Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1769/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. dubna 2005, č. j. -53, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Strakonicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. října 2004, č. j. -29, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do šesti měsíců od právní moci rozsudku „byt č. 10, ve čtvrtém podlaží domu č. p. 1255 v ul. N. v B., o velikosti 1+1, sestávající z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že ohledně předmětného bytu uzavřeli účastníci dne 31. ledna 2000 nájemní smlouvu, že podle této nájemní smlouvy šlo o nájemní poměr na dobu určitou v trvání jednoho roku, že podle dodatků ze dne 15. ledna 2002 a ze dne 5. června 2003 byla sjednaná doba nájmu prodloužena nejprve do 30. června 2003 a poté do 30. června 2004, že k dalšímu prodloužení doby nájmu již nedošlo z důvodu neplacení nájemného a služeb poskytovaných s užíváním bytu ze strany žalované, že žalovaná byt užívá i po skončení sjednané (prodloužené) doby nájmu se dvěma nezletilými dětmi ve věku dvanáct a třináct let, že jinou možnost bydlení nemá, a to přes to, že se jiné bydlení pokoušela sehnat na inzerát či prostřednictvím realitních kanceláří, a že předmětný byt nevyklidila ani na opakované písemné výzvy žalobce. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že byla-li žaloba podána dne 28. července 2004, tj. do třiceti dnů po skončení nájmu, pak nedošlo k obnovení nájemní smlouvy (podle , , ve znění platném v té době – dále jen „obč. zák.“) a od 1. července 2004 žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu; proto žalobě na vyklizení s odkazem na ustanovení obč. zák. vyhověl. Dále dovodil, že šlo-li o nájemní poměr na dobu určitou, nenáleží žalované bytová náhrada podle obč. zák., a pokračoval, že neshledal ani žádný důvod pro omezení vlastnického práva žalobce přisouzením bytové náhrady s odkazem na dobré mravy (cestou aplikace ustanovení obč. zák.). Vzhledem k současné životní situaci žalované, zejména s přihlédnutím k tomu, že byt užívá se dvěma nezletilými dětmi a jinou možnost bydlení nemá přes nespornou snahu jiný byt získat, uložil jí pro splnění vyklizovací povinnosti delší (šestiměsíční) lhůtu plynoucí od právní moci rozsudku.

K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. dubna 2005, č. j. -53, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Po doplnění dokazování v odvolacím řízení se odvolací soud ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a dále vzal za zjištěno, že před nastěhováním do předmětného bytu bydlela žalovaná u rodičů bývalého manžela, že od února 2004 je nezaměstnaná, že pobírá dávky státní sociální podpory a přídavky na děti v částce 6.647,- Kč měsíčně a výživné na dvě děti ve výši 2.600,- Kč měsíčně, že nedoplatek za služby poskytované s užíváním bytu činí 882,- Kč a že její rodiče s bratrem žijí v řadovém rodinném domě ve vzdálenosti 8 km od B. Po takto doplněném dokazování pokládal za správný závěr, který soud prvního stupně učinil s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. Ve vztahu k otázce bytové náhrady odkázal na rozhodnutí uveřejněné pod C 549 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále poukázal na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 59 v sešitě č. 7 – 8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a – zejména s odkazem na tato rozhodnutí – podmínil vyklizovací povinnost žalované zajištěním náhradního bytu; přitom zdůraznil kritickou sociální situaci žalované a uvedl, že ani pro žalobce to nebude mít „žádný zvláštní nepříznivý vliv“, neboť „žalobce nemá žádný zvláštní záměr s předmětným bytem než je jeho pronajímání“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V dovolání především namítl, že žalovaná v odvolání sice navrhla, aby odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně, avšak již nenavrhla, „jakým způsobem má odvolací soud meritorně rozhodnout. Odvolací soud se s absencí odvolacího návrhu … vypořádal tak“, že sám jí bytovou náhradu přiznal. Poté uvedl, že žalovaná nepochybně věděla, že jde o nájem bytu na dobu určitou, že ji opakovaně upozorňoval na to, že doba nájmu bytu nebude prodloužena, bude-li v prodlení s placením nájemného a úhradou za služby poskytované s užíváním bytu, a že se nemohla spoléhat na možnost dalšího užívání bytu, za který řádně neplatila. Byla-li vyklizovací povinnost žalované vázána na zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu přes uvedené skutečnosti a také přes to, že žalovaná řádně neplatila nájemné z bytu, jde podle žalobce o takové omezení jeho vlastnického práva, které mu brání v dispozici s tímto či jiným bytem. Žalobce jako vlastník pronajímaných bytů dbá o to, aby nevznikaly pohledávky z titulu dlužného nájemného, a proto podává v těchto případech žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, jde-li o nájemní poměr na dobu neurčitou, popřípadě dobu nájmu neprodlužuje, jde-li o nájemní vztah na dobu určitou. Je toho názoru, že dobrých mravů se nemůže dovolávat ten, který sám porušuje povinnosti vůči němu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Při řešení otázky přípustnosti dovolání nepřehlédl, že dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu ( ) – směřuje pouze proti měnícímu výroku o bytové náhradě pro žalovanou. Proti tomuto měnícímu výroku je dovolání přípustné podle , neboť zde směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (po změnách, které byly v provedeny , je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Zbývá dodat, že proti výroku týkajícímu se vyklizovací povinnosti žalované dovolání evidentně nesměřuje. Usoudí-li však dovolací soud, že závěr týkající se bytové náhrady pro žalovanou je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné povinnosti byt vyklidit, a musí být proto zrušeno ( věta za středníkem ) jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady podle , a b/ a nebyly namítány a z obsahu spisu nevyplynuly. Na existenci vady ve smyslu usuzuje dovolatel z toho, že odvolací soud se s absencí odvolacího návrhu žalované (žalovaná nenavrhla, jakým způsobem má odvolací soud meritorně rozhodnout /po zrušení rozsudku soudu prvního stupně/) vypořádal tak, že sám jí bytovou náhradu přiznal.

Podle musí být v odvolání rovněž uvedeno, čeho se odvolatel domáhá (odvolací návrh). Odvolací návrh je sice zákonnou náležitostí odvolání, avšak podstatný význam nemá, neboť odvolací soud není odvolacím návrhem vázán; může totiž rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, i když je navrhována jeho změna, a naopak ( ). Přitom odvolacím návrhem je (pouze) návrh na změnu či zrušení napadeného rozhodnutí. Žalobce se tudíž mylně domnívá, že součástí odvolacího návrhu je rovněž návrh, „jakým způsobem má odvolací soud meritorně rozhodnout“ (po zrušení napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně). Zruší-li totiž odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, vyplývá jeho další postup ze zákona, tj. vrátí věc tomuto soudu k dalšímu řízení ( ), postoupí věc věcně příslušnému soudu podle či rozhodne o zastavení řízení, popřípadě o postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci náleží ( ).

Dovolací soud konstatuje, že v projednávané věci odvolání žalované tzv. odvolací návrh ve smyslu shora vyloženém obsahovalo, neboť žalovaná navrhla, aby odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle nebyl použit opodstatněně.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu lze v posuzovaném případě vázat vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu za použití ustanovení obč. zák. na zajištění bytové náhrady.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

Soudní praxe se ustálila v názoru, že na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu je absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Lze pouze dodat, že neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by uvedené rozhodnutí nebylo využitelné rovněž pro právní vztahy týkající se užívání bytu bez právního důvodu. K obsahově shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž v rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. , uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura (nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout); v citovaném rozsudku však také dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení místností sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady, nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila. Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. , uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. V odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že soudní praxe, vycházející z ve znění účinném do 1. ledna 1992 dovodila, že vyklizení po zajištění bytové náhrady nemusí být dáno pouze výslovnou právní úpravou. Lze je dále dovodit nejen z analogické aplikace této pozitivní úpravy, ale může posléze vyplynout i ze situací, kdy žalovanému sice bytová náhrada přímo ani analogicky nesvědčí, ale přesto žalobě o vyklizení bytu lze vyhovět – vzhledem k důvodům hodným zvláštního zřetele – výjimečně (ve smyslu čl. VI. a VII. ) jen za předpokladu přiznání bytové náhrady (srov. R 39/86). Dále také uvedl, že ustanovení obč. zák. plní – v rozhodném smyslu – obdobnou funkci, jako v posuzovaných právních vztazích dříve plnily výše označené základní články dříve platného. Principy zmíněného judikátu R 39/86 mohou tedy být nadále užitelné. Zbývá pouze dodat, že k uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 27. února 2001, sp. zn. , uveřejněném pod C 269 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále např. v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. , uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tj. v rozsudku, na nějž odkázal odvolací soud.

Ustálená soudní praxe tedy dovodila, že v případě vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu lze ve vztahu k bytové náhradě pro vyklizovaného výjimečně postupovat podle § 3 odst. 1 obč. zák. Přitom nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil; navíc se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila.

V projednávané věci bylo z provedených důkazů mimo jiné zjištěno, že podle uzavřené nájemní smlouvy šlo v daném případě o nájem bytu na dobu určitou, že doba nájmu – po dvojím prodloužení na základě dohody účastníků – skončila ke dni 30. června 2004 a že k dalšímu prodloužení doby nájmu již nedošlo z důvodu neplacení nájemného a služeb poskytovaných s užíváním bytu ze strany žalované. Jestliže na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud vázal vyklizení předmětného bytu – užívaného žalovanou po uplynutí doby nájmu bez právního důvodu – na zajištění náhradního bytu, nelze jeho rozhodnutí v měnícím výroku o bytové náhradě pokládat za správné. Tak především bytovou náhradu v podobě náhradního bytu žalované přisoudil výlučně z důvodu její kritické sociální situace. Přitom se nezabýval otázkami, které mohly – ve smyslu uvedené judikatury – rozhodujícím způsobem ovlivnit jeho rozhodnutí o bytové náhradě, tj. zejména otázkami, zda bydlení žalované v předmětném bytě lze pokládat za dlouhodobé a zda žalovaná po uplynutí doby nájmu (po 30. červnu 2004) mohla v bytě bydlet v přesvědčení, že jí svědčí platný titul k bydlení; nepřihlédl ani k tomu, z jakého důvodu nebyla doba nájmu dále (pod 30. červnu 2004) prodloužena. Kromě toho se ve skutečnosti nezabýval ani posouzením, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila. Zájmy žalobce totiž především nikterak nezohlednil konstatováním, že ani pro žalobce to nebude mít „žádný zvláštní nepříznivý vliv“, neboť „žalobce nemá žádný zvláštní záměr s předmětným bytem než je jeho pronajímání“. Jde-li totiž o nájemní byt města, tj. soubor místností, které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. 90 v sešitě č. 10 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze si stěží představit jiný záměr žalobce (v daném případě obce /města/, která má specifické postavení při zajišťování bytových potřeb občanů zde žijících) s předmětným bytem, než je jeho pronajímání k bydlení. Přitom nelze ani přehlédnout, že z platné právní úpravy nevyplývá omezení výkonu vlastnického práva, které by vlastníkovi (byť je jím obec, resp. město) zabraňovalo svobodně se rozhodnout, zda byt ve svém vlastnictví pronajme na dobu určitou či neurčitou.

Lze uzavřít, že v měnícím výroku o bytové náhradě pro žalovanou není rozsudek odvolacího soudu z hlediska žalobcem uplatněného dovolacího důvodu podle a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil – vzhledem k vzájemné provázanosti jeho výroků – v celém rozsahu ( věta za středníkem ) a podle věty první vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá a třetí ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. března 2006

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu