Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 641/2006

U S N E S E N Í

I.   Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.6.2005, č.j. -55, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9.12.2004, č.j. -38, jímž tento soud uložil žalované, aby vyklidila byt č. 2 o velikosti 3+1, I. kategorie v 1. podlaží domu čp. 450 v P., kat. území Ž., a do 15 dnů od právní moci rozhodnutí vyklizený odevzdala žalobkyni a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádnému z účastníků jejich náhradu nepřiznal.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vydání předcházející ve smyslu ust. a dospěl k závěru, že odvolání žalované není opodstatněné. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový podklad, provedené důkazy správně hodnotil podle ust. a nepochybil ani v právním posouzení věci. Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že v posuzované věci nebylo pochyb o tom, že žalovaná vedla společnou domácnost se zemřelou nájemkyní bytu, nesplnila však druhou podmínku přechodu nájmu bytu stanovenou v ust. obč. zák., tj. že neměla vlastní byt. Tato podmínka (neexistence vlastního bytu) musí být splněna ke dni smrti nájemce a nestačí, že se tak stane později. Dle odvolacího soudu je proto nerozhodné, že manžel žalované projevil úmysl ukončit nájem bytu v P.  a to bez ohledu na to, zda je jeho písemný úmysl uvedený ve smlouvě o smlouvě budoucí právním úkonem platným nebo neplatným. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná se svým manželem může dostatečně uspokojovat svou bytovou potřebu v bytě, k němuž jim svědčí právo společného nájmu. Dále odvolací soud neshledal, že by výkon vlastnického práva na straně žalobkyně byl v rozporu s dobrými mravy podle ust. obč. zák.

Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Dovoláním ze dne 6.10.2005 napadla žalovaná rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu  a dovolání podala z důvodu uvedeného v ust. , neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V dovolání žalovaná zejména uvedla, že nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu vysloveným v napadeném rozhodnutí. Dovolatelka je toho názoru, že zásada důsledné aplikace neexistence vlastního bytu není neprolomitelná, o čemž svědčí i nález Ústavního soudu č. 41/2001 ze dne 12.3.2001, sp. zn. , podle něhož není možné výkon práva na bydlení vztáhnout pouze na užívání plochy vymezené stavebně technickým určením, ale také na uspokojování potřeb bydlení, protože potřeby bydlení nespočívají pouze v přenocování, ale představují celý komplex zajišťování potřeb člověka a čistě pozitivistická aplikace § 706 odst. 1 obč. zák. vede k porušení ústavnosti.

Dle dovolatelky, i když za podlahovou plochu ve smyslu ust. , o vlastnictví bytů, lze považovat veškerou plochu bytu, je nutno vzít v potaz, že předmětný byt, v němž může dle rozhodnutí soudu realizovat svoji potřebu bydlení, má kuchyň 17 m2 a pokoj 19,5 m2. Bydlení v takovém bytě pak dle dovolatelky nemůže odpovídat současným požadavkům na přiměřené bydlení, když navíc jedna z místností je kuchyň a právo bydlení pro 3 lidi je tak možné v podstatě na ploše 19,5 m2. Odvolací soud pochybil, když bez přihlédnutí ke specifice celé věci aplikoval na tento případ obč. zák., aniž by zkoumal, zda v daném případě není možné použít ust. obč. zák., který dává soudu možnost odstranit nepřiměřenou tvrdost zákona. Dovolatelka dále uvedla, že zákon neumožňuje, aby v situaci, kdy manželé bydlí odděleně, jeden z nich ve vlastním bytě a druhý ve společné domácnosti s další osobou, které svědčí právo nájmu bytu, mohli v případě úmrtí této osoby mít možnost volby, pro který ze dvou bytů se nadále rozhodnou, tj. ve kterém nadále hodlají realizovat své právo bydlení. V tomto směru je pak třeba dle dovolatelky hodnotit také dohodu o skončení nájmu bytu, kterou uzavřel její manžel dne 25.10.2004 s vlastníkem domu v P. podle níž v případě, že by žalovaná v soudním  sporu uspěla, by skončil nájem bytu v P. Dovolatelka je toho názoru, že rozhodnutí o přechodu práva nájmu bytu v případě jako je její, je rozhodnutím, které má po stránce právní zásadní význam.

Dovolatelka dále požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť pokud by žalobkyně realizovala svoje právo a žalovanou by vyklidila z předmětného bytu, vznikla by jí nenahraditelná újma, protože by již nebylo možné ani v případě úspěšnosti dovolání navrácení do původního stavu. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k podanému dovolání, jak vyplynulo z obsahu spisu, nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. a 4

Dovolací soud neshledal předpoklady pro odložení vykonatelnosti rozhodnutí dle         , a proto o tomto návrhu – v souladu s ustálenou praxí – nevydával samostatné rozhodnutí.

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c)

Podle nemůže být dovolání přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.

Podle ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod uvedený v ust. , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu ustanovení je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.

Dovolatelka ve svém dovolání přímo neformulovala otázku zásadního právního významu, z obsahu dovolání však lze dovodit, že je toho názoru, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, neboť na daný případ aplikoval ust. § 706 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále jen „obč. zák.“), aniž by přihlédl ke specifickým okolnostem případu a aniž by zkoumal, zda v daném případě není možné použít ust. § 3 odst. 1 obč. zák., kterým by případně mohl odstranit nepřiměřenou tvrdost zákona.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyřešil otázku přechodu nájmu dle ust.      § 706 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozhodnutí ze dne 26.6.1997, sp. zn. uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/1997, pod pořadovým číslem 54), mj. konstatoval, že u osob na něž má přejít právo nájmu, musí být splněno, že ke dni smrti nájemce nemají vlastní byt. Slovy “mít vlastní byt” zákon postihuje nejen právo bydlení, jehož titulem je vlastnictví bytu (nemovitosti), nýbrž všechny právní důvody (výlučné nebo odvozené právo, právo nájmu nebo společného nájmu, právo z věcného břemene, právo založené nepojmenovanou smlouvou podle § 51 obč. zák.), od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k trvalému (nikoliv jen přechodnému) uspokojování bytové potřeby jeho nositele. Jestliže osoba uvedená v § 706 odst. 1 větě druhé obč. zák. disponuje některým z těchto titulů bydlení, pak přechodem nájmu v její prospěch nelze spravedlivě pronajímatele omezovat ve volném nájmu bytu (shodné závěry formuloval Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 1997, pod číslem 54, nebo v rozsudku ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 1999, pod číslem 34). Z toho je zřejmé, že otázka aplikace ust. obč. zák. nemůže mít za uvedené situace zásadní právní význam a založit přípustnost dovolání dle ust.

Pro úplnost je třeba poznamenat, že uvedená judikatura Nejvyššího soudu není v rozporu s judikaturou Ústavního soudu v této otázce (tj. mít vlastní byt podle ust. § 706 odst. 1 obč. zákoníku), jak mj. namítá dovolatelka (viz odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. ).

Pokud dovolatelka dále v dovolání namítala, že byt, v němž má spolu s manželem a dcerou dle odvolacího soudu možnost realizovat své právo bydlení, neodpovídá  soudobým požadavkům na přiměřené bydlení, neboť jeho plocha k bydlení je nedostatečná, a dále, že manžel uzavřel dohodu o skončení nájmu pro případ, že by ve sporu uspěla, jedná se zřejmě o specifické okolnosti věci, které odvolací soud při aplikaci ust. § 706 odst. 1 obč. zák. nevzal podle dovolatelky v úvahu, tak je třeba konstatovat, že tyto námitky nejsou rozhodné při posuzování otázky přechodu práva nájmu podle uvedeného ustanovení a jde o skutkové okolnosti případu, které nejsou důvodem, pro něž by mohla být založena přípustnost dovolání dle ust.

Pokud dovolatelka dále v dovolání namítala, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nezkoumal, zda v daném případě nelze (s ohledem na výše uvedené okolnosti) aplikovat ust. § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba poznamenat, že odvolací soud se v odůvodnění rozsudku touto otázkou zabýval, a konstatoval, že výkon vlastnického práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 3 odst. 1 obč. zák. Otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem  pro soudní praxi (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále usnesení ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. ).

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. přípustné a dovolání podle ust.   , věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. , věty první, a a s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. dubna 2006

JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.

předseda senátu