Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 384/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Domažlicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 3. 2004, č.j. -74, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 7, I. kategorie, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v D. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že nájemní vztah skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a žalovanému uložil byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že rozhodnutím Posádkové správy D. ze dne 20. 4. 1991 byl předmětný byt přidělen žalovanému, který dne 1. 5. 1991 uzavřel s Bytovým podnikem D. (který předmětný dům v té době spravoval) dohodu o užívání bytu, že žalovaný byl v té době občanským pracovníkem armády (do 30. 9. 1991) a posléze zaměstnancem ministerstva vnitra - do 31. 3. 1992, kdy ukončil svůj pracovní poměr u ozbrojených složek, že ještě za trvání jeho pracovního poměru u ministerstva vnitra přešel předmětný dům do vlastnictví žalobce na základě a byl mu předán Posádkovou správou D. s odkazem na Dále vzal za prokázáno, že v době přidělení bytu byl žalovaný ženatý a v bytě žil se svojí manželkou B. P. a jejich dvěma nezletilými dětmi, že jejich manželství dosud trvá, že se žalovaný z bytu dne 11. 12. 2002 odstěhoval do domu č.p. 504 v D., který je jeho výlučným vlastnictvím, v němž je také přihlášen k trvalému pobytu a bydlí zde i s dětmi, že byt neuvolnil a nepředal žalobci, nedal mu písemnou výpověď z nájmu bytu, ani s ním neuzavřel dohodu o zániku nájmu bytu. Předmětný byt není trvale obýván, občas sem dochází manželka žalovaného, která se jinak zdržuje v jeho domě a podílí se na péči o děti; její žádosti o uznání přechodu práva nájmu nebylo žalobcem vyhověno. Soud prvního stupně dovodil, že právo osobního užívání bytu svědčící žalovanému se ke dni 1. 1. 1992 změnilo ze zákona podle obč. zák. na právo nájmu služebního bytu, který měl charakter bytu přechodně služebního ve smyslu , že ke ztrátě uvedeného charakteru bytu došlo v důsledku zániku pracovního (služebního) poměru žalovaného u ozbrojených složek a že od 1. 4. 1992 svědčilo (toliko) žalovanému právo nájmu bytu. Dovodil dále, že tvrzení žalovaného o trvalém opuštění společné domácnosti je pouze účelovým tvrzením a neuvěřil výpovědi jeho manželky o neexistenci společné domácnosti se žalovaným. Protože v řízení nebylo prokázáno, že by jeho právo nájmu bytu zaniklo podle obč. zák. písemnou dohodou nebo písemnou výpovědí a žalovaný je současně vlastníkem domu, v němž uspokojuje svoji bytovou potřebu, je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle obč. zák. Soud prvního stupně nevázal s odkazem na ustanovení obč. zák. povinnost žalovaného k vyklizení na zajištění přístřeší, na něž by jinak měl ze zákona ( obč. zák.) nárok, neboť má možnost bydlení ve svém domě.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 9. 2004, č.j. -104, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o přivolení k výpovědi, určení výpovědní lhůty a nákladech řízení, změnil ho ve výroku o povinnosti žalovaného k vyklizení tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal správnými a úplnými skutková zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil i jeho právnímu posouzení věci. Konstatoval dále, že vzhledem k § 709 obč. zák. nemohlo k bytu vzniknout žalovanému a jeho manželce právo společného nájmu bytu manžely, a že závěr soudu prvního stupně o tom, že právo nájmu bytu žalovaného nezaniklo (a to ani v důsledku přechodu nájmu na jeho manželku) je správný, a odpovídá výsledkům provedeného dokazování. Změnu výroku o povinnosti k vyklizení bytu odůvodnil odvolací soud potřebou přizpůsobit jej dikci zákona.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil podle , a v němž uplatnil dovolací důvody podle a b) Uvádí, že odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení obč. zák. závěr, že byl-li předmětný byt přidělen jako služební, nemohl nikdy manželům vzniknout společný nájem bytu, a namítá, že takovýto závěr je v rozporu s ustálenou judikaturou, např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. , uveřejněným pod č. 61 v časopise Soudní judikatura č. 8/1997, v němž byl vyjádřen názor, že společné užívání bytu manžely bylo vyloučeno u bytů ministerstva vnitra uvedených v „“, nikoliv u bytů uvedených pod bodem 2 uvedeného ustanovení. Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká, že se nezabýval jeho námitkou, že právo nájmu bytu přešlo podle ve spojení s obč. zák. na jeho manželku trvalým opuštěním společné domácnosti v prosinci roku 2002. Poukazuje na to, že svůj úmysl trvale opustit společnou domácnost žalobci opakovaně sděloval, a to i písemně, avšak žalobce odmítl byt převzít a uzavřít dohodu o zániku nájmu bytu s odůvodněním, že v bytě bydlí jeho manželka. Dovozuje, že jeho písemné prohlášení ze dne 11. 12. 2002, jímž žalobci oznamuje trvalé opuštění společné domácnosti, je nutno vykládat tak, že jím projevuje vůli ukončit nájemní vztah, a že jde o výpověď z nájmu bytu. Podle názoru odvolatele předpokladem rozhodnutí o přivolení k výpovědi je mimo jiné existence nájemního vztahu; byla-li žaloba podána až 23. 7. 2003, tedy v době, kdy již právo nájmu žalovaného podle obč. zák. zaniklo, a nájemkyní bytu se dle ve spojení s obč. zák. stala jeho manželka, nebylo možno v dané věci k výpovědi z nájmu bytu přivolit. Naplnění vady řízení ( ) spatřuje dovolatel v tom, že se soudy nezabývaly existencí práva nájmu žalovaného k bytu a otázkou přechodu nájemního práva na jeho manželku (v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. ). Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém dovolacím vyjádření zpochybnil přípustnost dovolání opřenou o tvrzený rozpor s ustálenou judikaturou, namítl, že předmětný byt měl v době přidělení žalovanému charakter bytu vojenského ve smyslu bodu 1 , přisvědčil závěru odvolacího soudu, že k zániku práva nájmu žalovaného nedošlo, a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 10. září 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou , (dále opět jen „“).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c)

Ustanovení přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle , z něhož ji dovozuje dovolatel.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu ustanovení je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Dovolatel výslovně neoznačuje právní otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Jak je patrno z obsahu dovolání, zpochybňuje v prvé řadě právní závěr odvolacího soudu, že k předmětnému bytu nevzniklo právo společného nájmu bytu manžely. Judikatura dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 24. 7. 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 162 v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing, Praha 2003, rozsudek ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. ) vychází z názoru, že vojenské byty podle , o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů, měly povahu bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu , a nemohlo k nim proto vzniknout právo společného užívání bytu manžely; vzhledem k tomu nepřichází u těchto bytů v úvahu zákonná transformace na právo společného nájmu byt manžely ( obč. zák.). Z bodu 2 , pak jednoznačně vyplývá, že uvedené ustanovení předpokládalo existenci bytu k 1. 1. 1957 (o kterýžto případ se však v dané věci – jak vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů – evidentně nejednalo). Se zřetelem k tomu, že označená otázka je již judikaturou dovolacího soudu vyřešena, nemůže založit přípustnost dovolání podle Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. , je nepřípadný, neboť uvedené rozhodnutí se týká bytů ministerstva vnitra podle bodu 2 , o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů (nikoliv , jak je v dovolání nesprávně uvedeno), nikoliv bytů vojenských. Ostatně i uvedené ustanovení předpokládalo existenci bytu ke dni 1. 1. 1957 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka zániku práva nájmu bytu žalovaného, resp. přechodu tohoto práva na jeho manželku. Jak je patrno z obsahu dovolání, mají jeho námitky charakter námitek skutkových. Ve skutečnosti tak dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle nebo b) - přípustné ( ). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatel zpochybňuje skutkový závěr soudu prvního stupně, z něhož vycházel i soud odvolací, že v řízení nebylo prokázáno, že by jeho nájemní poměr zanikl písemnou výpovědí nájemce, a že nedošlo ke zrušení společné domácnosti žalovaného a jeho manželky a předkládá vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu věci, z níž dovozuje nesprávnost právního závěru o existenci jeho práva nájmu k předmětnému bytu, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení věty první, , a a zavázal žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (, ve spojení s ustanovením , ve spojení s ustanovením , , , ve znění pozdějších předpisů), z částky 195,- Kč odpovídající 19% DPH, a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 22. března 2006

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.

předsedkyně senátu