Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2488/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Daniela Balouna, advokáta, sídlem Václavská 12, Klatovy, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2017 č. j. -221, včetně návrhu na zrušení ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Plzni a Ministerstva spravedlnosti, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

Včas učiněným podáním splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen ""). Podle ustanovení stěžovatel navrhuje zrušení ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Dále stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud přiznal postavení vedlejšího účastníka České advokátní komoře.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že porušil jeho základní práva a svobody, jak jsou chráněny ústavním pořádkem České republiky. Výslovně uvádí, že neoprávněně zasáhl do základního práva na soudní ochranu garantovaného ustanovením d (dále jen ""). Dále je přesvědčen, že porušil jeho základní právo vlastnit majetek, jak je zaručeno čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva").

Z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí krajského soudu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti. Stěžovatel jako ustanovený obhájce podal u Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") návrh na přiznání odměny, náhrady hotových výdajů a náhrady za promeškaný čas s tím, že v něm záměrně neaplikoval ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Okresní soud usnesením ze dne 15. 2. 2017 č. j. - 213 stanovil stěžovateli odměnu ve výši 3 600 Kč, tj. odměnu ve výši plynoucí z aplikace ustanovení advokátního tarifu. Usnesení okresního soudu stěžovatel nenapadá.

Stěžovatelovu stížnost proti rozhodnutí okresního soudu ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. V odůvodnění uvedl, že okresní soud ve svém rozhodnutí správně aplikoval a postupoval tak v souladu s účinnou právní normou. Dále konstatoval, že námitky stěžovatele jsou sice logické a přiléhavé, ale soudy jsou povinny rozhodovat dle účinných právních norem.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje historický vývoj napadeného ustanovení advokátního tarifu, včetně důvodů vedoucích k jeho vzniku. Na základě úvah o hospodaření státu pak dospívá k závěru, že aplikace ustanovení § 12a odst. 1 advokátního tarifu je neproporcionální. Je přesvědčen, že účel jeho normativní existence již odpadl a odměny ustanovených obhájců jsou bezdůvodně deformovány. Vzhledem k mlčení normotvůrce, tj. ministerstva spravedlnosti, které podle stěžovatele mělo zohlednit aktuální situaci a napadené ustanovení zrušit nebo změnit, navrhuje, aby zasáhl Ústavní soud a ochránil jeho základní práva a svobody. Stěžovatel se domnívá, že v jeho případě se, navzdory jeho bagatelnosti (rozdíl v nárokované a přiznané částce je 900 Kč), jedná o případ přesahující jeho individuální zájmy.

vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení ], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích určil podmínky, za kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecným soudem vede k nepřípustnému porušení základních práv a svobod jednotlivce. Obvykle se jedná o případy nesprávné volby či nesprávného určení vzájemně kolidujících právních norem, případy zcela zjevně nesprávně zvolené interpretační metody či techniky a případy svévolné aplikace podústavního práva [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 10. 12. 2013 (N 213/71 SbNU 501); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud je vzhledem ke své pozici v ústavním systému České republiky povinen minimalizovat své zásahy do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nepřehlédnutelně zejména v případech, kdy nedochází k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 5. 2017).

Stěžovatel nezpochybňuje postup krajského soudu (ani postup okresního soudu) a nevytýká jim nesprávnou aplikaci účinných právních norem. Není tedy divu, že Ústavní soud neshledal v usnesení krajského soudu jakýkoli nesprávný postup vedoucí k zásahu do jeho základních práv a svobod a ústavní stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou. Napadené usnesení stěžovateli slouží pouze jako záminka k napadení ustanovení § 12a odst. 1 advokátního tarifu. Zde je však namístě připomenout, že Ústavní soud má pravomoc zasahovat do normotvorné pravomoci orgánů veřejné moci pouze za předpokladu kolize daného právního předpisu s ústavním pořádkem České republiky, případně - v tomto případě - kolize se zákonem [viz ustanovení písm. b)y]. Pravomoc svěřenou Ústavnímu soudu nelze aplikovat v případech právních předpisů, které jsou například pouze nedokonalé, nedostatečně odůvodněné, zastaralé nebo neoblíbené. Vždy je nezbytné identifikovat rozpor s ústavním pořádkem, případně zákonem. Napadené ustanovení, navzdory ústavní stížnosti, však takovou kolizi nevyvolává, a nesouhlas stěžovatele není dostatečným důvodem k tomu, aby Ústavní soud mohl realizovat svou pravomoc, a nejsou ani dostatečným důvodem k tomu, aby obecné soudy příslušné ustanovení neaplikovaly (obdobně viz usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 8. 2015).

Ústavní soud v této souvislosti také připomíná, že odpadnutí důvodů vedoucích ke vzniku právní normy, případně změna společenské situace, nejsou samy o sobě dostatečnými důvody k vyslovení protiústavnosti ustanovení normativní povahy. Mohou to být důvody ospravedlňující normotvůrce k jejich revizi či ke změně právní úpravy, ale nejsou důvodem k realizaci pravomoci svěřené Ústavnímu soudu ustanovením písm. b) . Opačný postup by znamenal nepřípustné rozšiřování jeho pravomocí.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný. Stejně tak byl odmítnut i návrh na zrušení ustanovení advokátního tarifu, který s ní byl spojen, neboť se jedná o návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti [ ]. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud také zamítl návrh na přiznání postavení vedlejšího účastníka České advokátní komoře.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2018

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu