Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 363/2006

U S N E S E N Í

23. srpna  2005, č.j. -106, takto:

I. Dovolání žalobkyně  se  odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. září 2004, č.j. -86, zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobkyni náhradu nemajetkové újmy ve výši 1,000.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že žalobkyně se podle ustanovení (dále jen „“) domáhá náhrady nemajetkové újmy v penězích v souvislosti s tím, že žalovaná o ní před redaktory Č. t. uvedla výrok „Paní inženýrka je duševně nemocná“ a další hanlivé výroky,  přičemž tuto pasáž odvysílala Č. t. v pořadu K. (poprvé dne 17. července 2001). Soud prvního stupně současně vzal mimo jiné za prokázáno, že žalobkyně opakovaně zveřejňovala v médiích před výše zmíněným datem svůj příběh, především upravený podle vlastní fabulace. Takto se mimo jiné vyjadřovala o své hospitalizaci v Psychiatrické léčebně B. jako o uvěznění a v této souvislosti i o rozhodování v detenčním řízení. Jestliže se Č. t. snažila natočit pořad, kde by se (k věci) vyjádřila i soudkyně, jež v detenčním řízení rozhodovala, pak šlo o situaci, kterou zcela vyprovokovala žalobkyně svými předchozími projevy. Intenzitu zásahu proto soud shledal jako minimální.

O odvolání žalobkyně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. srpna 2005, č.j. -106, kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku ve věci samé, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Za základ svého rozhodnutí vzal skutečnost, že před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalovaná o žalobkyni uvedla předmětný výrok v pořadu K. odvysílaném Č. t. dne 17. 7. 2001. Předmětný výrok, který žalovaná pronesla o žalobkyni, představuje závěr o jejím zdravotním stavu, ke kterému žalovaná jako soudkyně povolaná k rozhodování v detenčním řízení (191a násl. - dále jen „) nebyla oprávněna. Proto dovodil, že žalovaná překročila meze své pravomoci. Ucelený výrok  odvolací soud považoval

za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně, když byl objektivně způsobilý přivodit újmu na jejích osobnostních právech chráněných ustanovením násl. , přičemž ve svých důsledcích mohl vést k negativnímu hodnocení osobnosti žalobkyně. Odvolací soud  uzavřel, že nemajetková újma, která  žalobkyni vznikla jako následek popsaného neoprávněného zásahu, by byla odčinitelná morálním zadostiučiněním podle ustanovení (odst. 1) , avšak žalobkyně tento nárok neuplatnila. Odvolací soud však neshledal předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy podle , a to i proto, že  žalobkyně neprokázala snížení vážnosti a důstojnosti ve společnosti ve značné míře,  jak to má na mysli zmíněné ustanovení.

Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno žalobkyni dne 20. října 2005, přičemž téhož dne nabylo právní moci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 19. prosince 2005 včasné dovolání s tím, že je přípustné podle ustanovení Má zato, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci

( ), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( téhož zákona).

Dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud sice dospěl k závěru, že žalovaná nebyla oprávněna vyslovit závěr o zdravotním stavu žalobkyně, a proto je tento výrok  neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobkyně chráněných ustanovením

násl. , avšak  rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že neuplatnění nároku na morální zadostiučinění ve smyslu ustanovení znemožňuje  přisouzení (finanční) náhrady podle téhož zákona.

Podle dovolatelky tento právní názor  odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem. Ustanovení prostředky sloužící k ochraně osobnosti uvádí pouze příkladmo a je  pouze na žalobci, který z těchto prostředků považuje za přiměřený. Přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích  není podmíněno požadavkem morální satisfakce. Žalobkyně tak s ohledem na míru snížení její důstojnosti a vážnosti

ve společnosti považovala pouze přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích

za přiměřený prostředek k ochraně jejích osobnostních práv. Odvolací soud však konstatoval, že neprokázala takovéto snížení její vážnosti a důstojnosti ve značné míře.  Pominul však, že soud prvního stupně nesplnil svoji poučovací povinnost podle ustanovení , pokud učinil závěr o tom, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení, ani důkazní břemeno. Proto měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušit.

Dovolatelka  navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K uvedenému dovolání se žalovaná nevyjádřila.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobkyně bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení , stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením o.s.ř, je charakterizováno obsahovými

i formálními znaky požadovanými ustanovením odst. l Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s negativním závěrem.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ( ),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( ),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ).

V označené věci není dovolání  přípustné podle ustanovením a b/ , neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně  nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později případně zrušený rozsudek téhož soudu.

Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle , je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení a b/ nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle a b/ , může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (

odst. 2 a 3 ), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle , lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení a b/  To  však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání

ve smyslu ustanovení může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení

Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení , není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné. Dovolací přezkum předjímaný ustanovením ve spojení s je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je  proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím  důvodem ( věta první ), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska  námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle ustanovení (předpokládající, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). To však v případě, že otázka, zda takováto vada dána je či není, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesního) předpisu (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. ).

O případ, kdy by bylo možno napadené rozhodnutí posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, však v posuzované věci nejde. Jestliže odvolací soud ve věci aplikoval ustanovení násl. (zejména  ustanovení téhož zákona), nikterak se  neodchýlil od standardního výkladu těchto ustanovení ani od ustálené judikatury vážící se k této právní problematice.

Pokud předmětné dovolání  vychází z dovolacího důvodu podle , pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Podle ustanovení odst. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení). Pokud by se nejevilo postačujícím toto zadostiučinění zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba  též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích ( odstavec 2 uvedeného ustanovení).

Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a újmou na právu na ochranu osobnosti fyzické osoby.

Přiznání zadostiučinění v penězích podle ustanovení předpokládá splnění konkrétních zákonem kvalifikovaných podmínek:

- morální zadostiučinění se musí jevit v konkrétním případě nepostačujícím a tím již neúčinným,

- neoprávněným zásahem v konkrétním případě došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve značné míře.

U prvního z naznačených předpokladů pro úspěšnost požadavku na přisouzení  relutární satisfakce musí být  spolehlivě prokázáno, že tu jsou okolnosti dokládající, že  v takovém případě nepostačuje zadostiučinění podle , a to zejména z hlediska povahy neoprávněného zásahu a způsobu provedení, z hlediska intenzity trvání, rozsahu i ohlasu nepříznivých následků, které postiženému vznikly.

U druhého z předpokladů případného přisouzení finančního zadostiučinění musí být především zjištěno, že jde o takovou újmu na osobnosti fyzické osoby, kterou  je objektivně třeba posuzovat vzhledem k intenzitě, rozsahu, trvání a veřejnému ohlasu nepříznivého následku, spočívajícího ve snížení její lidské důstojnosti a vážnosti

ve společnosti, jako závažnou. Z uvedeného vyplývá, že relutární satisfakce má subsidiární funkci a nastupuje proto až tehdy, kdy se morální zadostiučinění ukáže, ať zcela nebo zčásti jako nepostačující a tak neúčinné (obdobně srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s., Praha 2004, str. 186).

V souzené věci odvolací soud dospěl k závěru, že okolnosti případu by odůvodňovaly pouze přisouzení morálního zadostiučiní podle ustanovení Protože však  žalobkyně požadovala výlučně relutární satisfakci podle ustanovení

§ 13 odst. 2 téhož zákona, bylo třeba  žalobu zamítnout. Tento postup soudu  odpovídá výše vyloženým předpokladům vztahujícím se na možnost přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle uvedeného ustanovení.

Je proto opodstatněný závěr, že s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu soud druhého stupně  věc posuzoval v souladu s vyloženým názorem. Proto při vázanosti dovolacího soudu důvody podaného dovolaní, není možno považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení a odst. 3

Protože není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( ve spojení s téhož zákona). Neměl tak ani předpoklady zabývat se dalšími důvody uvedenými v dovolání. Rozhodoval, aniž nařídil jednání

( věta první ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, když sice podané dovolání bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné  náklady nevznikly, odůvodněn ustanovením věta prvá ve spojení s , a

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný  prostředek.

V Brně dne 16. března 2006

JUDr. Pavel  Pavlík, v. r.

předseda senátu