Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 5/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. května 2005, č. j. -97, potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 14. října 2004, č. j. -71, jímž bylo určeno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. 251 o výměře 150 m2 a pozemku parc. č. 320/28 o výměře 359 m2, zapsaných na listu vlastnictví č. 523 u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště P. – z., pro katastrální území Z. u P., obec Z. - H., (dále jen „předmětné pozemky“ či „pozemky“), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že manželství účastníků trvalo od 21. 3. 2000 do 11. 12. 2003. Žalobkyně kupní smlouvou ze dne 20. 8. 2002 (správně 22. 2. 2002) ze svých výlučných prostředků koupila pozemek parc. č. 320/28, zapsaný na listu vlastnictví č. 523 pro k. ú. Z. u P., obec Z. - H., z něhož byl později oddělen pozemek parc. č. 251. Darovací smlouvou ze dne 20. 8. 2002 darovala ideální jednu polovinu předmětných pozemků žalovanému. Dne 27. 8. 2003 žalovaný udeřil ležící žalobkyni pěstí do pravého spánku a zranil ji. Žalobkyně ho výzvou ze dne 5. 9. 2003 vyzvala k vrácení darovaných nemovitostí. Z těchto zjištění ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že  darovaní smlouva ze dne 20. 8. 2002 je platná (a nejedná se ani o simulovaný právní úkon zastírající kupní smlouvu). Chování žalovaného vůči žalobkyni spočívající v jejím fyzickém napadení kvalifikoval jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu  , , v platném znění (dále jen „obč. zák.“). Jelikož výzva žalobkyně k vrácení daru je určitá a srozumitelná, okamžikem jejího doručení zaniklo spoluvlastnické právo žalovaného k předmětným pozemkům a zároveň se obnovilo vlastnické právo žalobkyně.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřuje v tom, že odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, když dospěl k závěru, že jeho jednání vůči žalobkyni během řízení o rozvod manželství účastníků naplnilo skutkovou podstatu hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu obč. zák. Posouzení této otázky může mít dopad i na obdobné případy, neboť počet rozvádějících se manželství je značný a rozmíšky různé intenzity mezi rozvádějícími se jsou četné. S odkazem na pojem „dobrých mravů“ definovaný v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky publikovaném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 8/1997, či v rozhodnutí Krajského soudu v Brně, sp. zn. , zastává názor, že soudy rozhodující o vrácení daru v případech rozvádějících se účastníků by měly vykládat ustanovení obč. zák. restriktivně a žalobě vyhovět jen tehdy, je-li prokázáno natolik závadné jednání obdarovaného vůči dárci (nebo členům jeho rodiny), které z hlediska rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti, a za předpokladu, že k němu došlo bez zavinění dárce. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil jeho chování vůči žalobkyni a situaci, za níž došlo k incidentu, ve vztahu k výkladu pojmu „hrubé porušení dobrých mravů“. I nadále je přesvědčen, že „tradiční poklepání žalovaného na hlavu žalobkyně, které mělo vést k jejímu probuzení“, nebylo takové intenzity, aby naplnilo skutkovou podstatu hrubého porušení dobrých mravů. Připomíná, že ani správní orgán neposoudil jeho jednání jako přestupek. Odvolací soud pochybil i tím, že se nezabýval mírou spoluzavinění žalobkyně na jeho jednání ve smyslu obč. zák. per analogiam. Bez významu není ani to, že na předmětných pozemcích byl účastníky postaven rodinný dům, který je jeho jediným bydlištěm, a to, že u Obvodního soudu pro Prahu 4 probíhá řízení o vypořádání společného jmění účastníků. Z uvedených důvodů navrhl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit, věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 3. přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 4. 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (čl. II bod 2. přechodných ustanovení ), bylo i v dovolacím řízení postupováno podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „“).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem - účastníkem řízení při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (, , 4 ), dospěl k závěru, že není přípustné.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, se řídí a c/ Protože v posuzovaném případě byl napadeným rozsudkem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán, je přípustnost dovolání podle vyloučena a dovolání může být přípustné již jen podle

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Jelikož je přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle , kterým je možno vytýkat nesprávnost skutkových zjištění, je naopak zcela vyloučeno (srovnej znění ). Znamená to, že dovolací soud musí při zvažování přípustnosti dovolání podle převzít skutkový stav, z něhož při právním posouzení věci vycházel soud odvolací.

V rámci způsobilého dovolacího důvodu podle žalovaný k dovolacímu přezkumu předložil otázku, zda svým jednáním vůči žalobkyni za trvání jejich manželství naplnil jednu z podmínek pro vrácení daru ve smyslu obč. zák. Napadl tudíž správnost právního závěru odvolacího soudu, že v dané věci jeho chování vůči žalobkyni naplnilo skutkovou podstatu hrubého porušení dobrých mravů. Řešení této otázky však postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť se týká jen tohoto konkrétního případu. Otázku výkladu pojmu hrubého porušení dobrých mravů je totiž třeba posoudit v každé jednotlivé věci individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem daného případu a závěry o naplněnosti či nenaplněnosti podmínky hrubého porušení dobrých mravů v konkrétním případě tak nelze zobecnit (nelze učinit jeden obecný závěr pro všechny možné situace). Předchozí soudní rozhodnutí mohou být jen určitým vodítkem při rozhodování soudu v jiné, konkrétními okolnostmi determinované věci. Tak tomu je i pokud jde o rozhodnutí, na která žalovaný v dovolání odkazoval, v nichž soudy při posuzování dobrých mravů vycházely z konkrétního skutkového děje, který je pro každou věc zcela jedinečný a neopakovatelný. Dovolací soud se navíc již v řadě svých rozhodnutí k otázce pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace ustanovení obč. zák. vyslovil. Namátkou lze zmínit např. jeho rozsudky ve věcech sp. zn. nebo sp. zn. , v nichž se podává definice dobrých mravů  společnosti tak, že je lze chápat jako souhrn určitých etických a kulturních obecně zastávaných a uznávaných zásad, jež musí být vždy posuzovány z hlediska konkrétního individualizovaného případu v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu, kdy nezáleží na subjektivním názoru jednotlivce, nýbrž na hodnocení společenském, objektivizovaném. Zmíněná rozhodnutí dovolacího soudu se pak vyjadřují obecně i k aplikovatelnosti obč. zák. a dospívají k závěru, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru nesměřuje jakékoli závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, nýbrž pouze takové, které z hlediska svého rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho hrubé kolizi s dobrými mravy. V rozhodovací praxi se ustálil i právní názor, že kromě rozsahu a intenzity jednání obdarovaného vůči dárci či členům jeho rodiny, jež bylo kvalifikováno jako trestný čin nebo přestupek, mohou i jiná závadná jednání ze strany obdarovaného rovněž vést k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru podle obč. zák. Tato ustálená judikatura našla svůj výraz i v komentáři k ustanovení obč. zák. (srovnej Jehlička,O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. . Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 834 s.). Odvolací soud rozhodl v posuzovaném případě v intencích uvedeného výkladu a není tudíž opodstatněná výtka dovolatelky, že jeho rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 23. února 2006

JUDr. Blanka Moudrá, v.r.

předsedkyně senátu