně-technického úseku a v podstatě ve stejném rozsahu vykonávána Ing. J. B., dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce sice dostal výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce po předchozím odvolání z funkce, avšak nebyl z funkce odvolán z důvodu organizační změny (zrušení funkce); žalobce proto nemá podle ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce na odstupné nárok.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4.1.2005, č.j. -49, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 11.504,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, podle nichž žalobce, jmenovaný s účinností od 3.9.2001 do funkce provozně-technického náměstka u žalované, byl dopisem ze dne 26.2.2004 ke dni 1.3.2004 z této funkce odvolán, byla mu dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce a pracovní poměr mezi účastníky skončil ke dni 31.5.2004; dne 26.2.2004 vydala žalovaná organizační opatření č. 2/2004, kterým byla ke dni 1.3.2004 funkce provozně-technického náměstka nahrazena funkcí vedoucího provozně-technického úseku a do této funkce byl jmenován Ing. J. B. Za tohoto skutkového stavu dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobci nárok na odstupné nepřísluší, neboť jím vykonávaná funkce provozně-technického náměstka, z níž byl odvolán, nebyla zrušena v důsledku organizační změny ve smyslu ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce, ve znění účinném do 29.2.2004 (pracovní náplň funkce provozně-ekonomického náměstka zůstala až na detaily zachována a nese jen jiné označení - byla nahrazena funkcí vedoucí provozně-technického úseku). Za nevýznamné pro posouzení věci považoval důvody odvolání žalobce z funkce, okolnosti předávání funkce a datum, kdy byla vypracována pracovní náplň na funkci vedoucího provozně-technického úseku; v postupu žalované neshledal nic, co by odporovalo dobrým mravům.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce z důvodu podle ustanovení dovolání. Názor soudů, že mu odstupné nepřísluší, neboť na něj nedopadá ustanovení věty třetí za středníkem zák. práce, považuje za nesprávný. Polemizuje se zjištěními soudů a namítá, že ze všech důkazů, které soudu předložil, vyplývá, že jeho „dosavadní funkce, kterou zastával do 1.3.2004, je diametrálně odlišná od funkce, do které byl jmenován nový zaměstnanec, konkrétně Ing. J. B.“. Poukazuje také na to, že v okamžiku, kdy mu žalovaná předala odvolání z funkce, měla již zřízenu novou funkci vedoucího provozně-technického úseku, kterou mu nenabídla, a dovozuje, že „žalovaná porušila i ustanovení a nesplnila nabídkovou povinnost, která jí z tohoto ustanovení vyplývá“, a že „pokud mu toto místo nenabídla, logicky nemohlo jít o funkci totožnou nebo takřka totožnou, jak konstatují soudy, ale o funkci a tedy i pracovní zařazení diametrálně odlišné od toho, které on zastával dosud“. Podle názoru dovolatele ze soudního spisu jednoznačně vyplývá, že „pracovní náplň Ing. B. byla zpracována dodatečně tak, aby se co nejvíce podobala pracovní náplni, kterou měl zpracovanou on ke dni odvolání z funkce“, z čehož dovozuje, že „k 1.3.2004 Ing. B. přebíral funkci bez jakékoliv pracovní náplně“, že jeho „dosavadní funkce byla zrušena, aniž by byla bezprostředně nahrazena“, a že mu tedy z tohoto titulu podle ustanovení věty třetí za středníkem zák. práce odstupné ve smyslu ustanovení a násl. zák. práce náleží. Domnívá se rovněž, že žalovaná vůči němu postupovala v rozporu s a násl. d. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení , neboť soudy rozhodly v rozporu s hmotným právem, a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl, s tím, že se „plně ztotožňuje se závěry, které učinil soud prvního a druhého stupně v dané věci“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení , přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení a (srov. ). Dovolací důvod podle ustanovení totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004 sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

V posuzovaném případě odvolací soud řešil právní otázku, zda žalobci, jehož pracovní poměr byl rozvázán podle ustanovení § 65 odst. 3 věty třetí zák. práce výpovědí z důvodu „fikce nadbytečnosti“ podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, náleží odstupné podle ustanovení § 60a zák. práce.

Otázku podmínek vzniku nároku na odstupné v souvislosti s odvoláním žalobce z funkce provozně-technického náměstka odvolací soud vyřešil v souladu s výslovným zněním ustanovení § 65 odst. 3 části třetí věty za středníkem zák. práce (ve znění účinném do 29.2.2004), podle něhož odstupné poskytované zaměstnancům při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z funkce v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny, a s konstantní judikaturou - srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.10.1998 sp. zn. , uveřejněný pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000. V tomto rozsudku byl vysloven právní názor, který je jako správný přijímán i v současné době, že odstupné jako jednorázové plnění (srov. § 60a odst. 1 zák. práce) lze poskytnout jen zaměstnanci, u něhož dochází ke skončení pracovního poměru, a jen tehdy, byl-li pracovní poměr rozvázán výpovědí z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů; jde-li o zaměstnance, u něhož pracovní poměr zakládá volbou nebo jmenováním, náleží mu odstupné jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z funkce v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny.

Odvolací soud v posuzovaném případě - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z uvedeného právního názoru vycházel a v souladu s ním dovodil, že žalobci nárok na odstupné nenáleží.

Žalobce však - jak vyplývá z obsahu dovolání - právní posouzení věci odvolacím soudem (aplikaci ustanovení věty třetí zák. práce ve vztahu k ustanovení zák. práce na soudy zjištěný skutkový stav ani výklad citovaných ustanovení) nezpochybňuje. I když uvedl, že dovolání podává z důvodu podle ustanovení , v dovolání žádnou právní otázku, pro kterou by rozsudek odvolacího soudu měl mít zásadní význam, neoznačil. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice pouze skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatel současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud, činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry (zejména že „dosavadní funkce, kterou zastával do 1.3.2004, je diametrálně odlišná od funkce, do které byl jmenován nový zaměstnanec, konkrétně Ing. J. B.“, že „pracovní náplň Ing. B. byla zpracována dodatečně tak, aby se co nejvíce podobala pracovní náplni, kterou měl zpracovanou on ke dni odvolání z funkce“, že „k 1.3.2004 Ing. B. přebíral funkci bez jakékoliv pracovní náplně“ a že „dosavadní funkce byla zrušena, aniž by byla bezprostředně nahrazena“) a na nich pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že mu „podle ustanovení věty třetí za středníkem zák. práce odstupné ve smyslu ustanovení a násl. zák. práce náleží“). Tím, že dovolatel na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ), nepředstavují uvedené námitky žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale dovolacího důvodu podle ustanovení Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení

Žalobce v dovolání také namítá, že „žalovaná porušila i ustanovení a nesplnila nabídkovou povinnost, která jí z tohoto ustanovení vyplývá“, neboť „v okamžiku, kdy mu předala odvolání z funkce, měla již zřízenu novou funkci vedoucího provozně-technického úseku, kterou mu nenabídla“. Tuto námitku žalobce - jak vyplývá z obsahu spisu - neuplatnil ani v žalobě, ani za řízení před soudy obou stupňů a přišel s ní až v dovolání. Nehledě k tomu, že otázka posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobci žalovanou podle ustanovení zák. práce v souvislosti s jeho odvoláním z funkce nebyla předmětem tohoto řízení, k této námitce nemohlo být přihlédnuto již proto, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti ve věci samé (srov. ).

Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z ustálené judikatury soudů a že kritika rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 4.335,- Kč [srov. , , , , , ve znění , č. a č. ] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. , ve znění , č. , č. a č. ), celkem ve výši 4.410,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení a 3, věty druhé vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. , o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 838,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp.zn. , který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení věty první, a uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; žalobce je povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval ( ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. května 2006

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu