Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 451/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce P. S., podnikatele, proti žalovaným 1) Ing. M. Š., podnikateli, a 2) Ing. M. W., podnikateli, o zaplacení 309 842,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. listopadu 2004, č. j. -236, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24.3.2004, č. j. -211, ve znění opravného usnesení ze dne 26.5.2004, č. j. -213, rozhodl tak, že druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 309 842, 60 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným podle jednotlivých částek a jejich splatnosti (výrok I.), žalobu proti prvnímu žalovanému zamítl v celém rozsahu (výrok II.), druhému žalovanému uložil nahradit žalobci náklady řízení v částce 85 146,- Kč (výrok III.), a žalobci uložil nahradit prvnímu žalovanému náklady řízení v částce 36 375,- Kč (výrok IV.).

Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že sdružení žalovaných fakticky ukončilo svou činnost ke konci roku 1997 a následné smluvní vztahy uzavíral pouze druhý žalovaný za svou osobu. Dovodil, že neměl důvodu nevěřit prvnímu žalovanému, že dal výpověď ze smlouvy o sdružení a že vztah mezi žalovanými založený smlouvou o sdružení zanikl ke dni 31.12.1997. K úhradě dluhu ze smlouvy o dílo za práce provedené žalobcem v době od dubna do října 1998 proto zavázal jen druhého žalovaného, který smlouvu se žalobcem uzavřel.

K odvolání prvního žalovaného (jen do výroku o nákladech řízení) a žalobce (ohledně zamítavého výroku) Krajský soud v Ústí na Labem - pobočka v Liberci rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ve výroku II. potvrdil a ve výroku IV. změnil tak, že ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (první výrok), konstatoval, že ve výroku I. a III. zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (druhý výrok) a uložil žalobci nahradit prvnímu žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 18 150,- Kč (třetí výrok).

Odvolací soud poukázal na to, že soud prvního stupně odstranil předcházejícím zrušovacím usnesením odvolacího soudu vytýkané vady dokazování a shromážděné důkazy řádně zhodnotil. Dospěl tak ke správnému skutkovému zjištění, že sdružení žalovaných ukončilo svou činnost posledním dnem roku 1997. Zánik sdružení k uvedenému datu byl potvrzen výpovědí svědkyně J., která vedla do konce roku 1997 účetnictví sdružení, a výpovědí svědka P., který potvrdil, že oba žalovaní se za ním dostavili se žádostí o vypracování smlouvy o vypořádání zaniklého sdružení. Zánik sdružení potvrzují jak daňová přiznání obou žalovaných za rok 1998, byť se liší, tak i skutečnost, že žalovaní v roce 1998 vůči sobě vystupovali jako dva samostatné podnikatelské subjekty. Smlouvy o dílo uzavřené na základě objednávek v roce 1998 byly uzavírány mezi žalobcem a druhým žalovaným, takže za závazky takto vzniklé odpovídá vůči žalobci druhý žalovaný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání a to proti všem jeho výrokům s odkazem na ustanovení s tím, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Vyslovil názor, že v rozporu s poučením odvolacího soudu, je přípustnost dovolání daná také podle ustanovení , neboť soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Uvedl, že dovolání podává z důvodu podle ustanovení , neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel namítl, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně došel na základě provedených důkazů k nesprávnému závěru, že sdružení žalovaných fakticky ukončilo svou činnost ke konci roku 1997, což z provedených důkazů nevyplývá. Soud vůbec nevzal v úvahu, že i v připravovaném návrhu písemné dohody o ukončení činnosti se zpětnou účinností chtěl první žalovaný zachovat formálně ve vztahu k třetím osobám existenci sdružení i po 31.12.1997, zřejmě z důvodu plnění smlouvy s Městem J. nad N., která byla uzavřena na dobu určitou. Tomu také odpovídaly společné úkony obou žalovaných vůči Městu J. Vytýkal odvolacímu soudu, že se nevypořádal se skutečností, že žalobce poskytoval služby žalovaným již v r. 1997 a že žalovaní vůči němu vždy vystupovali jako sdružení podnikatelů a v souvislosti s údajným skončením činnosti sdružení žalobce nikdy neobdržel od žádného z nich vyrozumění. Projevy obou žalovaných po údajném skončení činnosti sdružení je třeba posuzovat podle § 266 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), tj. podle významu, který mu přikládá osoba, které byl určen. Vnější chování žalovaných neodpovídalo údajnému ukončení společné činnosti sdružení.

V závěru dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích a pro stejné důvody zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

První žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto. Stejně jako před soudem prvního i druhého stupně uvedl, že činnost sdružení žalovaných zanikla ke konci roku 1997, jak potvrdili svědci a jak vyplývá ze srovnání daňových přiznání obou žalovaných za rok 1997 a rok 1998, jakož i ze skutečnosti, že oba žalovaní vůči sobě vystupovali v roce 1998 jako samostatné podnikatelské subjekty, jak bylo prokázáno pokladními doklady. Poukázal na ustanovení a násl. , podle něhož po zániku sdružení vystoupením jednoho ze dvou účastníků sdružení, neodpovídá účastník, který ze sdružení vystoupil, za závazky z činnosti sdružení, které vznikly po ukončení jeho činnosti ve sdružení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněným účastníkem zastoupeným advokátem ( ) ve lhůtě stanovené v , se zabýval nejdříve otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Vzhledem k tomu, že dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda dovolání je přípustné proti druhému výroku (v němž odvolací soud konstatoval, že ve výroku I. a III. zůstává rozsudek okresního soudu nedotčen) proti třetímu výroku o nákladech odvolacího řízení a proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a prvním žalovaným. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení (ohledně nákladových výroků srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a ohledně závěru, že druhý výrok nemá vůbec povahu rozhodnutí o věci srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 59/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení a bez dalšího odmítl.

Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání je přípustné proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku ve věci samé.

Podle ustanovení na který se dovolatel odvolává, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil.

Je pravdou, že rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 24.3.2004 předcházel rozsudek ze dne 24.4.2002, č. j. -146, jímž tento soud zavázal k zaplacení žalované částky společně a nerozdílně oba žalované a který odvolací soud zrušil usnesením ze dne 16.5.2003, č. j. -175. Odvolací soud však ve zrušovacím usnesení vytýkal soudu prvního stupně vady a nedostatky z hlediska hodnocení skutkových zjištění a uložil mu jejich odstranění, takže soud prvního stupně v jeho právním názoru nijak nezavázal. Protože usnesení odvolacího soudu neobsahovalo žádný závazný právní názor, je žalobcovo dovolání z hlediska ustanovení nepřípustné.

Dovolatel poukazoval rovněž na přípustnost dovolání podle ustanovení , podle kterého je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy a dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo je řešena v rozporu s hmotným právem ( ). Musí jít tedy o právní otázku, která svým významem přesahuje posuzovanou věc a může ovlivnit rozhodovací činnost soudu v jiných obdobných věcech. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání podle cit. ustanovení nezakládají. Otázku přípustnosti dovolání řeší dovolací soud jako předběžnou. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, přitom může Nejvyšší soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání - k dovolacímu důvodu podle - označil (srov. zde usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 224, pod č. 132).

Žalobce však v dovolání žádnou obecnou právní otázku, která by přesahovala rámec tohoto případu, nevymezil. Otázka zásadního právního významu nevyplývá ani z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, který založil své rozhodnutí na skutkových zjištěních, že sdružení žalovaných zaniklo ke dni 31.12.1997 a že smlouvy byly uzavírány po tomto datu na základě objednávek mezi žalobcem a druhým žalovaným. Také dovolatelův odkaz na ustanovení § 266 odst. 2 obch. zák., podle něhož měly být posuzovány projevy vůle podle významu, který jim přikládá osoba, vůči které je projev vůle učiněn, směřuje opět do hodnocení důkazního řízení z hlediska neúplnosti skutkových zjištění a nepředstavuje tak obecnou právní otázku zásadního významu.

Ačkoliv dovolatel spojuje dovolací argumenty s dovolacím důvodem dle , ve skutečnosti jimi zpochybňuje skutkový stav věci zjištěný soudy nižších stupňů. Skutkovým námitkám je vyhrazen dovolací důvod dle , který ovšem dovolatel u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen podle , nemá k dispozici.

Dovolací soud tedy neshledal rozsudek odvolacího soudu co do výroku právně významným a proto pro nedostatek podmínky zakotvené v ustanovení dovolání i v tomto rozsahu jako nepřípustné podle ustanovení a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a , když dovolání žalobce bylo odmítnuto a prvnímu žalovanému, který se k dovolání písemně vyjádřil, vznikly v souvislosti s tímto dovoláním náklady řízení. Náklady prvního žalovaného sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni (v dovolacím řízení), v částce 7 500,- Kč, určené podle ustanovení , , a v platném znění a z paušální náhrady za jeden úkon právní služby podle ve znění pozdějších předpisů, což činí celkem 7 575,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Brně 28. února 2006

JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.

předseda senátu