Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2444/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. června 2004, č.j. -142, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce nebyl rezidentem, agentem, držitelem propůjčeného nebo konspiračního bytu, informátorem nebo ideovým spolupracovníkem StB dle ustanovení , a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Z hlediska návrhu na zahájení řízení (žalobního petitu) považoval pro posouzení věci za rozhodující nespornou skutečnost, že žalobce dne 8.3.1988 podepsal tzv. vázací akt v souladu s rozkazu ministra vnitra

č. 3/1978. Naopak podle názoru odvolacího soudu bylo nadbytečné zabývat se zjišťováním délky, rozsahu nebo obsahu spolupráce žalobce s bývalou Státní bezpečností. Pro zamítnutí žaloby byl určující závěr, že podpisem uvedeného závazku žalobce splňoval podle tehdy platných předpisů kritéria pro evidenci osob podřaditelnou pod některou z kategorií spolupracovníků StB uvedených v § 2 odst. 1 písm. b) zák.

č. (tzv. lustračního zákona).

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení ,a podává je z důvodů podle ustanovení a písm. b) Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom,že nebylo rozhodnuto o jeho návrhu. Namítá, že se domáhal určení, že „nebyl tajným spolupracovníkem, agentem Státní bezpečnosti a nikoliv, že nebyl osobou uvedenou v ustanovení Ohledně důvodu podle ustanovení (řízení je postiženo vadou, která mohla mít

za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) žalobce soudům obou stupňů zejména vytýká, že „nebyly vyslechnuti svědci L. a odpovědný pracovník BIS, který měl

na starosti jeho spis,“ že soudy se „nevypořádaly se svědky, kteří byli slyšeni v průběhu obsáhlého dokazování; … vůbec se nezabývaly tím, že agent kontrarozvědky musel plnit celou řadu úkolů vymezených příslušným rozkazem ministra vnitra a musel plnit úkoly pod krycím jménem. V jeho případě tomu tak nebylo. Také k prokazatelné manipulaci s jeho spisem nezaujaly soudy stanovisko.“ K důvodu podle ustanovení

(nesprávné právní posouzení) žalobce soudům vytýká, že vycházely z chybného předpokladu, „že pokud byl evidován jako osoba uvedená v ustanovení , byl automaticky spolupracovníkem Státní bezpečnosti.“ Žalobce se však domáhá toho, „aby bylo rozhodnuto, že nespolupracoval a že tedy fakticky nebyl spolupracovníkem Státní bezpečnosti, konkrétně agentem.“ Podle jeho názoru je proto „rozhodující skutečnost, že žádnou utajenou činnost agenta nevyvíjel, a ne to, že byl evidován ve smyslu zák.

č. “ Žalobce navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými zjištěními odvolacího soudu i soudu prvního stupně a s jejich právním posouzením a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 , jímž byl změněn (zákon

č. ), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle ve znění účinném do 31. března 2005.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Podle ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného

v ustanovení ; z důvodu uvedeného v ustanovení je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání

k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než

v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení Přípustnost dovolání podle ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Pokud žalobce namítá, že soudy obou stupňů se „nevypořádaly se svědky, kteří byli slyšeni v průběhu obsáhlého dokazování, vůbec se nezabývaly tím, že agent kontrarozvědky musel plnit celou řadu úkolů vymezených příslušným rozkazem ministra vnitra a musel plnit úkoly pod krycím jménem, přičemž v jeho případě tomu tak nebylo a také k prokazatelné manipulaci s jeho spisem nezaujaly soudy stanovisko,“ z obsahu dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalobce pro posouzení věci významné. Žalobce tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení

Žalobce dále soudům obou stupňů vytýká, že vycházely z chybného předpokladu, „že pokud byl evidován jako osoba uvedená v ustanovení , byl automaticky spolupracovníkem Státní bezpečnosti.“ Žalobce se však domáhá toho, „aby bylo rozhodnuto, že nespolupracoval a že tedy fakticky nebyl spolupracovníkem Státní bezpečnosti, konkrétně agentem.“ Podle jeho názoru je proto „rozhodující skutečnost, že žádnou utajenou činnost agenta nevyvíjel a ne to, že byl evidován ve smyslu “ V posuzovaném případě se rozsudek odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěry uvedenými o věci samé v rozsudku soudu prvního stupně, shoduje s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, přičemž dovolací soud neshledává důvodu se od ní jakkoli odchýlit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.6.2005, sp. zn. ). Rovněž tento dovolací důvod vymezený žalobcem ( ) není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení V případě tohoto dovolacího důvodu nelze totiž učinit závěr, že ohledně položené právní otázky má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Namítanými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( )spočívajícími podle dovolatele v tom, že nebylo rozhodnuto o jeho návrhu , když se domáhal určení, že „nebyl tajným spolupracovníkem, agentem Státní bezpečnosti a nikoliv, že nebyl osobou uvedenou v ustanovení a že „nebyly vyslechnuti svědci L. a odpovědný pracovník BIS, který měl na starosti jeho spis,“ se dovolací soud nemohl zabývat, neboť z hlediska těchto vad lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( ).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení,

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , s tím, že žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. března 2006

JUDr. Karel Podolka, v.r.

předseda senátu