Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2257/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 12. 1. 2005, č.j. -63, jímž okresní soud zamítl žalobu o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí vedeného proti vnučce žalobkyně J. H. ml., dříve N., vypočtených jako položky č. 1 – 6 v protokole o soupisu movitých věcí z 18. 2. 2002, č.j. -7. Odvolací soud, shodně jako soud prvního stupně (jenž ve třetím odstavci druhé strany svého rozhodnutí na č.l. 64 svědkyně J. H. st. i J. H. ml. /dceru a vnučku žalobkyně/ ohodnotil jako nevěrohodné), dospěl k právnímu závěru, že žalobkyně důkazní břemeno ohledně svého tvrzení o vlastnictví předmětných věcí neunesla, jelikož sama ve své účastnické výpovědi výslovně uvedla, že věci darovala své vnučce (povinné) a dceři. I kdyby žalobkyně jako účastnice řízení – dovozuje odvolací soud – nevypověděla, že jim věci darovala, musela by své vlastnictví k věcem prokázat; přes poučení soudu podle a však žádné důkazy nenavrhla. Kromě toho odvolací soud svůj závěr, že žalobkyně důkazní břemeno neunesla, odůvodnil výpovědí její vnučky (ve vykonávacím řízení sp.zn. povinné) J. H. ml., jež sama v řízení vedeném o její excindační žalobě stran týchž věcí výslovně uvedla, že je „dostala od své babičky darem“ (viz rozsudek okresního soudu v Českých Budějovicích z 27. 3 2003, č.j. -55, zažurnalizovaný v připojeném spise téhož soudu sp. zn. jako č.l. 55).

V dovolání (jehož přípustnost dovozuje – pouze – ze samotného ustanovení , s odůvodněním, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam „zejména pro zdravotně postiženého člověka“) žalobkyně uvádí, že je podává „z důvodu “. Protože šlo o „její první výslech soudkyní, byla zmatená, rozrušená a protokolaci soudkyně do diktafonu nevěnovala pozornost“. Odvolacímu soudu vytýká, že v její prospěch nevyhodnotil výpovědi obou svědkyň, zejména vnučky, které její tvrzení (např. že věci koupila žalobkyně a dala jim je do užívání), z nichž měl být vyvozen závěr, že věci jsou jejím vlastnictvím, „potvrdily“.

Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ “) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu, majících potřebný judikatorní přesah. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Protože uplatněným dovolacím důvodem je Nejvyšší soud vázán ( , věta první, ), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

Žalobkyně (jež dovolací důvod podle prostřednictvím poukazu na uvedené ustanovení pouze ohlašuje, aniž však vysvětluje, v čem by měl zásadní právní význam rozhodnutí spočívat) však ve skutečnosti námitku nesprávného právního posouzení věci neuplatňuje (nenamítá totiž nesprávnou aplikaci ani interpretaci práva), resp. toto nesprávné právní posouzení vyvozuje až jako důsledek (podle jejího názoru) neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, které však lze namítat jen prostřednictvím dovolacích důvodů podle a odst. 3 (k založení přípustnosti dovolání podle ovšem, viz níže, nezpůsobilých).

Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nimž patří i dovolatelkou namítnutá okolnost, že soudy, aniž přihlédly k tvrzení žalobkyně, dospěly k závěru o neunesení jejího důkazního břemene, totiž přípustnost dovolání ve smyslu (vyjma případu – o který zde nejde – kdy by samotná vada, pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) založit nemohou; dovolací soud k nim přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (242 odst. 3 věta druhá ), a tento předpoklad v projednávaném případě naplněn není.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném důsledku může mít vliv na rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá), tudíž v dané věci nejde.

Dovolací argumentace, že soudy obou stupňů dospěly k závěru o jejím neunesení důkazního břemene a žalobu zamítly přesto, že tvrzení žalobkyně o jejím vlastnictví věcí „potvrdily“ obě svědkyně, je kritikou samotného hodnocení důkazů. To však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, a tedy ani důvodem podle (k založení přípustnosti dovolání podle ovšem stejně nezpůsobilým). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat (viz ) jen ze způsobů, jak soud hodnocení důkazů provedl. Tak je tomu např. v případech, kdy v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti je logický rozpor, nebo např. jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení až 135 ; nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi či účastníku, nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý nebo že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné.

Pokud pak jde o ostatní námitky žalobkyně, ani jedna z nich – včetně její argumentace neznalostí obsahu, resp. významu právních pojmů („dát“, „dát do užívání“, „dát do osobního užívání“, „dát do vlastnictví“ apod.), jejím nepříznivým zdravotním stavem, nevěnováním pozornosti protokolaci soudkyně do diktafonu – není uplatněním kteréhokoli ze způsobilých dovolacích důvodů, taxativně vymezených ustanovením

Protože tedy nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání ( dost. 1 věta první ) – dovolání podle ustanovení a jako nepřípustné odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, žalované, jež by jinak měla podle , a právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že právo na náhradu nákladů tohoto řízení žádný z účastníků nemá.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. dubna 2006

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu