Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 230/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. října 2005, č.j. -178, takto:

I. Dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne

5. října 2005, č.j. -178,  se zamítá.

II. Dovolání žalobce proti výroku II. uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci  se  odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. března  2005, č.j. -150, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobci částku 170.000,- Kč náhrady nemajetkové újmy v penězích podle (dále jen “ ”). Ve zbývající části, pokud žalobce z uvedeného titulu požadoval zaplacení dalších 8,830.000,- Kč, žalobu výrokem II. zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení, včetně o náhradě nákladů placených státem (výrokem III. a IV.).

Žalobce uplatněný nárok z titulu ochrany osobnosti odůvodnil mimo jiné tvrzením, že usnesením vyšetřovatele bývalé Okresní prokuratury v Olomouci ze dne 13. srpna 1987, sp. zn. , bylo podle § 172 odst. 1 písm. e) trestního řádu zastaveno trestní stíhání vedené proti žalobci pro trestný čin útoku na státní orgán a

na orgán společenské organizace, přičemž bývalý okresní prokurátor v Olomouci poté  podal návrh na uložení ochranného léčení. Okresní soud v Olomouci pak usnesením

ze dne 18. září 1987, sp.zn. , žalobci uložil podle  § 72  odst. 1 a 4 trestního zákona  ochranné ústavní psychiatrické léčení. Stížnost žalobce proti tomuto usnesení byla odvolacím soudem zamítnuta. Ke stížnosti pro porušení zákona však byla tato rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení v roce 1995 zrušena Nejvyšším soudem České republiky. Z uvedeného proto vyplývá, že žalobce byl devět měsíců neoprávněně  internován v psychiatrické léčebně se všemi z toho vyplynuvšími následky. Šlo

o naprosto neúměrné represivní opatření.

O odvolání obou účastníků proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně  rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. října 2005 pod č.j.

-178 tak, že výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně změnil v jeho vyhovujícím výroku tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 170.000,- Kč, zatímco výrokem II. tento rozsudek ve zbývajících výrocích potvrdil. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud mimo jiné zdůraznil, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení přichází v úvahu pouze u zásahu do osobnosti této osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). K zásahu do osobnostních práv žalobce došlo v trestním řízení při obecném výkonu oprávnění a povinností, které (orgánům činným v trestním řízení) ukládá zákon. V řízení nebylo žalobcem prokazováno, že by ve zmíněném trestním řízení z něj orgány činné v trestním řízení vykročily, a to přesto, že rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. prosince 1995, sp.zn. , shledal v daném případě jejich postup jako nesprávný.

Odvolací soud poukázal na skutečnost, že v pravomoci soudů není přezkoumávat v občanském soudním řízení postup orgánů činných v trestním řízení.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 15. listopadu 2005

a téhož dne nabyl právní moci.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 18. listopadu 2005 včasné dovolání, doplněné podáním jeho zástupce ze dne 6. prosince 2005, jímž napadá uvedený rozsudek v plném rozsahu.

Dovolatel vychází z přípustnosti dovolání podle ustanovení [u výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn] a podle ustanovení [u výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen]. Nadto poukazuje na to, že oba výroky ve věci samé mají neoddělitelný základ. Dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu [dovolací důvod podle ustanovení ] jestliže dovozuje, že  v řízení o ochranu osobnosti není možné se domáhat ochrany osobnostních práv, pokud byly dotčeny nezákonnostmi při výkonu práv vyplývajících z tzv. zákonné licence. Dovolatel je přesvědčen, že tento názor je v rozporu s ochranou základních práv, jak jsou zakotvena v ě a v d. Odvolací soud též náležitě nezdůvodnil svůj odlišný právní názor v porovnání s názorem soudu prvního stupně.

Dovolatel proto požaduje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu  k dalšímu řízení.

K dovolání se písemně vyjádřila žalovaná. Ztotožnila se s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla proto zamítnutí, resp. odmítnutí tohoto dovolání.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení , stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením , přičemž  je  charakterizováno obsahovými

i formálními znaky požadovanými ustanovením Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti s diferencovaným závěrem.

V případě výroku I. rozsudku odvolacího soudu je přípustnost dovolání dána

na základě ustanovení  

Z ustanovení vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout

i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229

odst. 3 , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však

z obsahu spisu seznány nebyly.

Dovolatel  uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení   , který se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá

na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde  o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, který se projevuje zejména tím, že soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení odst. , podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno

od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení) s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost

ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odstavec 2 citovaného ustanovení).

Dovolatel však ve svém dovolání neuvádí nic, co by správnost aplikace ustanovení   odvolacím soudem jakkoliv zpochybňovalo.

Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě.  Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a vzniklou nemajetkovou újmou na osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů  vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení

Neoprávněným zásahem je  zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. U určitých  zásahů, byť se zdánlivě třeba   jevících, že odporují objektivnímu právu, je přesto není možno posuzovat jako neoprávněné. Podstatou je existence okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají tyto právní následky, a jež vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné straně a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních normách anebo z nich vyplývají.

O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, když je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud tak nejsou překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (obdobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2004, č.j. -68). Takový zásah do osobnostních práv ovšem zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem, a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Takováto licence ovšem není dána tam, kde  se jednající  při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí excesu.

I v souzeném případě  proto bylo  nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení přichází v úvahu pouze

u  zásahu do osobnosti  osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které by bylo třeba kvalifikovat jako neoprávněné, resp. protiprávní.

V řízení nebylo zpochybňováno, že žalobcem vytýkaný postup orgánů činných v trestním řízení byl součástí trestního řízení. Nebylo též prokázáno (a ani prokazováno), že by se v daném řízení dopustily eventuálního excesu, tj, že by k předmětnému zásahu došlo např. případnými mimoprocesními úkony orgánů činných v trestním řízení.

Odvolací soud tak správně připomněl, že k tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobce  došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, resp. tím, kdy jiný subjekt plnil právní povinnost. Věc samu tak posuzoval v souladu s četnou a ustálenou judikaturou vztahující se k této otázce. To platí i o odvolacím soudem  řešené otázce nedostatku pravomoci přezkoumávat v občanském soudním řízení postup soudu v řízení trestním.

Podle článku 2 odst. 3 y lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví  zákon. Obdobné ustanovení je obsaženo v d. Je tak vyjádřena zásada podřízenosti státní moci zákonu. Každý státní orgán  má vymezenu  pravomoc, kterou smí uplatňovat jen v tomto rámci. Tyto zásady se vztahují i na postup soudů a na rozsah jejich oprávnění při rozhodování. Soud  může zasahovat do výkonu působnosti jiných státních orgánů jen v případech a za podmínek stanovených výslovně zákonem.

Pravomoc soudu v občanském soudním řízení je upravena zejména v ustanovení tak, že v tomto řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odst. 1). Jiné věci soudy projednávají a rozhodují v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odst. 3). Neexistuje žádné zákonné ustanovení, které by opravňovalo soud, aby v občanském soudním řízení (v řízení o ochranu osobnosti) např. zasahoval do postupu orgánů činných v trestním řízení  tím, že by např. aproboval jejich postup  (analogicky srovnej  usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 2. března 2004, sp. zn. ).

Je proto třeba uzavřít, že z hlediska obsahu podaného dovolání, dovolací důvod

ve smyslu zmíněného ustanovení naplněn není, takže posuzovaný výrok rozsudku odvolacího soudu je třeba hodnotit jako správný.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) proto dovolání žalobce, pokud směřovalo proti výroku I. napadeného rozsudku Vrchního soudu

v Olomouci,  jako nedůvodné zamítl ( ).

Protože dovolání žalobce současně směřuje i proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, bylo i v tomto případě nezbytné posoudit otázku přípustnosti podaného dovolání.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ],

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ],

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

V označené věci dovolání není přípustné podle ustanovením a b) , neboť napadeným výrokem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.

Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle , je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.

Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem ( věta první ), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen

z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

Bylo již zmíněno, že odvolací soud při posouzení základu žalobcem uplatněného nároku odpovídajícím způsobem vycházel z příslušné zákonné úpravy, stejně jako se neodchýlil od již ustálené judikatury týkající se této právní problematiky.

Za tohoto stavu proto není možno považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu v uvedeném výroku za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení a odst. 3

Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, dovolací soud  dovolání žalobce, pokud směřuje proti uvedenému výroku, jako nepřípustné odmítl

[ ve spojení s téhož zákona]. Rozhodoval, aniž nařídil jednání ( věta první ).

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5

ve spojení s , , a za situace, kdy dovolání žalobce bylo zamítnuto, resp. odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek  přípustný.

V Brně dne 19. dubna 2006

JUDr. Pavel  Pavlík, v. r.

předseda senátu