Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2152/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. listopadu 2004, č.j. -111, k odvolání žalobce potvrdil podle ustanovení (dále jen „“) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2003, č.j. –73, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla především uznána povinnou okamžikem právní moci rozsudku zdržet se zásahu do sféry osobnosti žalobce tvrzením v jakékoliv formě, že byl evidován jako osoba uvedená v ustanovení , dále, aby byla uznána povinnou zaslat žalobci omluvu ve znění uvedeném ve výroku předmětného rozhodnutí, a konečně, aby žalovaná byla povinna v pracovněprávním vztahu a v obdobných vztazích žalobce nepřihlížet k obsahu dopisu bez data, č.j. BO-173-89/PL-2001, a dále k obsahu dopisů zaslaných jeho právnímu zástupci dne 20. srpna 2001 pod č.j. BO-759/2001 a dne 15. října 2001 pod č.j. BO-955/2001, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady nákladů placených státem. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud konstatoval, že žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v obsahu dopisu žalované bez data č.j. BO-173-89/PL-2001, v němž jej vyzvala k vrácení předchozího „lustračního“ osvědčení a připojila k němu nově vydané osvědčení, podle kterého byl žalobce evidován jako osoba uvedená v ustanovení (dále jen „lustrační osvědčení“ a „lustrační zákon“). Odvolací soud dovodil, že žalovaná takto neoprávněně nezasáhla

do osobnostních práv žalobce. V řízení o ochranu osobnosti není možné přezkoumávat postup při vydání lustračního osvědčení podle zmíněného lustračního zákona. Vydáním nového lustračního osvědčení, podle něhož je žalobce evidován jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b/ lustračního zákona nemohlo dojít k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, protože toto lustrační osvědčení má jen deklaratorní charakter a není možné přezkoumávat jeho zákonnost. Možným zásahem do osobnostních práv fyzické osoby je pouze její případná neoprávněná evidence jako osoby uvedené v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b/ lustračního zákona. Proto, jestliže nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, není možno dovodit odpovědnost žalované podle ustanovení § 13 o.z. Nadto v případě uplatněného zdržovacího nároku nebylo v řízení prokázáno, že by žalovaná, kromě vydání zmiňovaného lustračního osvědčení, s předmětnou evidencí jakkoliv jinak nakládala nebo, že hrozí nebezpečí, že by tak mohla učinit. Kromě toho by tak byly vyloučeny

i takové dispozice žalované, k nimž má zákonné oprávnění. V případě posledního zamítavého výroku odvolací soud poukázal na to, že není oprávněn zasahovat

do pravomoci a působnosti jiného orgánu.

Toto rozhodnutí bylo doručeno zástupci žalobce dne 17. ledna 2005, přičemž právní moci nabylo téhož dne.

Uvedený rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl dne 1. března 2005 dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení a odst. 3 Dovolání podává z důvodů podle ustanovení a b)

Dovolatel má zato, že podstatou věci je posouzení, zda žalovaná má zákonné oprávnění vystavit u osoby, jíž bylo vydáno negativní lustrační osvědčení podle lustračního zákona, nové lustrační osvědčení a vyzvat tuto osobu k vrácení originálu původně vydaného lustračního osvědčení, a současně, aby tato osoba, pokud vykonává některou z funkcí uvedených v ustanovení § 1 lustračního zákona, předložila nově vydané lustrační osvědčení svému zaměstnavateli. Otázkou je též, zda zaslání dopisu, jehož obsahem je uvedená výzva, a k němuž je připojeno nové lustrační osvědčení, je oprávněným či neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se s těmito otázkami nevypořádal. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudky soudů obou stupňů, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání se žalovaná nevyjádřila.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení , stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením o.s.ř, je charakterizováno obsahovými

i formálními znaky požadovanými ustanovením odst. l Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s negativním závěrem.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ( ),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil

( ),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ).

V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovením a b) , neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později případně zrušený rozsudek téhož soudu.

Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle , je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení a b) nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle a b) , může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů ( a 3 ), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle , lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení a b) To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení , není ve většině případů z hlediska úvah

o přípustnosti dovolání významné. Dovolací přezkum předjímaný ustanovením ve spojení s je předpokládán zásadně

pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem ( věta první ), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle ustanovení (předpokládající, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). To však v případě, že otázka, zda takováto vada dána je či není, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesního) předpisu (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. ).

O případ, kdy by bylo možno napadené rozhodnutí posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, však v posuzované věci nejde. Jestliže odvolací soud ve věci aplikoval ustanovení § 11 násl. o.z. (zejména ustanovení § 13 odst. 1 a 2 téhož zákona), nikterak se neodchýlil od standardního výkladu těchto ustanovení, ani od ustálené judikatury vážící se k této právní problematice.

Dovolatel výslovně uplatňuje mimo jiné dovolací důvod ve smyslu ustanovení

Ten se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje odpovídající právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.

Soudy obou stupňů žalobu v této věci posuzovaly podle ustanovení § 13 odst. 1 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno

od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění.

Různorodosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i značně široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé

z těchto složek osobnosti. Proto právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14d. Přitom v tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko-morální integrity osobnosti.

Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a vzniklou újmou na osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost sankcí podle ustanovení § 13 o.z.

Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. Přesto u některých konkrétních zásahů, ač se eventuálně zdánlivě mohou jevit jako odporující objektivnímu právu, je přesto není možno hodnotit jako neoprávněné. Podstatou je existence okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají tyto právní následky, a jež vycházejí

z hodnocení závažnosti, významu a funkce vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné straně a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních normách anebo z nich vyplývají.

O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné v případech, kde je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud tak nejsou překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2004, č.j. -68). Takový zásah do osobnostních práv ovšem zůstává povoleným jen za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Je nepochybné, že o takovouto licenci nepůjde tam, kde by se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustil excesu.

I v souzeném případě bylo tedy nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z. přichází v úvahu pouze

u zásahu do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které by bylo třeba kvalifikovat jako neoprávněné, resp. protiprávní.

K tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobce mělo podle žaloby dojít postupem žalované v souvislosti s vydáváním tzv. lustračního osvědčení. Předpoklady pro takový postup jsou stanoveny zmiňovaným lustračním zákonem. Ač žalobce dovozuje, že v tomto případě žalovaná jednající Ministerstvem vnitra ČR nepostupovala správně, nebylo prokazováno a prokázáno, že by v dané věci bylo vykročeno z mezí, jež jsou v tomto případě dány zákonem. V pravomoci soudů v občanském soudním řízení není přezkoumávat správnost postupu Ministerstva vnitra podle lustračního zákona.

Podle článku 2 odst. 3y lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Obdobné ustanovení je obsaženo v d. Je tak vyjádřena zásada podřízenosti státní moci zákonu. Každý státní orgán má vymezenu pravomoc, kterou smí uplatňovat jen v tomto rámci. Uvedené zásady se vztahují i na postup soudů a na rozsah jejich oprávnění při rozhodování. Soud může zasahovat do výkonu působnosti jiných státních orgánů jen v případech a za podmínek stanovených výslovně zákonem.

Pravomoc soudu v občanském soudním řízení je upravena zejména v ustanovení tak, že v tomto řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odst. 1). Jiné věci soudy projednávají a rozhodují v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odst. 3). Neexistuje žádné zákonné ustanovení, které by opravňovalo soud, aby v občanském soudním řízení (v řízení o ochranu osobnosti) zasahoval do postupu Ministerstva vnitra ČR při vydávání tzv. lustračních osvědčení např. tím, že by aproboval tento jeho postup (analogicky srovnej usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 2. března 2004, sp. zn. ).

Jestliže s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu soud druhého stupně věc posuzoval v souladu s vyloženými právními názory, pak při vázanosti dovolacího soudu důvody podaného dovolaní, není možno považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení a odst. 3

Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) dovolání jako nepřípustné odmítl ( ve spojení s téhož zákona). Neměl tak ani předpoklady zabývat se dalšími důvody uvedenými v dovolání. Rozhodoval, aniž nařídil jednání

( věta první ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta prvá ve spojení s , a , když dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. dubna 2006

JUDr. Pavel Pavlík, v.r.

předseda senátu